Dole

Kamil chodíval každé úterý na bazén. Plavání ho vždy příjemně unavilo a připadal si po něm vždy klidnější, ano dávalo mu jakýsi pocit smysluplnosti.

Poslední dobou ho však nebavilo, nebavilo ho vlastně nic. Jako vždy si koupil lístek, převlékl se v šatně, vymočil se do mušle, osprchoval se, vyběhl schody a skočil do zpočátku studené vody, jež se po několika rychlých tempech stávala teplejší a teplejší.

Když Kamil dokončoval druhý ze svých prsařských úseků, všiml si, že plave sám. Přestal splývat a s hlavou nad hladinou, otáčeje se kolem vlastní osy, hledal ostatní plavce.

,, Přece tu byli, když jsem přišel“, říkal si pro sebe a nahlížel do kabiny plavčíka, která také osiřela. Tribuny byli prázdné, z tobogánu neřičel ryk jeho nadšených uživatelů. Kamil byl  sám. Rychlým pohledem zkontroloval hodiny, bylo půl dvanácté v noci. ,,To přece není možné, nejsem tady přece pět hodin“ nechápavě dumal osamělý plavec.

Kamil skočil do vody a plaval v tu stranu bazénu pod skokanskou věž, kde je bazén nejhlubší. Plaval na znak a  neustále se snažil někoho zahlédnout. Když doplaval na konec, odrazil se prudce nohama od stěny bazénu, když najednou, začal klesat pod hladinu, najednou byl na dně, pět metrů pod vodou. Zkoušel se odrazit ode dna, ale nešlo to. Byl pod vodou už dost dlouho a stále nepociťoval potřebu nadechnout se, kyslík mu nechyběl. Pocit bezmoci však ano, nevěděl, jak se dostane zpátky nahoru a jak dlouho to bude trvat. Kamil byl dole.

Začal přemýšlet, přemýšlet o tom, proč se sem vlastně dostal. Seděl se založenýma rukama, s kyselým úsměvem na tváři a ničemu nerozuměl. Pak pozoroval tiše vodu kolem sebe, začalo ho to bavit, už tušil, že se něco stane.

 Proto využil těchto chvil a plaval po dně, ještě si to tu chtěl prohlédnout, aby si zapamatoval. Jak plaval nacházel věci, které tu lidé nechávali. Našel kulový spodek, injekční stříkačku, sáček plný pětikorun, láhev od piva. ,,To všechno tady nechali“ říkal si Kamil.,,Co tu nechám já, abych mohl zpátky?“ ,,Nech nám tu tvůj strach,“ozvalo se odněkud. Kamil se tak lekl, že ho tam nechal. Vyplaval nahoru, vyskočil z bazénu, vylezl  na desetimetrovou skokanskou věž. Rozběhl se a skočil. Letěl, letěl jako pták, dlouho, zdálo se mu, že padá celou věčnost, vletěl do vody, ale ani se nepotopil, zůstal na hladině, nic ho dolů už netáhlo.

Kamil vylezl z vody, aby se osušil. Na hodinách bylo půl sedmé, v bazénu bylo kolem třiceti plavců a plavkyň, z tobogánu právě sjížděl malý kluk a plavčík seděl na své židli, pozorujíc dění v bazénu.