Skřítek v uchu ((z kolekce Odposlechnuto))

:::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::

Vím moc dobře (přestože jsem třeba tzv. Kabbalu studoval zatím pouze povrchně :) ), jak je důležité nekomolit jména  živých lidí, a tak se snažím to nedělat (nemluvě o tom, že to přirozeně mnoha lidem i dost vadí..).

Stalo se mi cca před 5-7 lety, že jsem potřeboval vyřídit nějakou záležitost ve vyšších patrech jedné státní instituce,…, a docela složitě jsem sehnal přímé číslo na do konkrétní kanceláře příslušného odboru.

Dovolal jsem se na několik pokusů (jednal jsem po telefonu s nějakou ženou ),…, získal jsem relativně značnou naději, že má záležitost je v dobrých rukou (zdálo se, že -alespoň takhle, na dálku- fungujeme s onou státní zaměstnankyní na určité vlně vzájemně sympatické), ale potřeboval jsem, do příště, zjistit i nějakou věc (informaci, radu) mimo běžnou povinnost této zaměstnankyně; byla mi ovšem (ta věc) přislíbena, a dohodli jsme se spolu na datu, kdy mám znovu zavolat.

Je mým zvykem, mluvím-li s nějakou osobou po prvé,  že většinou si ještě na závěr telefonátu (ale někdy i osobního hovoru) ověřuji přesné znění jména.

Omluvil jsem se tedy, že jsem dobře nerozuměl její jméno (-představila se hned na začátku hovoru, ale opravdu jsem tentokrát nerozuměl moc určitě), a ona odpověděla:

„Já jsem Holítková.“

„Holítková?“, nezdálo se mi to moc.

„Ano, Holítková“, odpověděla přívětivě, a náš hovor jsme potom ukončili.

V dohodnutý den a dobu volám znovu. Ptám se:

„Mluvím s paní Holítkovou?“

„Já jsem H o l í s k o v á!“, řekla důrazně, ..., a, jak se mi tehdy zdálo, i docela dost pobouřeně.

Minulá, značně nadprůměrná vlna sympatie mezi námi byla rázem pryč .

Omluvil jsem se,.., ale přesto celý tento náš druhý hovor již nedopadl moc uspokojivě.. .

(( ...)).