Houštiny

Houštiny

Byla tma. Venku už začínalo pršet a já se potácel neosvětlenou ulicí směrem k domu, za sebou slýchaje kroky, o kterých dodnes nemohu říct jestli tam opravdu byli nebo ne. K domovu sem dorazil kolem 1 hodiny ráno a stěží jsem se klepající rukou trefil klíčem do zámku. Poté co jsem za sebou konečně zabouchl dveře a byl jsem v bezpečí domova, nesmírně jsem si oddychl, sesunul jsem se podél dveří na zem a několik minut jsem jen tak přemýšlel, bílý strachy a neschopný promluvit.

 Abych vám vše ujasnil, musím se vrátit na začátek, pouhý den dopředu. Žiji v poklidném českém městě, kde se nikdy moc neděje a život je tu hodně stereotypní. Žila semnou přítelkyně Kateřina, s kterou jsme byli čerstvě zasnoubeni a chovali jsme k sobě vřelé city.

 A tímto začíná můj příběh. Kateřina pracovala v místní továrně na konzervy a pracovala na třísměnný provoz. Jelikož sem jí velice miloval, po každé směně, když se vracela domů, jsem na ní čekal před vchodem abych jí přivítal a ihned políbil. A jednoho dne , když měla odpolední směnu, tak prostě nepřišla.

 Nejdříve sem si z toho nic nedělal, častokrát se opozdila, ale čím více utíkal čas tíjsem byl nervóznější a vystresovanější. Po asi dvou hodinách vystrašeného a napjatého vysedávání před domem jsem se rozhodl jít jí naproti. Znali jsme se velice dobře a věděl sem, kudy se přesně vrací domů. Vydal jsem se tedy touto cestou a cítil jsem obrovskou úzkost a strach, protože jsem byl již v půlce cesty a pořád sem jí nepotkával.

 Druhou půlku cesty k fabrice jsem již skoro běžel, jen koutkem oka jsem zahlédl nějaký pohyb v houští přes ulici. Dostal jsem se až k továrně, kde už skoro nikdo nebyl a kde už se nesvítilo, když v tu ránu mi to došlo. Ten pohyb! Bylo to až moc podezřelé a já hlupák to skoro nezaregistroval. Rychlostí, o které jsem myslel že ji ani nedokážu vyvinout, jsem se vracel zpátky, až sem dospěl k onomu místu.

 Nutno dodat, že to bylo místo velice ponuré, ve staré části města, a pohyb sem zahlédl v ústí cesty ke starému hřbitovu. Když se mi do mozku dostali všechny tyto faktory, začal jsem skoro šílet. Zdřevěněli mi nohy, vyschlo mi v krku a měl sem pocit že mě někdo sleduje. Nebo něco?  Když v tu chvíly sem zahlédl světlo z reflektorů auta a procitl jsem aspoň na tolik, abych se dokázal schovat více do houštin, aby mě někdo v této hodině neviděl a nepomyslel si bůhví co.

 Teď už sem neměl na výběr, staál sem na cestě, už nebylo cesty zpět. Pojem cesta nebyl tak úplně to správné označení. Byla to spíše taková sotva zřetelná pěšinka v snad nikdy nekončících houštinách. Navíc jsem měl jen svítilnu na klíčích, spíše jen přívěšek než-li praktickou věc, takže sem šel skoro po tmě. Po několika metrech se začala pěšinka mírně stáčet a svažovat z kopce. Opatrně jsem se po ní dával hlouběji do temnoty a starch, úzkost a panika byli čím dál silnější.

 Když v tu náhle jsem zahlédl na zemi něco blyštivého. Po zjištění co to je jsem začal vidět šedě a omdlévat, musel sem se štípnout do tváře abych zůstal při vědomí. Byl to náramek z růžového zlata, který jsem dal Kateřině k posledním narozeninám. A co je horší, bylo na něm něco, co až moc připomínalo kapky zaschlé krve. Začal sem hodně panikařit, chtěl jsem se vrátit, ale nakonec mě vědomí že se mé snoubence může něco stát donutilo jít dál. Po několika dalších zákrutech, stoupání, klesání, přebrození říčky a všech možných nepříjemnostech jsem dorazil k poslednímu úseku cesty. K patě kamenitého kopce, na jehož vrcholu byli zbytky starého hřbitova.

 V tu chvíly co jsem došel až přímo pod kopec, na místo z kterého byla možna zahlédnout stará kovaná brána hřbitova, zahřmělo a přímo nad kopcem uhodil jasně modrý blesk. To bylo špatné znamení. I přes obrovský strach jsem ale po krůčkách pokračoval nahoru. Cesta to byla velice náročná, neboť prudký kopec a špatný kamenitý povrch cesty zapříčinil to že mi to neustále podkluzovalo a klopýtal jsem.

 Když jsem byl asi ve třech čtvrtinách kopce, ucítil jsem neskutečnou bodavou bolest v pravém chodidle a najednou jsem nemohl odlepit nohu od země. Zjistil jsem že stojím na kusu ztrouchnivělého dřeva a z nártu mi trčí konec tlustého rezavého hřebíku. Zatnul jsem zuby, přišlápl si dřevo a rychle sem nohu zvedl. Bolestí jsme téměř omdlel. Potom co jsem se vzpamatoval a bolest mírně otupila, dal jsem se znovu na cestu. Byl jsem skoro nahoře. Až budu na vrcholku, odpočinu si a zkontroluji si tu nohu.

          ***

Mezitím se domů vrátila Kateřina, která se šla jen projít jinou o několik kilometrů delší cestou, jelikož v práci se na ní rozzlobil šéf a potřebovala se trochu odreagovat. Byla velice překvapena, když doma neshledala snoubence a začala se velice strachovat, ale díky únavě brzy usnula.

            ***

Dorazil jsem  na vrchol. Konečně! Díky zranění jsem postupoval velice pomalu, ale naopak díky chůzi se mi bolest otupila natolik že jsem nechtěl ztrácet čas. Šlo přece o mou milovanou! Když v tu náhle, na hřbitově mezi pozůstatky hrobů se mihotalo nějaké světlo. Kateřina! Ale co tam tak pozdě dělala? Sama na starém hřbitově? Tyto myšlenky mi jen prolétli hlavou a rozběhl jsem se za ní.

 Neběžel sem příliš rychle, díky zraněné noze, když v tu chvíly, pár desítek metrů před postavou uhodil další blesk a já zjistil, jak jsem se příšerně zmýlil. Postava totiž byla oblečena v tmavé kápi s kapucí a v ruce držela něco podobného dýce. Rychle jsem nahmatal náramek co jsem našel, ale po bližším prozkoumání jsem zjistil že vůbec nepatří Kateřině a že už vůbec to není cenný kousek, nýbrž jen levná napodobenina.

 V tu chvíly jsem zaslechl jen pár metrů před sebou tlumené kroky a když jsem vzhlédl a posvítil jsem před sebe, málem jsem z toho zešedivěl. Postava , nebylo poznat jestli muž nebo žena, měla ohavně znetvořený obličej. Levé oko chybělo, úhlopříčně přes obličej se táhla široká jizva a na levé straně byli poměrně čerstvé stopy po popálenině.

 V tu chvíly se na mě postava začala sápat svou zbraní, která vypadala hodně jako dýka, ale jako po domácku vyrobená dýka. Začal jsem utíkat co mi síly stačily, několikrát sem upadl, ale neměl sem sílu se ohlížet nebo zastavovat, prostě sem běžel.          

     ***

V tu chvíly se doma Kateřina probudila ze spánku, se značným pocitem strachu, že se děje něco velice špatného a rozhodla se jít přítele hledat do noci.

   ***

 Po té co jsem doběhl až zase pod úpatí kopce, dovolil jsem si rychlé ohlédnutí. Pronásledovatel mi byl stále v patách, jen postupoval o něco pomaleji. Dal jsem se znovu do běhu a nezastavil jsem se do té doby než sem vyběhl z pěšinky až na ulici. V bezpečí ulice jsem doběhl ještě o něco dál a zvolnil jsem krok. Naprosto vyčerpaný jsem úplně zapoměl na Kateřinu a spěchal jsem k domovu.

 ***

 Kateřina bloudila nočním městem a hledala přítele, ale ke vší smůle se minuli. Nevěděla proč, ale táhlo ji to ke staré části města . Vydala se tedy tam.

    ***

 Když jsem dorazil k domovu, psychicky naprosto vyčerpaný, už začínalo pršet. Zlý, nepříjemný pocit se mě stále držel. Kateřina! Ale, čert vem Kateřinu, hlavně že jsem já přežil. Ona se určitě ukáže. Ale už jsem v tuto chvíly nevěděl jak hluboce jsem se zmýlil.

         ***

Kateřina, navedena intuicí do staré části města, procházela všemožné ulice, když v tu náhle, v jedné z temnějších a zapadlejších ulic, zahlédla koutkem oka pohyb v houští.

 Nevěděla kam houštiny vedou, ale zahlédla mezi nimi sotva znatelnou pěšinku. Vydala se tedy tam……