Tradice

I

„Dej si! Proč trháš partu!“ bušili u stolu do mladého Alberta jeho přátelé. „Už musím jít, tak snad někdy příště,“ opáčil Albert poněkud nervózně, když si přehazoval vlněný kabát přes sebe. „Je to blázen. Četl jsem českou studii, která potvrzuje, že abstinenti jsou náchylnější k depresi,“ zaslechl hlas od stolu, zatímco jeho přátelé si nalévali z teď už skoro prázdné lahve. Kolikrát jenom to slovo slyšel. Blá-zen. Byl si vědom toho, že tady společenský život a alkohol spolu kráčí ruku v ruce. Tak mu to aspoň vštěpoval do hlavy jeho táta Milan. Tolikrát se snažil prosadit svou a vždy to dopadlo takhle. Tak tedy zaplatil a vyšel na ulici.

Byl chladný podzimní den. Zrovna chvíli poté, co došlo k dalšímu rozvolnění pandemických opatření. Chtěl jen oslavit s přáteli své dvaadvacáté narozeniny. Ucítil, jak mu teplo stoupá do hlavy a zhluboka se nadechl. Kolem jeho mrazem popraskaných rtů se při každém výdechu zabělaly chomáčky páry. Rozhlédl se kolem sebe. Zdá se, že každý, kdo alespoň trochu ctí tradici, skončil v hospodě. Kolem něj projel modrý Peugeot, jehož světla jej ozářila. Chvíli jen tak stál na ulici a poté vyšel směrem domů.

II

U sousedů bylo ten den v Matenicích živo. Narodil se jim syn. Někdo zazvonil na Albertovu rodinu. Byl to malý podsaditý muž středního věku s prořídlými blonďatými vlasy. V jedné ruce třímal placatku a v té druhé dvě štamprle. Odšrouboval zátku a začal nalévat. „Nazdar, sousede. Představ si, že máme malýho! Tady máš,“ řekl a podal Milanovi sklenku. „A do dna,“  přičemž ho pozval k nim na dvůr. Milan svolil, jelikož uznal, že je to koneckonců zdvořilost. Albertovi bylo hned jasné, že se ono prokázání zdvořilosti vztahuje i na něj.

Prošli chodbou na dvůr, jehož hlavní atrakcí byl rozprostřený stůl a na něm plný demižon s domácí meruňkovicí a tři štamprle. Okolo pobíhal vlčák, kterého nezastavil ani zahradní plot, který soused zbudoval spíš pro okrasu. Albert si psa prohlížel s patřičným respektem. Viděl, že na zádech má šrám. Soused se mezitím jal role nalévače a každému štědře nadělil z úlitby. „Na zdraví našeho kluka!“ provolával do éteru. „Než se Maruš vrátí z nemocnice, musíme ho pořádně zapít. Tak ať nám roste!“ ukončil svůj proslov. Když se Albert napil, zkřivil se mu nehorázně obličej, teplo mu nastoupalo do hlavy a udělalo se mu špatně. Když se rozlévalo druhé kolo, gestem naznačil, že už nebude. Soused to z nějakého nepochopitelného důvodu nejspíš vyhodnotil jako křivdu. „Co je? Seš vadnej nebo co? Vždyť patnáct už mu bylo, ne?“ otočil se na Milana, který mlčky přitakal. Albert ale trval na svém, omluvil se a šel domů. Po cestě zahlédl v okně Ivetu, sousedovu dceru. Ta však jeho pohled neopětovala a zalezla dovnitř jen co se jejich pohledy protli. „No, co už, tak si dáme jen my dva. Zapít se to prostě musí! Můj tata mě pré taky zapil, no a podivé, jak su zdravé,“ slyšel Albert souseda, zatímco vylézal z vrat.

Když se Albertův otec vrátil ve dvě ráno, Albert stejně nespal. Jak by mohl. Myslel na Ivetu a hleděl před sebe na zeď, na níž měsíc zrovna hrál svou stínohru. Albert ji bedlivě pozoroval jako by to byla věštecká koule, která by mu prozradila jeho budoucnost. Za chvíli usnul jako špalek.

III

O tři roky později už Albertovi táhlo na osmnáct. Přišli Velikonoce, do jedné ruky vzal pomlázku, do druhé košík a vyrazil po Matenicích. Když dorazil k domu pana Peška, který má dvě dcery, přivítal ho pan domácí tradičně s placatkou a štamprlemi. „Dej si, ta je domácí,“ vybídl ho pan Pešek poté, co Albert oběma dcerám řádně naložil. Albert svolil a kopl obsah do sebe. „Ještě musíš aji do druhé nohy, aby se ti líp chodilo. To se prostě musí. Už mi tady mrskači půlku vyžrali,“ přičemž ukázal na z poloviny naplněný demižon. Pan Pešek je dobrý člověk a jistě to myslí dobře, tak proč by si jej rozhněval. Po druhé dá určitě pokoj. A stejně nedal. Albert dlaní naznačil gestem, že stačí. „To snad ne, to bys mě nasral, holenku,“ pan Pešek změnil tón. Albert se mu však poklonil a šel dále. Když se zdálo, že je vzduch čistý, ohlédl se Albert za sebe a slyšel pana Peška, který kroutil nevěřícně hlavou, načež pronesl: „Je to blázen.“

Při cestě ze školy domů se Albert nenápadně zastavil u otevřeného okna sousedovic domu a zaposlouchal se do rozhovoru mezi Ivetou a jejím otcem. „Přece nemůžeš jen tak nechat školu plavat. Tolik peněz jsem do tebe vrazil, protože chci, aby z tebe něco bylo. Chci, abys nemusela v životě tak dřít jako my s maminkou. Děláme pro tebe a tvýho brášku co můžeme. A ty takhle?“ Po této rozpravě se vydal směrem k baru, aby si nalil sklenku.

IV

V listopadu 2019 se jednoho dne u sousedova domu zastavil pohřební vůz. Milan opatrně sledoval celé dění za záclonou. Pořádně však neviděl, co se venku děje. Najednou uviděl Marii zabořenou v sousedově rameni, celou skleslou jako by z ní vyprchala nejen veškerá energie, ale i naděje. Stála tam i Iveta a všichni tři se dívali se slzami v očích, jak vůz odjíždí.

Sousedé od té doby moc často nevycházeli na ulici. Celá ulice si o nich šuškala a všichni věděli své. Dřívější Milanův kumpán se teď změnil k nepoznání. Byl bílý jako stěna a jeho kůže měla mírně nazelenalý podtón. Stál tam vyhublý a jeho hlava se nyní podobala spíše semínku slunečnice než plné a dozrálé cizrně jako tomu bylo, když poprvé zapíjeli malého. I z Mariiny tváře se vytratil její půvab. Všichni tři se opírali o zeď, které se již nespočítatelně dotkl zub času a stejně nespočítatelný byl i počet jejích oprav.

Za měsíc se konal pohřeb. Sešla se celá sousedova rodina a s ní i rodina Albertova. Zatímco tam tak všichni postávali, zvedl se vítr a s ním přišel mírný déšť. Iveta si všimla, že na modřínu sedí vrána, která ji celou dobu pozorovala. Když se na ni Iveta pousmála, roztáhla křídla a vyletěla k budově školy.

Soused pozval všechny muže ze vsi do hospody, tedy i Milana a Alberta. Pozval je do místní knajpy, jejíž dřevěný interiér pamatoval snad i Gottwalda. V čele stolu seděl soused, po jeho boku Marie a Iveta, následováni Milanem a Albertem z každé strany. Ten sledoval, jak všichni muži jen tak sedí a popíjejí sklenku za sklenkou, zatímco se stůl plnil prázdnými lahvemi. Za oknem již ze všech sil narážel do hospody poryv větru. Na staré vrbě u matenického rybníku sedí vrána a sleduje oknem dění uvnitř. Najednou se zvedl ze židle soused se štamprlí v ruce a pronesl: „Tak, chlapi. Na zdraví!“

Leden 2022