Plastika

I.

Ta plastika na stropě mě hned učarovala. Obličeje lidí, inspirované skutečnými cestujícími, na mě civěly jako živé. Celé hlavy i s kusem krku, které visely zdánlivě ve vzduchoprázdnu, se na sebe mačkaly, jako by neměly konec ani začátek. Všiml jsem si bílých míst vpravo, plastika ještě nebyla hotová.

„Zaujala vás, pane Müller?“ zeptal se Wang. Na celníka vládl celkem slušnou angličtinou, možná se i podíval za hranice.

„Celkem ano, je to moje profesní deformace.“

Už jsem se viděl zpátky v Evropě. Šangaj byla velké lákadlo, ale teď mě čeká štace na univerzitě v Curychu.

Přišoural se jiný celník, též se jmenovkou Wang, aby se to nepletlo. V ruce třímal bílý digitální teploměr: „Musím vám změřit teplotu.“

Nic jsem nenamítal, po několika virových pandemiích jsem bral podobná opatření jako nutné zlo, které se stalo součástí našich každodenních radostí i starostí.

Než ke mně Wang přistoupil, rozhlédl jsem se po odletové hale. Měl se mnou letět kolega Parsley, Brit jako poleno, jenže dochvilnost mu nic neříkala. Patrně dorazí, až budou hlásit poslední výzvu.

Teploměr zlověstně zapípal.

„Půjdete se mnou, pane Müller,“ oznámil mi suše druhý Wang, než mě chytil za rameno a odvlekl pryč.

„Budeme vám muset udělat další testy.“

II.

Plešatý čahoun přiběhl k odbavovací překážce, div ji neporazil. Z košile mu cedil pot, doufal, že ještě stihne raketovou zastávku na toaletách, aby si ji vyměnil, než nasedne do letadla směr Curych. Proč nedokázal vstát včas a ušetřit si trable, to nevěděl.

„Váš pas, pane,“ vyzval ho celník s visačkou „Wang“.

Parsley mu ho podal. Když se uklidnil, všiml si plastiky, která vyplňovala takřka celý strop odletové haly.

Zvědavě se zadíval na shluk obličejů, lidi z různých koutů světa, kteří zírali přímo na Parsleyho. U některých byla iluze reality dokonalá, jeden z obličejů jako by právě lapal po dechu. Parsleymu ihned připomněl kolegu, který byl Němec jak poleno a všude chodil o hodinu dřív.

„Zaujala vás?“ zeptal se Wang. Na celníka vládl celkem slušnou angličtinou, podle přízvuku pobýval nějakou dobu ve Skotsku.

„Ano, je fantastická. Jeden obličej mi připomíná kolegu. Jmenuje se Müller. Nepotkal jste ho náhodou?“

„Ne, nikdy jsem o něm neslyšel.“

„Škoda. Je to jeden z největších odborníků přes výtvarné umění.“

Přišoural se jiný celník, též se jmenovkou Wang, aby se to nepletlo. V ruce třímal bílý digitální teploměr: „Musím vám změřit teplotu.“

Teploměr zapípal.

„Všechno v pořádku,“ usmál se Wang, „můžete pokračovat k rentgenu.“

Parsley prošel rentgenem a splynul s davem, který směřoval k letadlu jako velká řeka. Pouze Müller v ní chyběl.