Den čtyřicátý první až šedesátý

Jedenačtyřicátý den vydal jsem se

na cestu pouští, krajem neznámým,

chladným svou pustinou a přece žhavým

dunami písku s chomáčky mrtvých kostí.

Dvaačtyřicátý den dopil jsem poslední vodu

ze svého koženého vaku a rty začaly osychat.

Ale víra je silnější a překoná snad útrapy

počínající v pochybách a strachu.

Třiačtyřicátý den pálilo mne celé tělo

vzpínající se poryvům větru. Oči viděli jen napůl,

jen na pár stop dopředu. Šel jsem bez směru

a začínal blouznit vidinami neskutečna.

Čtyřiačtyřicátý den padl jsem beznadějně do písku

ovátého časem a cítil každé jeho zrníčko.

Milión jehliček zabodnutých do zubožené tváře

A doufal v klidný zítřek.

Pětačtyřicátý den ustala bouře mysli a já

mohl opět vstát. Ruce necitlivě míjely boky

sedřené do krve. Prsty kostnatě zmíraly vyzáblostí.

Ušel jsem dnes dvacet mil a sám nechápal , jak je možné

přežít tolik hodin bez vody. Podroben vyprahlým ústům

znovu jsem upadl do horkého písku a začal plakat

vysílením, slabostí…

Několik hodin jsem nebyl schopen pohybu.

Tak skončil den šestačtyřicátý.

Sedmačtyřicátý den sebral jsem zbytek sil

a nevnímal bolest těla. Odměnou byl keřík obsypaný svěžími

bobulemi, jež jsem opatrně kladl do úst. Plody nevýrazné

chuti alespoň trochu zmírnily strašlivou žízeň.

Osmačtyřicátý den jsem byl neobyčejně svěží.

Po několika hodinách spánku jsem byl schopen

ujít dalších dvacet mil a konečně jsem se potkal s prvním

živím tvorem za celou cestu pouští.

Devětačtyřicátý den nesl jsem, na dlani malého broučka

jediného společníka v mé nekončící cestě.

Vzpomněl jsem na staříka. který mi předpověděl dalekou cestu

a uvědomil jsem si, že mne čeká dalších 151 dnů útrap.

Padesátý den zahlédl jsem v dáli zelené vršky palem.

Po dvou hodinách cesty jsem užaslý došel k oáze se svěží travou

a s tůní čerstvé vody. Přišli mne přivítat místní osadníci.

Dali mi opatrně napít a uložili mne do stínu.

Padesátýprvní den pobyl jsem ještě v oáze a rozprávěl s lidmi

o své cestě. Sdělili mi že okraj pouště je nedaleko-

-pouhé dva dny cesty. Dva dny a dojdu k osadě Hwara kde

končí rozlehlá poušť Hanah.

Padesátýdruhý den již jsem kráčel s vakem plným vody

a s úsměvem ve tváři ošlehané větrem.

Svěží vítr ke mně donášel vůni oázy.

Padesátýtřetí den k večeru jsem již skutečně spatřil slaměné chýše

vesničanů. Ptali se mne odkud jsem přišel, vše jsem jim řekl

a šťasten sledoval hemžení v zelenající se krajině.

Padesátýčtvrtý den pomáhal jsem vesničanům s opravou

jejich skromných obydlí poničených bouří, která i mne zastihla

ještě v poušti. Opětoval jsem tak pomoc místních

a ulehl s nimi podruhé ke spánku.

Padesátýpátý den opustil jsem osadu Hwara a vydal jsem se

ověšen zásobami na cestu savanou vystlanou travou a stromy.

Kráčel jsem naboso, měkká tráva jemně hladila chodidla

Kéž by celá cesta vedla tudy.

Padesátýšestý den vedlo mne podivné ticho stromů

jemně se prohýbajících vánkem. Prošel jsem kolem skal čnících

odvážně do výše, jejich vršky pokryté sněhem kontrastovaly

se zelení pod mýma nohama.

Padesátýsedmý den zahlédl jsem malého chlapce hrajícího si

s motýlem. Jeho pohled mi připadal tak známý, jako bych viděl

sám sebe v minulosti, která je dávno pryč.

Upřel na mne své oči a kývl rukou abych šel k němu.

Padesátýosmý den dostal jsem od toho dítěte dřevěný talisman

v podobě malého ptáčka. Když jsem se podíval pozorněji

zjistil jsem, že vypadá stejně jako ptáče, které zardousil přívozník,

který mne převezl přes moře.

Padesátýdevátý den pohladil jsem chlapce po vlasech a věnoval

mu svůj dřevěný náramek.

Šedesátý den poklekl jsem před krajinou hlubokých lesů

a přemýšlel o smyslu celé své cesty.

O cestě životem svým i lidí, kterým jsem prošel osudem…