Kotlina

Kotlina

Kolem náměstí a v parku začaly žloutnout stromy, po dláždění sem tam projel chrastivý suchý list, ale sluníčko přes den přeci jen ještě hřálo, když se nám opíralo do zad. Seděli jsme v rohu náměstí na červenobíle pruhovaném zábradlí a dívali jsme se, jak po žulových kostkách na silnici kloužou stíny a jak se na telefonních drátech houfují vlaštovky, až se pod nima ty dráty celý prohýbají, jako když se pověsí mokrý prádlo. Mžourali jsme do posledního vysokýho nebe a hádali jsme se, co budeme dneska s klukama dělat. Bylo líný, skoro nehybný nedělní odpoledne.
»… kecáš, tos nemoh vidět!« protestovali nahlas Dvojčata, když jim Lupínek něco potichu říkal a ukazoval na jednu velkou holku z města. Ta zrovna někam štrádovala přes liduprázdný náměstí a blížila se k nám.
Tahle holka nebyla nijak zvlášť hezká a velký kluci o ní říkali, že chodí jen s vojákama, a mně přišlo, že to říkají jen tak, protože o nikoho z nich neprojevila ani špetku zájmu. Nám byla celkem fuk, protože k nikomu známýmu nepatřila, ale občas jsme na ni samozřejmě narazili, jak to v tak malém městě, jako je Terezín, ani jinak nejde. Párkrát jsme ji viděli, jak se vede po náměstí s vojákem nebo se muchluje někde v průjezdu. Jenže tady ve městě to nebylo nic zvláštního, protože o vojáky a holky se dalo zakopnout na každým rohu. Vždycky se na nás koukala svrchu, a i teď, když procházela jen tak kolem, si nedala ujít tu příležitost, aby nás nesjela pohledem. Lupínek se zašklebil, ale ona se otočila a dělala, že to neviděla a proplula kolem nás jak plně naložený koráb a zmizela za rohem.
»… a co nemoh vidět?« zajímal se Achil, který stejně jako já nic neslyšel, protože jsme seděli až na opačný straně zábradlí.
Lupínek seskočil dolů, postavil se před nás a několikrát se zhoupnul v kolenou. Přitom otevřel pusu a udělal obličej s očima vyvrácenýma do nebe, jak na jednom obraze od Petra Brandla, co jsme ho viděli se školou v litoměřický galerii. Moc dobře si to pamatuju, jmenovalo se to Pokušení sv. Antonína, a pamatuju si to i proto, že jsme nedávno psali diktát, kde byla věta Kráčeli jsme ztemnělými chodbami Anežského kláštera na Starém Městě pražském, abychom zhlédli krásu obrazů Škrétových a Brandlových., a nikdo ze třídy to nenapsal správně.
»Fakticky?« divil se Achil a já byl radši zticha, abych před klukama nevypadal blbě, a taky proto, že jsem byl strašně zvědavej.
»To se ví, a jestli chcete, tak uvidíte!« sliboval Lupínek a tvářil se jako někdo, kdo ví přesně, o čem mluví. Stál před námi, díval se na nás a čekal, jestli se chytíme. My jsme nic neříkali a převraceli si v hlavě, co jsme právě teď slyšeli a co nám jen pomalu a po kouskách postupně docházelo.
»Pánové, je to příležitost, ale jestli vidět nic nechcete…,« pokoušel nás Lupínek a rozhodil ruce, jako to dělají kouzelníci, když chtějí ukázat, že je mají prázdné, ale že to hlavní překvapení přeci jen přijde.

Otočil jsem se do strany a podíval se na ostatní. Všichni zmalátněli, jako by se jim najednou nechtělo dělat vůbec nic. Seděli jsme mlčky, koukali se přes náměstí někam do dálek, jako by se každý z nás bál toho, co vlastně chceme.
»Podívejte se na hodiny,« nedal pokoj Lupínek a ukázal prstem na kostelní věž, která čouhala mezi stromy, »přesně ve dvě jsou vycházky, nebo to nevíte?«
Přikývli jsme, to taky nebylo nic novýho, to přece věděl každej kluk ve městě. Ve dvě se město plnilo vojáky, který byli celý týden hodný, a tak dostali povolení jít z kasáren na vzduch.
Díval jsem se po ostatních, ale nebyl jsem z toho moudrej. Dvojčata se ošívali a Achil měl hlavu skloněnou a díval se dolů, jako by počítal, kolik je v chodníku dlažebních kostek.
»Takže jestli chcete něco vidět, musíme dělat, protože na věži je těsně před druhou,« zavelel Lupínek, a protože nikdo nic neřek, vyrazil prudce přes náměstí, strhl nás s sebou jak lavina a nám nezbylo než běžet za ním.


                           »Takže jestli chcete něco vidět, musíme dělat, protože na věži je těsně před druhou,« zavelel Lupínek …

Před branou do kasáren čekali různý lidi, rodiče a všelijaký velký holky. Postávali ve skupinkách nebo jen tak sami, povídali si mezi sebou a koukali se na hodinky, aby jim lépe utekl čas. Občas si zapálili cigaretu, bloumali kolem, nepřítomným pohledem se dívali někam do dáli nebo zakláněli hlavu nahoru, nad kamennou bránu kasáren, aby si prohlídli dvě velký koňský hlavy z kamene, který říkají, že tady za císaře pána sloužili huláni. Po očku však sledovali vrátka uprostřed mohutných vrat z hrubých fošen, kde se měli každou chvílí objevit vojáci.
Napětí rostlo a pak to všemi trhlo, protože se ty malý vrátka konečně otevřely. Ze tmy průjezdu se vynořovali vojáci po jednom, po dvou, s hlavou skloněnou, aby se neuhodili. Na ulici je ale zaskočilo sluníčko, a tak se hned zastavili a slepě mžourali na všechny strany. A protože jim už zkontrolovali uniformu a poučili je, jak se mají venku chovat, mohli si dát doklady do kapes a přivítat se s těmi, kteří na ně tak dlouho čekali. Po skupinkách, ve dvojicích nebo jen sami pak volným krokem odcházeli do města.

Lupínek postával vzadu za všemi těmi lidmi a pak vyrazil. Počkali jsme za rohem a pak jsme se drželi za ním a připadali jsme si jako Indiáni, co stopovali generála Castra s jeho kavalérií.
Vepředu šel voják, objímal tu naši velkou holku kolem pasu, druhou rukou s cigárem máchal kolem sebe a obracel se k dalšímu vojákovi, který si vedl taky nějakou holku; pak šel Lupínek a za ním v dostatečný vzdálenosti my.
Proplížili jsme se kolem několika domů a schovali jsme se za domovníma dveřma. Vykoukli jsme ven a zdálky jsme viděli, jak se vojáci zastavili před Vodní bránou a ukazovali si prstem na prosvítající nápis, který zdobil zeď nad ní. ???? ??? ?????! stálo tam azbukou, a přestože tam Tonda Hruška musel čas od času vylízt a vápnem přešmudlat čelo brány, nápis se objevoval znovu a znovu stejně jako DUBČEK! SVOBODA! vyvedený na cihlový zdi proti mostu přes Ohře. Pak se všichni dali do pohybu a zmizeli ve tmě brány, kterou se opouští město, a tma spolkla i Lupínka, který se plížil za nimi.
Vyrazili jsme z úkrytu, vřítili se do průjezdu, nakukovali mezi sloupy a volali: »Lupine, Lupine, kde jsi? Lupíííne, ozvi se!«
Běhali jsme mezi sloupy z velkých, hladce opracovaných kamenů, které stoupaly do výše a nesly celou klenbu brány a val hlíny nad ní, schovávali jsme se do výklenků a s řevem jsme se ve tmě chytali. A když jsme už chraptěli a sotva popadali dech, zastavili jsme se uprostřed brány jako v nějakým tajným chrámu nebo kostele a počítali řady cihel, z kterých je postavena klenba vysoko nad námi. A kvůli ozvěně, která se odrážela od vysokého stropu, jsme volali Vinnetouůůů a Vinnetouůůů jako Old Shatterhand v Pokladu na Stříbrném jezeře.
Terezín měl původně čtyři brány, ale Pražská a Litoměřická jsou už dávno zbořený a nezbyla z nich nic než díra v hradbách, násep v příkopu a několik starých fotografií. Dolní a Horní vodní brána zůstala, ale ta Dolní je zavřena z obou stran a uvnitř je bůhvíco, a tak nám klukům zůstala na řádění jen tahle poslední.
Pak jsme si uvědomili, že tu Lupínek skutečně není a že už nikoho nepronásledujeme, protože jsme se tu nadobro zapomněli a vychladla nám tak stopa.

Vyšli jsme z brány a na mostě přes hlavní příkop jsme se na chvíli zastavili, naklonili jsme se přes zábradlí, abysme zkusili, kdo plivne až na střechy boudiček v zahrádkách na dně příkopu. Nikam jsme teď nepospíchali a přišlo mi, že to Dvojčatům ani Achilovi nevadí. Klábosili jsme o všem možným a loudali jsme se k mostu přes Ohři. Tam seděl Lupínek, celý načuřený.
»No to je dost, že už jdete!« řekl vyčítavě a seskočil ze sloupku na kraji zábradlí. »Čekám tu na vás už celou věčnost! Musíme támhle!« ukázal někam do dáli a dal se do pohybu. A když jsme se nehnuli, zastavil se a překvapeně na nás koukal.
»Tak, co bude, chlapi?« pobízel nás.
»Víš, Lupine, my jsme mysleli, že toho necháme, když jsme se už ztratili,« řeklo jedno Dvojče a druhý vážně přikyvovalo. Ale Lupínek se nedal jen tak a říkal, že to nevadí, protože je to vždycky stejný, a že půjdeme zkratkou na místo, odkud je všechno dobře vidět.
Zaváhali jsme, chvíli jsme přešlapovali na místě a pak jsme se přeci jenom vydali dolů podle řeky. Obešli jsme město kolem hlavního příkopu a pak jsme už šlapali cestou, která se klikatí po šancích v ostrých záhybech kolem celý pevnosti, stejně jako se klikatí vodní příkopy, který kdysi měly chránit město před nepřítelem. Valy za pevností jsou však už dávno zarostlý všelijakým křovím a vysokými stromy, ale místy je vidět dolů do kotliny a pak až někam k obzoru, kde jsou Litoměřice a nad nimi Český středohoří, kam chodíme s našim vedoucím Jardou a s oddílem na výlety.
Šli jsme jako husy za sebou, jen Dvojčata se o něco přeli, až úplně zapomněli, že jsme na válečný výpravě. A na místě, kde byla cesta nejužší a stráně po obou stranách nejstrmější, jsme se s Achilem na sebe podívali a hlavou nám bleskl stejný nápad. Přitočili jsme se k Dvojčatům a prudce jsme je strčili dolů. Dvojčata vyjekli a skutáleli se vysokou trávou a suchým bodláčím rovnou do křoví, kterýho tady bylo plno. Chvíli bylo ticho, až jsme se lekli, jestli se jim něco nestalo, ale pak se ozvalo štrachání a brumlání.
»Polezte nahoru, mátohy!« volal Achil, »vylezte, vy lemry líný!«
Dvojčata se hrabali nahoru a mávali kolem hlavy nějakými klacky, až to svištělo. S Achilem jsme se na místě otočili a hnali se za první zatáčku, abysme se schovali do křoví. Ulomili jsme si taky nějaký klacky, vyřítili se na ně a honili je kolem cesty a kolem stromů. A pak jsme těma klackama sekali do křoví a křičeli: »Boj, boj!«, až nažloutlý listí lítalo na všechny strany.

Lupínek šel celou tu dobu za námi a byl na nás naštvanej, ale neříkal nic, jen koukal, jako by mu ulítly všechny včely. Ale to se jen tak říká, protože Lupínek žádný včely nemá.
»Neřvěte jako krávy, volové, už tam budeme!« syčel na nás, když jsme se zastavili a přestali ječet, protože nám došel dech.
»Už jsme blízko, pojďte za mnou!« rozkázal nám a zabočil někam do spleti větví. Podle zvuku praskajících větviček jsme se za ním protáhli hustým křovím a rázem jsme se ocitli na špici pevnostního valu, odkud se mírně svažoval řídký les a odkud bylo vidět do dáli přes celou kotlinu. Vyhlídli jsme si místo, kde už bylo zlámaný bodláčí a polehlá tráva, a udělali jsme si pozorovatelnu, aby nás nebylo vidět. Lehli jsme si na břicho, rukama jsme si podepřeli bradu a čekali, co se bude dít.




       ...ale místy je vidět dolů do kotliny a pak až někam k obzoru, kde jsou Litoměřice a nad nimi České středohoří … (pohled č. 1)

Co naše klukovská paměť sahala, na litoměřický kotlině měli vojáci cvičiště. Jezdili tam auty a zkoušeli si všelijaký vojenský dovednosti, běhali ve vysoký trávě a zalehávali, kopali zákopy a občas i stříleli, ale jen slepýma patronama. Všechno tu bylo rozrytý vyježděnýma kolejema, černaly se tu kola spálený trávy, celý okolí bylo jak ementál proděravělý vykopanýma chodbama a polníma bunkrama, kde se pak vojáci schovávali před deštěm, když kouřili. Ukazovali jsme si, co tu nedávno přibylo a jak se co změnilo, když Achil najednou vyjekl: »Já něco vidím!« a ztišil hlas.
Padla na nás tíseň z nečekaného objevu a všichni jsme se dívali na světlý skvrny na rozhraní lesíka, který se odrážely od pískově temné žluti trávy, zbarvené pozdním létem, která se táhla až k Ohři.
»Tak a je to tady! Už je to tady!« liboval si nadšeně Lupínek, kterej byl v těchhle věcech nejdál, protože měl staršího bráchu, a tak věděl, co se má v takovým okamžiku říkat.

                     … a nad nimi České středohoří, kam chodíme s našim vedoucím Jardou a s oddílem na výlety. (pohled č. 2)

»Už je to tady a my něco uvidíme…« nevydržel Lupínek, zvedl se a poskočil jak pimprlátko, že měl přeci jen pravdu. Pak sebou plácnul na zem, přivalil se k nám a v obličeji zářil jak sluníčko.
»Vidíš, Kobra?« obrátil se ke mně zadýchaně, protože jsem ze všech nejstarší, a čekal, že mu to někdo konečně potvrdí.
»Jo,« zalhal jsem a musím přiznat, že mě to moc mrzelo. Po pravdě řečeno, nic jsem neviděl, protože já vidím špatně na dálku a tím upřeným pozorováním jsem teď viděl ještě hůř. Ostatní taky přikyvovali, že jako všechno vidí, a nespouštěli z tamtoho místa oči.

A když bylo po všem, obrátili jsme se na záda a koukali se na mraky, co se objevily někde v dálce na severozápadě, a nechali jsme v sobě pomalu doznívat ten zvláštně přítomný pocit. Dlouho, dlouho jsme mlčeli a žvejkali stonky suchý trávy, co jí bylo mezi bodláčím dokola, a beze slov jsme si na obloze ukazovali místa, odkud se vynořil stříbrný bod, za kterým se táhla bílá šmouha.
»To bude paráda, až budem velký,« řekl Achil a všichni jsme věděli, na co myslí. Představovali jsme si takový ty hodně vyvinutý blondýny, co se všelijak producírujou před fotografy, aby se to mužskejm líbilo a šli si pak koupit kalendář s těma jejich fotkama a dívali se na něj, když je jim někdy smutno.

»Matějková…,« řekl někdo a všichni jsme se začali bláznivě smát, protože Matějkovou znal kdekdo.
»Koubová!« to už jsme řičeli smíchy a ukazovali si prstem a křičeli přes sebe: »Ta je tvoje! Ta je tvoje!«
Váleli jsme se po sobě a strkali se do doby, než nás to unavilo, a pak jsme zase leželi na zádech a koukali se, jak se kříží dlouhý bílý pruhy za letadlama a jak se pomalu rozplývají, až z nich není vůbec nic. A na všech bylo znát, že pořád koumají nad tím, jaký to bude, až budeme velký.
»Já vám tedy nevím, proč se lidi vůbec berou,« přemítal Lupínek nahlas a my jsme mu rozuměli, protože měl svý zkušenosti s tím, jak se mu rozváděli rodiče. Mlčeli jsme, protože jsme nevěděli, co na to říct, a taky jsme nechtěli, aby Lupínek nebyl smutnej, že na něj táta kašle.
»Náhodou, ta nová holka tvýho bráchy je docela dobrá, Lupine, a možná si ji tvůj brácha taky nakonec vezme,« osmělil se říct svůj názor Achil a tvářil se zamyšleně.
»A jaks to zrovna ty, Achile, poznal?« zeptali se Dvojčata posměšně a začali se zubit a šťouchat do sebe.
»Můj starší brácha říkal, že…,« začal zeširoka Achil, ale nikdy jsme se to už pořádně nedozvěděli. Nad našima hlavama se zničehožnic vztyčily nějaký postavy, ohromením jsme zmkli a v tu chvíli jsme se nezmohli na nic.

»To sou voni, ty malý šmejdi!« vykřikovala rozradostněně velká holka, která stála nad náma s těma dvěma vojclama, a nám nebylo vůbec nic platný, že o ní velký kluci říkali, že jde za korunu s každým.
»Teď si to ale vypijete, čuňáci!« křičela chraptivým hlasem, ale ukazovala na Lupínka, kterýho si už dobře pamatovala.
Vystřelili jsme na všechny strany, prodírali se roštím pryč hlava nehlava, přeskakovali jsme spadlý kmeny a kličkovali mezi překážkama, protože jsme za sebou tušili velký nebezpečí. Stejným směrem jako já utíkal chvilku i Achil, ale pak jsme se mezi stromy nadobro ztratili z dohledu. Utíkal jsem dál a dál a nekoukal jsem nalevo napravo a držel jsem si brejle, aby mi v tom kalupu nespadly na zem. Po chvíli jsem se zastavil, abych zjistil, jestli mám ještě pořád tak utíkat, protože mě začalo nesnesitelně píchat v boku. Zdálky jsem slyšel praskání větví a chvílema i řev a podivný vysoký kvílení.

Sešli jsme se u kanálu, kterým se do Ohře zpátky vypouští voda z hradebních příkopů, u dolního kanálu, kam se chodíme koukat na rybáře, jak z výšky chytají ryby, co žijou ze svinstva, který tudy teče. Zalezli jsme za strážní domek, kterej ke kanálu patřil, a dávali jsme si pozor, aby nás nebylo vidět.
Všichni jsme byli uřícený, zamazaný a poškrábaný. Prudce jsme oddychovali, urovnávali si shrnutý oblečení a vytahovali z tepláků jehličky bodláčí, kterýho jsme si dneska nakonec užili dost a dost.
Sem tam jsme po sobě nejistě mrkli, ale nikdy jsme se na sebe dlouho nedívali, uhýbali jsme očima a zase jsme dlouze a pečlivě vytahovali všechno bodláčí, co se na nás nachytalo. Nic jsme neříkali, protože nebylo co a protože nás hryzalo svědomí, a tak jsme netrpělivě čekali, kdy se konečně objeví i Lupínek.
Pak se objevili vojclové s těma dvěma úplně velkejma holkama, holky se na ně věšely a něčemu se smály. Skrčili jsme se za baráček až úplně k zemi, aby nás neviděli, a byli jsme rádi, že prošli kolem, a ani si nás nevšimli, i když nám bušila srdce, že to muselo být slyšet až na náměstí.
Za nimi v dálce se těžkým krokem šoural Lupínek, a když přišel blíž, viděli jsme, že si rukávem utírá nos. Ramena se mu třásla roztroušenýma vzlykama, na opuchlých rtech měl rozmazanou krev a zarudlé oči plné slz. Přidali jsme se mlčky k němu a šli jsme s ním domů.

                                                                                              *

Zazvonili jsme a doprovodili jsme ho do kuchyně, schlíple jsme seděli kolem stolu a dívali jsme se, jak velkej brácha dával Lupínkovi mokrou žínku na rty. Přitom si nás po jednom významně prohlížel a pobaveně se usmíval, a když uzrál čas, postavil se před nás a uzavřel celou věc: »Velký holky, to není váš obor, ty jsou pořád ještě mimo vaše míry a váhy.«

A musím uznat, že má asi pravdu.

                                                                                             ***