Touha po úsměvu

To se mi včera stalo, není to literatura jen snad prosba aby jste se občas usmáli když se kolem celý svět směje. Dík

Mám pocit, že v tomhle městě jsou všichni strašný lakomci. Nosí si u sebe bezedný poklad a střeží jej tak urputně, že je mi z toho až smutno. A stačilo by sundat závaží ze svých koutků a už by každému ve tváři zářilo sluníčko. Ale to zas ne. Raději se mračí a neusmějou a neusmějou... A mě vám dnes bylo tak úžasně; toulala jsem se po Praze a usmívala na racky...(a racci se chechtali na mě) a usmívala jsem se na vítr a vítr mě hladil ve vlasech... a usmívala jsem se na kameny a mám pocit, že i ty dlažební kostky mi vracely úsměv ...jen lidi ne. A tak si tak proplouvám městem a proti mě stojí na zastávce pán, asi kolem třicítky, velmi elegantně oblečený, oholený, vyžehlený (bohužel mu někdo zažehlil do obličeje mramor.) Vzala jsem si do hlavy, že se prostě musí usmát. Vyzdobila jsem se tím nejhezčím úsměvem, který umím vykouzlit... (v duchu si stále opakuji: usměj se, prosím...usměj se)...zachytila jsem jeho bezbarvý pohled a snažila se po něm dobalancovat do duše (usměj se sakra co ti to udělá! začalo jaro no tááák)...a on pořád nic... A tak jsem ho míjela stále vpita do jeho očí stále rozzářená v úsměvu ... (ještě máš vteřinu ... půl... NEZKAŽ TO! USMĚJ SE!!!...) pootočila jsem za ním hlavu a... narazila do sloupu. A on? Začal se děsně smát. A nejen on... A mě vám kromě hořké chuti klaunů (kteří si omlacují kostrč aby se publikum pobavilo) a hvězdiček v hlavě prolétl myslí i jeden citát z Alchymisty "když si něco moc přejete celý vesmír se spojí aby vám vaše přání splnil". Ten Vesmír je někdy pěkně potměšilej.. nemyslíte? Místo toho aby vložil člověku do srdce úsměv postaví před vás sloup. Ach jo.

---