Jak jsem zlomil svou první kletbu

Před mnoha a mnoha lety jsem se jednoho prosluněného srpnového odpoledne procházel kolem žabincem zarostlého rybníka poblíž osady Podskalí u Orlické přehrady, kde měli prarodiče chatu. Sytě oranžové slunce klonící se k západu hřálo svět spokojenými, ohleduplnými paprsky, a vrboví kolem jezerní hladiny jakoby přímo nabádalo k zádumčivému poflakování. 

Brouzdal jsem se tedy bez cílně po břehu, když tu najednou slyším v husté trávě poblíž břehu hlasité kuňkání; bylo mi čtrnáct, puberta v plném proudu, říkám si - třeba měly pohádky pravdu, třeba jsou tu opravdu nějaké zakleté princezny... Panebože, ať je to pravda, ať je možné zlomit polibkem kletbu, která mění člověka v odpornou ropuchu, a já si díky tomu konečně vrznu, protože komu by taková osvobozená princezna měla dát, než svému osvoboditeli, no nemám pravdu? A jak se tak oddávám snění s otevřenýma očima (a některé sny, to vám řeknu, občas opravdu stojí za hřích!), najednou vidím přímo před sebou sedět starou ropuchu, hnusnou a napuchlou, jako parodii na vyfouknutý fotbalový míč. Nejdřív se mi zvedl žaludek, ale přemohl jsem se (pro lásku se musí trpět, jak by potvrdil tadyhle kolega Benetka), sehnul jsem se a vlepil jsem jí polibek přímo na čelo!

A opravdu! Pohádky nelhaly a zázraky skutečně existují! Ropucha se proměnila... ve starého, vyzáblého, a pekelně nasraného Číňana s dlouhými licousy a takovou tou literátskou čapkou, a ten mi rozbil hubu tak strašně, že jsem po zbytek prázdnin kulhal a při každém nádechu mě píchalo na hrudníku jako starého dědka (prý zlomená žebra a otřes mozku). Sice jsem tenkrát už trénoval, ale bylo mi to prd platné. První ráně pěstí jsem ještě uhnul, ale to se rozumí, byl to blafák, dostal jsem direkt do žaludku, kopanec na hlavu jsem odrazil oběma rukama, před dalším kopancem na holeň jsem uhnul změnou střehu a pokusil jsem se sám skopnout dědka do jezírka, ale to byla chyba (pamatujte si, pokud nemáte černou nebo žlutou kůži, nekopejte nikdy výš než na pás, Indoevropané nemají potřebnou mrštnost a obratnost v genech; jsme ale hory masa a sádla, takže je lepší nohy nechat pevně na zemi a bojovat jen rukama - proto taky máme box, a ne karate). 

Dědek byl rychlejší než vítr, zasáhl jsem jen hejno bzučících komárů, něco mi podrazilo nohu, kterou jsem stál na bažinatém jezerním břehu, upadl jsem na zem, a pak už jsem jen inkasoval. Poslední, co si pamatuju, byla hubená silueta rýsující se proti odpolednímu slunci, jak se uklání, a říká něco mandarínskou čínštinou. Pak jsem se probral až v nemocnici.

A z toho plyne poučení, milé děti, že když se modlíte, aby se stal zázrak, měli byste tak činit s obezřetnou opatrností. Může se totiž docela dobře stát, že vás někdo (nebo něco) vyslyší...