Vltava (Václav Větvička, Jan Rendek)

Když jsem byl malý, měli jsme doma knihu s krásnými fotografiemi Karla Plicky a doprovodným textem, jehož autorem byl František Kožík. Knížka vyšla roku 1959.

Černobílé fotografie v této velké publikaci zobrazovaly tok nejdelší české řeky od tehdy nepřístupných pramenů k jejímu soutoku s Labem v Mělníku.

Vltavské údolí zde zachycené již z valné části neexistuje, je zatopeno jednotlivými stupni Vltavské kaskády. Kniha Vltava vyšla těsně před výstavbou hlavních vltavských přehrad, přičemž lipenská zdrž (zdrž je vodní dílo, které tvoří úsek přirozeného nebo umělého vodního toku, ve kterém je zadržována voda pro dosažení požadovaného spádu) již zaplavovala velký kus staré Šumavy. Tato 63 let stará kniha je neobyčejně cenná nejen kvalitními fotografiemi, ale hlavně jako dobový dokument o navždy zmizelé, utopené české krajině. Text je bohužel poplatný dobové režimní sebechvále a propagandě.

Staré údolí, zvláště středního toku, Vltavy patřilo k nejzajímavějším říčním údolím v Evropě. Také proto naše národní řeka oslovila a oslovuje nejrůznější tvůrce. Od Bedřicha Smetany až třeba po dokumentární cyklus Karla Čáslavského Hledání ztraceného času: Vltava v obrazech. V roce 2007 přispěli k oslavě Vltavy a k informacím o jejích proměnách také botanik Václav Větvička a fotograf Jan Rendek. Jejich Vltava, na rozdíl od té Plickovy a Kožíkovy, má delší doprovodný text, prodrobný komentář k celému toku této říční osy Čech. Provázanost mezi textem a fotografiemi je velmi dobrá. Na rozdíl od Plickových fotografií zde nalezneme i snímky z ptačí perspektivy, nádherné letecké snímky podobné výškovým záběrům z Čáslavského Vltavy v obrazech. Na rozdíl od Kožíka se už Václav Větvička mohl obejít bez budovatelského nadšení, naopak, jeho pohled na Vltavskou kaskádu je dosti kritický.

Větvička vidí Vltavu očima mladého studenta botaniky, který kdysi prošel celé její, ještě nezatopené, údolí, když shromažďoval podklady pro svou diplomovou práci. Tuto cestu vykonal několikrát. Viděl ji očima básníka, ale také nadšeného vodáka, který ji nejednou splul.

Při psaní se mnohokrát uchyluje k osvěžujícím osobním vzpomínkám na jednotlivá místa při vltavských březích, až má čtenář pocit, jakoby botanik Větvička alespoň krátce žil na všech významných místech při březích tohoto českého toku. Neobdivuje jen samotnou řeku a přírodní výtvory s ní spojené, ale i díla lidských rukou a důmyslu jako jsou mosty, těm se věnuje obzvláště důkladně, jezy, mlýny a města na březích, vorové propusti, plavební komory a konečně se věnuje i velkým vodním dílům Vltavské kaskády.

Kniha je důstojným pokračováním uměleckých a zvláště literárních děl věnovaných Vltavě a lze ji doporučit každému zájemci o českou historii a přírodu.