Klapka

Klasika. Ať jsem dělala, co jsem dělala, čtvrtá hodina se neúprosně blížila a ty básně, co jsem měla za Armanda přečíst, jsem viděla jen tak letmo, jakože spíš připádově střemhlav. A nejen ty jeho, asi dalších čtyř post-avantgardních básníků. A nešlo jen o tohle. Měla jsem koordinovat celé to čtení. Ale furt se mi do toho něco sralo. Nakonec nebyly čtyři, ale dvě minuty po šesté, Armand tam sice nakonec na úvod přišel, ale já nemohla mluvit nahlas. Něco se zaseklo, nevydala jsem na mikrofon ani hlásku.

A nešlo o sál, konalo se to snad v kostele nebo co, a ty tři lodě byly úplně přeplněný načekanejma lidma. Takovej ten dav, co může každou chvíli vzplanout. Byla tam tma jak v prdeli s prominutím a pocit hrůzy mne obestřel od krku až po kotníky. Něco jsem blektala přímo Armandovi do ucha. Omlouvala jsem se, že nemám v ruce připravený program a neznám ani jména účinkujících. Vrhla jsem se pro něj, prodrat se k nějakému stolečku bylo málem nad lidské síly, ale moje papíry na tom stole byly překryté haldou kabátů.

Zpět. Ale co to, dav se mezitím změnil v kongres. Asi čtyřicet účastníků u stolečků s mikrofony a lampičkami, sluchátka, tlumočníci, kamery, reflektory, novináři...

... pak jsem u mikrofonu osiřela a v ruce mi zůstala akorát první báseň. Skládala se z kroutících se řádků se slovy, byl to vlastně obraz vlasaté hlavy z profilu. Řádky se vlnily jako Tomovy rasta copánky, jako ještě zelené obilí ve větru, jako hádci filmové Medúzy, a měla jsem pocit, že se vlní live, že je to živá báseň - video. Kurva, nedalo se přečíst ani jedno slovo. A to jsem neviděla ty další výtvory zblízka.

Klapka. Bořetice. Ufff. Potištěné závěsy se vlní nad topením a dnešní ráno. 

Klapka. Dlouhá doba bez psaní na dojíždějícím lithiu končí. Valproát je moje nová šance.