Víno a kanapky

Za normálních okolností by dnešní odpoledne strávil pozorováním dívek a žen vcházejících dovnitř. Možná by s některou zkusil i flirtovat ve chvílích, kdy byla jeho žena z dohledu. Ale noha v sádře a berle, které trčely ve dveřích do kuchyně, v tom Stefanovi bránily. Pokaždé, když pohledem zalétl do míst, kde si jeho syn Paolo psal úkoly, nálada mu poklesla. Věděl, že obchodům to neprospívá, ale nedokázal se přetvařovat.

Když jeho přátelé a známí, kteří jako každý podvečer přišli do jeho baru na skleničku, zjistili, jak je špatně naložený, brzy odcházeli.

I Giulia se raději stáhla do kuchyně. „Jestli budeš takhle otrávený, tak můžu tu další várku cicchetti rovnou nabídnout gondoliérům, co poplují okolo. Třeba je ještě prodají zákazníkům na lodi. Nevím, co tě žere, ale kazí to obchody,“ mrskla utěrkou o barový pult.

Nechtělo se mu Giulii svěřovat. Pracovala u něj už spoustu let, ale vrozená mužská ješitnost mu bránila jí říct, že se mu něco nedaří. Stejně se to dozví od jeho ženy.

Zaslechl, jak se manželka vrátila do kuchyně. Ptala se Paola, co bylo ve škole, a v hlase měla sotva postřehnutelnou nervozitu.

Včera až hluboko do noci s Chiarou probírali, jak jejich synovi říct, že už prostě víc neporoste. Nemůže. Ani jeden nevěděl, jak mu citlivě sdělit, že se doktoři rozhodli zastavit růst jeho dvanáctiletého těla.

Paolo byl kluk jako tisíce jiných, co běhali po Benátkách. Hrával fotbal na jednom z několika hřišť sevřených ze všech stran domy, rval se a dělal vylomeniny. V jedné věci byl ale jejich syn jiný. Měl neustále něco zlomeného.

V nemocnici byl lékař neoblomný. „Jeho kosti stále rostou. Ale je to moc rychlé. Proto jsou křehčí. Už teď špatně snášejí standardní zátěž,“ mával jim před očima jeho zdravotní kartou, kde se jako dlouhý příběh táhly záznamy o frakturách. Vysvětloval jim, že to nebude bolestivé. Prý bude brát jen nějaké hormony a léky. „Nejlepší by bylo začít hned, jak současná zlomenina sroste,“ nabádal je.

A teď mají s Chiarou jen několik týdnů na to, aby Paolovi řekli, že takhle malý už zůstane. Bude nás nenávidět, napadlo ho.

Nikdy by to své ženě neřekl, ale Stefana hnětla ještě druhá věc. Neuměl si představit, jak bude jednou muset předat svůj podnik chcípáčkovi. Ano, bude z něj chcípáček, povzdechl si. Určitě se mu bude smát celá čtvrť a tajně si jeho podnik přejmenují na U Paolina nebo jinak hloupě.

Touhle dobou bylo v podniku nezvykle málo lidí. Za normálních okolností obsadili barový pult a stolky uvnitř i venku na nábřeží. Stefano byl ale dnes za ten klid rád. Trápil se a potřeboval přemýšlet. Pustil se do leštění vinných sklenic, ale práci nedokončil.

Do dveří totiž vstoupila ta ženská. Její dva společníci skoro zanikali vedle jejích krátkých oranžových vlasů, brýlí s tlustými obroučkami a nevkusné kombinaci zlatých a stříbrných prstenů. Hádal, že to bude asi její manžel a syn. Zatímco se mezi sebou dohadovali nějakým podivným slovanským jazykem, cítil, že tomu muži závidí. O jeho ženu by sice nestál ani v těch nejhorších snech, ale bolelo ho, že takového syna nikdy mít nebude.

Vysoký, urostlý asi sedmnáctiletý mladík se beze slova rozhlížel po místnosti. Stefano se nedokázal bránit a oba chlapce mezi sebou srovnával. Takovému by se nestyděl předat svůj podnik. Pro něj by byly bedny s potravinami a vínem lehké jako pírko.

Kromě Paola měl s Chiarou ještě dvě starší dcery. Jedna začala studovat na univerzitě v Římě a druhá se před několika měsíci vdala. Třeba budu mít brzy vnuka. Vychovám z něj svého nástupce, pousmál se a začal se věnovat té oranžové nádheře.

Spustila na něj mizernou angličtinou. Tím jazykem mluvil nerad a používal ho jen kvůli cizincům, kteří se v téhle čtvrti občas objevili. Jeho bar totiž ležel mimo hlavní trasy turistů, kteří celoročně zaplavovali město foťáky a selfie-tyčemi.

Žena začala vybírat kanapky ve vitríně. Tloukla prsteny do skla a Stefano z toho začínal být nepříčetný. Měl hroznou chuť tu ženskou i s doprovodem vyhodit na ulici. Naštěstí se za barem objevila Giulia a s diplomatickým úsměvem začala kanapky skládat na talíř. Položila mu ruku na paži a zeptala se hostů na pití. Místo odpovědi ale nadskočila leknutím.

Ten mladík totiž začal ječet. Hosté u stolků zmlknuli a sledovali situaci. Křičel jako raněné zvíře a dlaní plácal do vitríny. Giulia brzy pochopila, o co jde. Přidala na tác kanapku se zeleninou, která hýřila barvami, a konečně nastalo ticho.

Oranžová syna zpražila pohledem.  S úst mu ukápla slina. Začal si něco mumlat a prohlížel si dekorace na zdech. Pak objednala citronovou limonádu a začetla se do nabídky vín na tabuli.

„This one, please,“ rozkázala a zapíchla ukazováček do jednoho řádku, jakoby měla strach, že to nezvládne správně přečíst. „One and one deciliter,“ oznámila Giulii.

„But…. It is impossible,“ protestovala. Stefano jí naznačil mávnutí rukou. Cizinci často nechápali, že tady se víno prodává jen po lahvích nebo karafách a dnes neměl sílu se s nimi dohadovat. Vytáhl z lednice jednu z načatých lahví a odlil po deci.

Když je jim líto utratit pár euro za víno a přitom tu asi někde budou spát, dostanou, co má. S jistotou totiž věděl, že turisté nepoznají rozdíl. Občas se bavil tím, jak vedou řeči o výrazné vůni sena nebo kopřiv a krouží se sklenicemi. Přitom většina z nich dokázala rozlišit nejvýš dva nebo tři druhy vína.

Giulia hostům naznačila, že jim objednávku přinese a ať se zatím posadí.

Vybrali si stolek na nábřeží. Cestou ven jejich syna zaujalo malé kormidlo na zdi. Oranžová mu ho za nelidského řevu a slintání vyrvala z rukou a s omluvami položila na bar. Vzala syna za ruku a vlekla ho ze dveří.

„Nikdy nepochopím, co je na tom kanále tak přitahuje. Ještě před pár lety v tom plavala spousta odpadků,“ kroutila hlavou Giulia.

„V tomhle případě je to možná pro všechny lepší. Chudák ženská. A ten kluk taky. Bůh je asi hodně zkouší,“ zašeptala Chiara, kterou nezvyklý hluk přilákal z kuchyně. „Neumím si představit, jak na výletě hlídám takové stvoření. Musí mít nervy ze železa.“

Silvio prosklenými dveřmi sledoval podivnou trojici. Nebyl to takový zdvižený ukazováček? Musí být těžké neustále hlídat to malé dítě v dospělém těle.

Tak bude malej, no, pomyslel si. Nebude mít dva metry, ale aspoň mu to myslí. Najednou měl pocit, že všechno je v pořádku.

„Giullio, dones jim ven ještě láhev chianti a ten slaný koláč.“

„Oni si ještě přiobjednali?“ vystrčila hlavu z kuchyně.

„Ne. Napiš to na účet podniku.“

Giullia nesouhlasně vrtěla hlavou, ale se šéfem se nikdy nehádala a vynesla věci do březnového podvečera.

 

„Libore, musíš nám všude dělat ostudu? To už jsi vážně přehnal,“ zasyčela oranžová na syna.

„Vždyť si tu všichni myslí, že jsi retardovanej,“ přidal se otec. „Mimochodem, netušil jsem, jaká umíš být herečka,“ dloubnul manželku do stehna.

„Jednou se z vás zblázním.“

„Promiň mami, ale rodinná dovolená už mě fakt nebere. Nevím, proč jsem nemohl těch pár dnů zůstat sám v Praze. Furt mě musíte hlídat, tak se chovám jako nesvéprávnej,“ pokrčil rameny.

„Mlč prosím tě.“

„Ani víno si nemůžu dát,“ pokračoval ve stížnostech.

„Žádný nebude. Retardovaným to škodí. Když už jsi to začal, dotáhni to do konce. A pořádně u toho slintej,“ pohrozil mu otec. „ Jestli ti Italové zjistí, že jsi to hrál, rozmlátí nám tu flašku o hlavu.“

---