Petrovi

Roku 2019 (resp. 5/4/2019) jsem začala číst Květy Zla a chtěla jsem si na chvíli obléct starý vlněný kabát, ohrnout ošoupané kalhoty, pruhované ponožky vytáhnout až ke kolenům a z vrcholku Francie koukat na svět Baudelairovýma očima. - NK

Krásný úsměv, krásná tvář,

copak pod ní ukrýváš?

Zlobu světa, hříchy lidí,

tajemství, po nichž se pídí?

 

Nejsi nic, však pak jsi všecko,

jsi to malé kruté děcko

s ukradenou hračkou v rukách,

skončíš i dnes v hrozných mukách?

 

Snad na zítřek svítá

slunce tvojí naděje,

dávno mu však nevěříš.

Nevadí, nic se neděje.

 

Byl jsi lidmi zamítnut,

zavržen a odmítnut.

Co se divíš? Nevěříš?

“Hnusný hade!” říkali ti.

Zas znova je udeříš?

 

Jsi Jidášem mezi svými,

vlkem mezi ovcemi,

prohrávals‘ se stíny svými,

myšlenky rozpolceny.

 

Lidstvo tě už odsoudilo

před dávnými věky,

na jazyk se mu vloudilo:

“Jsi zrůda a jsi měkký!

Nedokážeš šťastně žíti,

zapřísahám Boha!

Každý se tě tady štítí,

táhni odsud, do pekel!“

 

Hněvem byl jsi častován

od počátku všeho bytí,

ten hněv však byl zachován,

v dálce slyšíš vlčí vytí.

 

Vytí vlka připomíná

zoufalství, jímž procházíš,

ostrá břitva zatíná se

a ty raděj‘ odcházíš.

 

Nechceš čelit ostrým hrotům

co po krvi touží,

nikdo ti už nepomůže,

jsi ten, co se souží.

 

Do stínů se utíkáš,

na temnotu přísaháš.

Svět nechápe, co se stalo,

kde se tohle zvíře vzalo.

Jen já to vím a vyprávím.

 

Tohle zvíře poštval si

svět sám proti sobě,

ani ty jsi neunikl

vlastní kruté zlobě.

 

Rozmlouvala jsem tvůj plán,

nic než hrůzu v očích mám.

Už však není cesty zpět,

srdce rozvils' v černý květ.

 

Květy zla teď v sobě máš,

prober se! Všem ublížíš!

Promluvit mě nenecháš,

radši nocí se plížíš.

 

Změnil jsi se, změnil moc,

jako když den přejde v noc.

Změnil jsi se moc a více,

jako rudá barví líce.

 

Vracíš vše, co plivali,

jsi rival mezi rivaly.

Tvoje ruce ubližují

nevinným i vinným,

rozdíly však nevidíš

mezi ním a jiným.

Řežeš jizvy, lámeš kosti

bezcitně a bez milosti.

 

Špatné přijals' pod svůj dům,

černý nádech dals' svým snům.

Srdce moje rozerval jsi,

tvou rukou je probodeno,

s city mými pohráváš si,

neboj, je ti odměřeno.

 

Všechny už jsi zničil, bravo!

Neměl jsi nejmenší právo!

"Hnusný hade!" dím teď já.

"Ztichni! Kdo navrch teď má?"

Tvůj smích mrazí mě na zádech,

tvá rána mi bere nádech.

 

Vidím tvoje oči,

kdys zelené radostí,

dnes však temně zbarvily se,

ztmavly tvojí podlostí.

 

Místo srdce zbyla ti

temná chladná poušť.

Jedno mi však řekni, Petře,

odvážíš se?

Zmáčkneš spoušť?

 

---