Neromán o bezejmenném česači jablek

Kdyby jablka mohla, křičela by hrůzou. Žebřík byl přiražen ke stromu jako k obléhanému hradu.

Začalo to.

Po příčkách stoupal rytíř. Malé krůčky pro člověka, velké skoky pro někoho tak starého jako on.

Neměl meč. Byl vyzbrojen pouze prostým česadlem. Ne moderním teleskopickým, ale starým dřevěným, předávaným z generace na generaci. Česadlem, které pamatovalo mnohé, stejně jako ti, kteří měli čest jej třímati.

Neměl brnění. Pouze staré vytahané béžové tričko, jež obepínalo velké břicho. A trenýrky.

Neměl štít. Neměl, ač věděl, že větve mu budou vzdorovat, aby bránily to nejcennější; sladká Ontaria.

Měl odvahu. Stále. Nebál se česat ani v těch největších vedrech, vichrech či deštích.

Měl srdce. Věděl, pro co bije, a šel si za tím jako každý velikán a dobyvatel, ať už César či Napoleon Bonaparte. Příčku po příčce.

Jablka se třásla stále více. Snad za to mohl vítr či jejich strach. Možná se ptala sebe sama, co je po smrti čeká. A kdo z nich mohl tušit, že utrhnutím z větve jejich život nekončí. Že poté budou existovat dál, jen v jiné formě.

Zvané mošt.

Stoupal stále výše, až konečně dosáhl vrcholu. Pocit srovnatelný s výstupem na Mount Everest.

Zjizvená ruka uchopila větev a ta se sklonila jako poslušný pes. Pozdvihl česadlo. Nejvýše rostoucí jablka už před ním náhle nebyla v bezpečí.

Česání začalo.

Či snad spíše genocida.

Větve náhle ztratily to, čemu tak pracně a s nehynoucí láskou celé měsíce dávaly život. Něco, co bylo jejich součástí. Své milované děti.

A tak vzniklo nové přísloví:

„Čím prázdnější větev, tím plnější košík.“

Česal. Drancoval. Dobýval jako Alexandr Veliký.

Možná byl k jablkám krutý, ale spravedlivý. Za svůj život očesal všechny. Ontaria či Jonagoldy, malá i velká, sladká i kyselá. Každé jablko dle něj mělo právo být utrženo, jakkoli mělo červivý život, aby společně s ostatními a i právě díky nim se mohlo metamorfovat v něco jiného a lepšího. V ten nejsladší mošt či calvados.

Česal a česal, když v tom ho náhle spatřil.

Jablko skvoucí se jako hvězda na nebi. Rajské jablko. Zakázané jablko. Jablko hříchu. Jablko sváru.

Utrhnout, či neutrhnout, to bylo, oč tu běželo.

Tenkrát neodolala Eva ani Adam a teď ani on.

Sáhl po něm.

Kousl.

Z jablka pyšnícího se svou dokonalou kulatostí a těmi nejlepšími mírami, že by jej mohl držeti král spolu s žezlem, se stal náhle pouhý symbol značky Apple.

Bylo to nejsladší jablko, které kdy jedl.

Ano, tak chutnalo vítězství.

Byl tak pyšný, že ho konečně našel.

Ovšem…

Pýcha předchází pád.

Chuť po lásce, po moci, po jablku. To všechno vždy k něčemu spěje.

A všechno má své zákony, které platí pro každého.

Gravitaci nevyjímaje.

A tak jako padají impéria, byzantské či římské, padají i žebříky. Spolu s lidmi.

Náhle měl pocit, že slyší jablka se smát.

Byl zemi blíže a blíže.

Říká se, že jablko nepadá daleko od stromu.

Ani on nepadl daleko od něj.

Bylo štěstí, že pod stromem zrovna neseděl žádný Newton.

Když dopadl na zem, žuchlo to stejně jako všechny ty pytle jablek, s kterými se tak často lopotil. Možná i o trochu více.

A v ruce stále třímal to jablko. Jako král.

Mrtvý král.

„Najdi to, co miluješ, a nech, ať tě to zabije,“ řekl by mu Bukowski.

A on by zcela souhlasil.

---