Ve stínu

25. listopad 2035

Z pohřbu vlastní matky jsem zamířil do rodinného domu. Zastavil jsem auto pod pouličním osvětlením, které se akorát rozvítilo. Na dům předemnou se začala snášet mlha a šero. Rozepnul jsem si černý oblek a díval se skrz čelní sklo na místo, kde to všechno začalo. Stěrače odhrnovaly vodu a padající listí. Zhasnul jsem motor. Vystoupil jsem do něčeho, co mě fascinovalo a dokonale vystihovalo ten svět uvnitř mě.  Zrak jsem zvednul k urostlému stromu, jehož mnohé holé větve se tyčily k nebi jako čarodějovy pařáty a z některých vítr strhával poslední zbarvené listy. Chvíli letěly vzhůru a nakonec se ztratily v šeďi. Šeď byla ten den symbolem smrti.

Odemknul jsem vchodové dveře a vešel dál. I přesto, že jsem tu byl naposledy před pěti lety, klíč jsem nosil stále u sebe. Oloupaná barva ze zdí spolu s opadanou omítkou mi křupaly pod nohama. Místnosti opuštěné lidskou přítomností se pomalu nořily do tmy. A můj stín se začal ztrácet, až nakonec splynul. Zastavil jsem se v koupelně před zrcadlem. Pohlédnul na svůj obličej. Kamenná tvář, přesto stále pohledná. Oči, které v těch druhých vzbuzovaly mnohdy soucit a slova vyřčená z úst, jimiž jsem si obmotával dívky jako had svoji kořist a nedával jim možnosti uníku. Akorát, že jsem nezažil nikdy happy end. Protože jsem byl jinej. Na povrch začaly vyplouvat vzpomínky a pomalu mě začaly decimovat. Semknul jsem víčka, zhluboka se nadechnul a se zatnutou pěstí udeřil do zrcadla. A znovu. Střepy padaly do umyvadla a já se sesunul zády podél stěny k podlaze. Z koutků mi vytryskly slzy. Někdy si říkám, že je to prokletí mít hezkou tvář. Kéžby i něco hezkého bylo uvnitř mě. Snažil jsem se tomu všemu ujet. Projezdil jsem naší zemí, pak Evropou a nemyslel na nic. Hledal jsem klid. Ve finále jsem našel sám sebe totálně rozbrakovanýho.

Krev z rozřezaných kloubků a článků na prstech stékala do delty na studené dlaždičky a nenápadně mizela v podlahové vpusti. Přesně takhle jsem tu seděl před šestnácti lety. Plakal a snažil se pochopit, proč se lidé mění. Převážně k horšímu. Co je nutí a odkud berou energii jednoduše odcházet. I když tu třeba pořád jsou. Tak už to nejsou oni. Zůstanou jen těmi oholenými stromy, jejichž vzdor panuje vysoko do nebe. A pro někoho cizího na jaře rozkvetou. 

"Stal ses jedním z těch vzdorů. Pro mnohý. Vždyť víš.." Dvojník s vygumovanou tváří se posadil vedle mě. Pokrčil kolena a chytil se kolem nich oběma rukama. "Kolika si dal naději a pak ji záhy vzal?"

"Dost," procedil jsem zhnuseně mezi zubama. 

"No," pokračoval dvojník," alespoň tě nemusí trápit tvoje matka a její závislost na alkoh.."

"Dost!" vykřiknul jsem. I to byl důvod, proč jsem se sebral a odjel. Neměl jsem sílu přihlížet. Ve strachu jsem však žil dál. Zákon u mě platil takový, že kdykoliv jsem se cítil šťastný, seběhnul se takový sled událostí, který mě vrátil po krk do bolesti. Lepší proto bylo nic neočekávat a nějakým způsobem zkoušet žít. A hlavně nikomu neubližovat. Čím míň si k sobě někoho budu pouštět, tím větší šance, že ten druhý bude šťastnější. 

Dvojník vstal. "Pokud budeš plný negativismu, budeš velmi nebezpečný člověk. Jak pro ostatní, tak pro sebe. Vím, proč si sem přijel. Proto," Zamával mi před nosem revolverem, který mi byl známý. Otec ho kdysi dostal od kolegy z práce. A pak ukryl někde v tomhle domě. "jsem ho pro všechny případy sebral, abys..." Otočil se ke mně zády a zmizel ve tmě.

V ten moment ze mě opadl strach z toho, že se nedokážu zabít.