Jantar

Sil,

jako někdejší autorku komiksů mě tenhle žánr docela zajímá. Jistěže pro nás byly před dávnými lety stěžejní Rychlé šípy v kreslené podobě(plus ale Kája Saudek). ...Pro mne je dost šokující, že Jaroslav Foglar je stále živý. Nedávno jsem sledovala na Plusu pořad o něm, kde se mluvilo o tom, že jeho knížky pro mládež jsou přepisovány("překládány") do současné češtiny a vedle takto inovovaného Foglara se navíc vydávají i "originály" pro sběratele. Ředitel nakladatelství Albatros mluvil o tom, že Foglarovy "inovované" knihy byly vydány v jejich maximálním počtu výtisku tedy 10 000 a vyplatilo se to. Teoretikové uvažovali o tom, proč i v dnešní době mravoličný a edukativní Foglar "boduje" a přišli na to, že jeho knihy jednak hraničí se žánrem fantasy a jednak jsou někdy poměrně temné(tak trochu gothické).  ...To potvrzuje, co jsem psala onehdy o usměrňování dětí směrem k fantasy.

Radovane,

v mém bývalém zaměstnání sekretářka ředitele, dáma před důchodem, milovala Palicu a kdykoli kocour(pan ředitel), nebyl doma, myši měly pré a z přehrávače se donekonečna ozývala Modlitba za vodu. Ve své době by se ta Skácelova zhudebněná báseň dala označit i za hit, což je u takovéhoto žánru velmi neobvyklé...

Člověk nikdy nemůže vědět, jestli je pro něj ten či onen básník už "vytěžený". Třeba v něm(ve Skácelovi) časem i pan Pavlica zase najde něco inspirativního.

Ale tak zase je hezké, že žánrová literatura vychází ve vázaném laminátu, zatímco libůstky jsou paperback. Finančně komeční stránku věci chápu. Jen mě baví prskat. 

Na příklad aspoň nepatrný ústup pozitivismu. 

Aleno, knihovní politikou jsem silně znechucena. Nevím jako, kdo ještě další by měl poezii zbytečně podkopávat nohy, když musí i tzv. kulturní instituce. Zachráněných štěňátek a koťátek v nekonečných sériích na dětských odd. dost a u dospělých je leckdy hrůza pozorovat, copak je zrovinka v top ten nejlesklejších obálek. Co už tak. Opakuji se.

Nic proti komiksům, vždy mohou krom uchopení nových témat přiblížit i autory, ehm, mrtvé až přespříliš, nicméně můj názor je konstantní. Spojité písmo pokud možno, číst a psát v souvislých větách a recitovat v sylabotónických metrech, pro rytmus, koneckonců i pro posílení paměťových fcí. Pár nadaných jedinců a prestižních ústavů pro vyvolené jistě někde bude, leč jinak se z VŠ humanitních oborů sem tam podezřele souká cosi jako... někdejší gymnazista. Ne, něco lepší je. Něco ano. 

Pojmenovaný čas, předjarní krajina v naději rozpuku, že teď už ... a najednou zastavení mrazem, jako zatuhnutím v jantaru

Skácel by se nestyděl.

Ještě něco ke Skácelovi a jeho trvání. Mluvil jsem o tom s Jiřím Pavlicou. Řekl mi, že už je pro něj a Hradišťan Skácel vytěžen. Nemyslel to s despektem, ale věcně. Co na něj složil, je hotové a teď hledá, nachází jiné texty, nové.

A jen ještě jedna náhoda, bydleli jsme v mém dětství na ulici Hopova, ta ústí do ulice Kotlářská. Na dalším rohu Kotlářské bydlel Skácel. Taťka mi ho jednou ukazoval - to je básník Jan Skácel. Ale Jan Zahradníček je lepší. To si pamatuj. Taky lepší člověk. A za Slovanem (hotel nedaleko) bydlí básník Mikulášek, ten je úplný čuně. Nevím, co táta myslel, co věděl, mě to tehdy nezajímalo.

Sil,

je to moc pěkné, když dětská poezie přitáhne děti k poezii. Já jsem byla odchována Hrubínem a patrně to ve mně zanechalo celoživotní stopy. Snad základ jistého konzervativismu...  Mám ale dojem, že dnešní umění pro děti přitahuje drobotinu spíš k próze, najmě k fantasy. Za mne se ještě rýmovaly i dialogy ve filmech, v upovídaných filmech, dnes je na plátně hodně obrázků a málo dialogů a havní roli hraje děj jako v komiksech. Vždyť trendem vlastně je převádět komiksy do filmové podoby. Dříve to byla jen legrace(Kdo chce zabít Jessii?), dnes je to už málem "vážné umění".

Sil,

Skácel byl až do této doby jedním z básníků, kteří jsou v policích zdejší knihovny hojně zastoupeni. Bývalo tu od něj tak 8 - 10 knih. Ale to už je minulost. I jeho už "probrali" a zbyly tu z něj jen čtyři útlé sbírky, zatímco tlusté souborná vydání díla v černé vazbě jsou už pryč... (Kde se dnes vlastně může zájemce o poezii setkat s klasiky?  V městké knihovně určitě ne. Jen ve vědecké. Ale kdo by tam jezdil třeba z hor?  Víc a víc mám dojem, že umírá a mizí poezie jako celek, nejen ta současná.)

Půjčila jsem si sbírku "Kdo pije potmě víno", ačkoli ji už znám a velkou její část tvoří čtyřverší, která zrovna nemusím.

...Náznakovost, rozklíženost, důraz na detaily, emotivní metafory... To vše se vlastně vyskytuje i ve výtvarném umění Skácelovy doby. Ale myslím si, že Skácel je zároveň i symbolistou a zvláště křesťanská symbolika hraje v jeho díle až mysteriózní roli. Často se u něj vyskytují třeba jeleni a laně. Jelen má v křesťanství jistě hlubší význam, než že by byl jen symbolem Svatého Huberta. Na středu jsem naplánovala báseň Popely, v níž

u naftové věže stádo jelenů

stanulo nehybně

a plavé naslouchalo ...

Aleno, že jsem si ještě vzpomněla, odpusť roztržitost; u JS hlásková instrumentace v rozličných podobách rozhodně přítomna, ale snad že by pro jistý filigrán veršů sem tam třebas tolik v čtenářské percepci/recepci nevynikla? Vezmu ze své oblíbené (ISBN 80-238-9130-8: Jan Skácel, Básně pro děti). První, nepřekonatelnou, znáš na tuty:

. a statně stínal / stínům hlavy / a bral to / hlava nehlava.

. A teď se schovej / pod peřinu, / zde přesně končí / píseň ta, / a nechť tvůj spánek / tiše plyne / jak listí / v řece Tatsuta. 

. ploutvemi patřičně mávat / po proudu i proti plavat. 

. je skvrnitý a hbitý velmi

. A my se ráno probudíme / a volně bude zpívat splav, / voda přes prkna přepadávat / a nebude už Krutihlav.  

Aleno, neporadila, mě zajímá skoro všechno, sáhni, po čem bude, nechám na tobě. Ať již ti sedí, nesedí, právě schopnost narušit, ale nerozpadnout, je u J. S. zajímavá. Ty jdeš do pevna, on odlehčuje. Snad by nemohl nést na svých základech nesčíslně pater, ale uměl, co do dneška leckdo neumí. Uměl neumět.

Sil,

mám výhodu, že ty jsi na slova i na hlásky, že vnímáš a registruješ aliterace. Myslím, že Skácel pracoval hlavně se slovy, s hláskami ani tak ne. Mám dojem, že byl klasikem, který neustále boural vázaný verš tím, že ho modernizoval, že do něj vkládal až příliš emotivní slovní spojení.  I postup, při kterém bývá jeden verš v básni mimo rým, budí dojem jakési nepevnosti, rozklíženosti a rozpadavosti klasické formy. Jako by jistotu vnitřně rozežírala nejistota...

Než dnes odejdu z knihovny, nějakého Skácela si zas pro inspiraci půjčím. Poradila bys mi něco konkrétního? Něco, co zajímá tebe?

Aleno, skvělý výběr nápěvu. A tvůj verš na hudbu deště stěžovat si, děkuji za potěchu. Samozřejmě přítomno více libůstek, jak již u tebe tradicí.

. šupiny a rybí kostry nahých stromů

A ještě hned evokace: lijáky listí lip, / lijáky listí lísek, / lijáky listí, / lijáky listí (R. M.) 

Bez hlesu téměř trpělivě

jako by tu smrt potřeboval

snáší se k zemi list a ovál

je snášenlivě skryt v tom pádu

Jan Skácel - Listopad, 1.sloka

Listopad

Dešťové kapky probouzejí

šelesty v šeru. - Liják z mlhy!

Snáší se list a za ním druhý,

ve větvích svídy díry zejí.

Plameny, které podzim zháší:

červené listy v černém blátě,

jinany, co se třpytí zlatě,

šupiny, co se k zemi snáší

a rybí kostry nahých stromů,

mlčení korun opadaných,

schoulelé vrány v rozedraných

haluzích...  Verše? Ale komu

na hudbu deště stěžovat si,

na requiem, jež barvy smyje.

Smířlivá slova? Ukaž mi je,

múzo, co uměl Skácel zvát si!

Bubulíno,

jsem tady na Písmáku už dlouho a tak vím, že tvůj postoj k poezii je zde převažující. Většina lidí zde dá přednost "hřejivé a hravé" básničce r13 a mé chladné a mrazivé verše ocení málokdo. Smířila jsem se s tím a v současné době už do hlavního seznamu děl raději ničím nepřispívám.

Napsala jsem několik básniček o zimní královně a vždy jsem je musela smazat, protože místní čtenáři radějí pálí slaměnou Moranu a oslavují jaro. Ale proč neumístit další básničku z této série sem do kritik a nevěnovat ti ji?

Zimní královně VI

Jen provokuješ, taháš pány za nos.

Už první schůzka bývá poslední.

Co začlo ráno, končí k poledni,

když na vše říkáš ne a nikdy ano.

Jsou dámy, co si na královny hrají

a hloupí muži - jejich poddaní.

Na pospas chladné kráse vydáni

sní neúspěšně o idylce v ráji.

Mráz spálí květy skleníkových vášní

a ojíní všem brýle růžové,

v ráz roztřese vždy borce plážové...

Jsi ze Severu jako všichni strašní

               zlí Vikingové, které zdobí rohy

               a dělat peklo mají tedy vlohy.

Kdysi jsem si říkala skald Alenakkar a psala jsem téměř severské ságy. Nikoho to ale moc nezajímalo. Sever (Ultima Thule) tady ale inspiruje více autorů jako je ysslandia, yss, Utgard-Loki a další. Není to zvláštní?

Ta básnička rebeccy13 je hřejivá, hravá a líbí se mi. Ta Jarní vánice I je při čtení hned po ní a o poznání smutnější. A ta Jarní vánice II mi připomněla Francoise Villona respektice Jarmilu Loukotkovou: Já umírám zde u studánky žízní, nahý jak červ, byť oděn hedvábím....čili je v ní jakási rozervanost, což je základ mnoha umělců. Podtrženo sečteno, kdybych si musela vybrat - rebecca13 by vyhrála, protože z té její básničky sálá radost ze života, což je velmi vzácná esence. To ale nic nemění na tom, že jsi šikulka.:-)) Spousta lidí dokáže rozervanost velmi ocenit, stejně jako větší část pivařů dává přednost pivům hořkým např. Bernardovi. Mně chutnají piva sladká např. Ježek. Tekutý chléb ze zeleného zlata.:-))

Bubulíno,

já píšu ráda o jaru. O jaru také ráda psala nedávno zesnulá a zde stále diskutovaná rebecca13. Uvádím úryvek z jedné její básničky, který mě přiměl zpracovat stejné téma po svém.

Jarní litanie

rebecca13

mám v hlavě rozkvetlý jabloně

zpěv drozdů v třešňoví

dubnem vzrušený včely a dvojploštice

lezoucí v intimním spojení

chci taky bzučet, pískat a křičet

nechat se obskočit barevným samečkem

a plazit se s ním pak kamením...

Nejprve jsem vytvořila první variantu své jarní básničky ve volném verši:

Jarní vánice I

Na kraji lesa svítí sníh

trnkových květů

a zrcadlí se v sasankách

Vanutí - drollení - vlání

            bílého praporu mezi kmeny

vločky a křídla včel

v melancholickém proplétání

krátkých a dlouhých

                 letových drah...

Pak jsem si ale uvědomila, že by mi tu mnozí vyčítali, proč nepíšu o jaru vázaně, když to prý umím líp a přepsala jsem svou básničku do vázaného verše:

Jarní vánice  II

Na kraji lesa svítí sníh.

To bílé trnky odkvétají.

Studený vichr trhá z nich

okvětní plátky.  Smutně tají

závěje v slunci!  Roje včel

se mračnem z vloček proplétají.

Básník, jenž slovům poroučel,

jim dává volnost.  Raděj tají

naději, víru, vlídný smích

a ukrývá vše v jinotajích.

Nesmělý, cudný jako mnich

se skloní k Ní, verš pošeptá jí...

Kdybych byla Litartsem, pohoršovala bych se nad tím, že vulgární styl r13 to dotáhl až do Antologie české poezie, zatímco má vysoce kultivovaná cudná poezie je soustavně opomíjená. Já ale Litarsem nejsem a tak prostě soudím, že prvoplánový humor r13 se čtenářům líbí víc než ten můj humor, rafinovaný a možná i trochu zákeřný. Co si o tom myslíš, Bubulíno, když mě tak chváliš, jak jsem "šikovná"?

Zmrzlých meruněk je věčná škoda. Nejvíc mi chutnají koblížky s meruňkovou marmeládou, a vůbec i čerstvé a kompotované meruňky jsou bezva. Robinsoni se houfují :-)) velmi krásný a především dokonalý popis. Jsi šikulka.

Bubulíno,

píšu o jaru i jinak. Třeba takhle:

Duben od sporáku

K tulipánům se tulí mráz,

po jasné noci křišťálové ráno

si lhostejně jiskří

nad zmrzlou meruňkou,

někdo si vaří čaj a někdo pospíchá

vstříc ojíněným kulisám

jak nedočkavý herec

s párou u pusy.

Vždy někdo musí

a někdo nemusí.

Na tramvajových ostrůvcích

               se houfují

                         Robinsoni.

Silné. *

Silene,

díky za patnáctý típek. Alespoň zveřejním svou závěrečnou sbírečku "Vyhnálovský splín" o něco dříve a budu se moci věnovat smysluplnějším činnostem než je psaní básní.

Básnička Jantar byla inspirována fotografováním krajiny v předjaří ráno a večer při šikmém světle, které má doopravdy jantarovou barvu. 

Alenko, tuším za tím se značnou pravděpodobností tvůj obligátní tvůrčí záměr, že dvě tvrdé zarážky. Hned ve druhém verši a pak si ještě na konci třískneš v rýmu hájem o ráj zase na jiný způsob. Inu, jantar. Mě oslovil speciálně verš s trsem a taktéž čajem, jak jinak. Přesto v přímé konfrontaci se Skácelovým sonetem změnila jsem si sobě na míru pár míst v další variaci, nezlobíš-li se jakožto hravá osoba. Neříkám, že líp.

Velmi pěkná vizualizace, vedle skácelovštiny jí ovšem těžko obstát, neboť proti sobě lehkost stopedesátých veršů a zde tušená tíže zaraženého jara. Tendence vzlétnout s lehkostí je u mého čtenáře, inu, vzestupná.  

Taky děkuji za kritiku a jsem ráda, že tě básničky zaujaly.

Ano, letošní jaronejaro. A dík za kritiku, hezký den - snad trochu jarní

Moc pěkné, ale za tip to nestojí... Ale i chvála potěší. Děkuji, Umělče. 

Je to moc pěkné. 

Fialko,

díky za zastavení, típek i za chválu.

Krásné :-)