Třináct etap na konec světa

Na lavičce před albergue, hostelem pro poutníky, ve španělském San Juan de Villapañada se setkáváme s Jordim, zarostlým dezignérem z Barcelony. Ochotně nám nabízí volné postele i zbylé erární jídlo a jde pokračovat v psaní svého deníku. Klidné albergue se zeleně natřenými okny je vybudováno ve staré faře přilepené k zadní stěně kláštera. Vpodvečer přichází Anna Maria, Rumunka z Bruselu hovořící plynně čtyřmi světovými jazyky. Právě sekla s prací u Evropské komise, koupila obytný vůz a ve čtyřiceti se rozhodla začít znovu …a jinak.

            Venkov Asturie je opuštěný. Střední generace odešla do měst, noví mladí se nerodí. Zůstali jen dožívající staří lidé, prázdná venkovská sídla s typickými nadzemními sýpkami, chátrající hispánské kostely a nekonečná stáda skotu. Ani stopy po koridě, toreadorech nebo věčné hemingwayovské fiestě – španělská vesnice vymírá a s ní i kus národního naturelu. Za svůj městský byt si tu můžete koupit celou vesnici – akorát v ní budete sami. Samota je však jedním z důvodů, proč jsme tady.

            Od raného středověku láká Camino de Santiago poutníky z celého světa. Josh pochází z Wisconsinu, se svojí peruánskou manželkou žije v Saudské Arábii. Jejich dva synové tráví příliš mnoho času ve virtuálním světě, a tak je vzali s sebou na pouť. Ptám se Peruánky na El Condor Pasa. Je milá, ale je znát, že na tuto otázku během pouti rozhodně neodpovídá poprvé. Nemůžeme za to, že z její země zná svět jen jednu jedinou píseň. Patnáctiletá Bulharka Damiana jde společně se svojí mámou už potřetí. Poprvé to zvládla ve třinácti. Manželský pár z Quebecu má za sebou něco přes tisíc kilometrů, putují až z Francie. Univerzitní profesor Claude, frankofonní Kanaďan, je jediný, kdo v tomhle babylonu mluví anglicky hůř než já – ale jazyk je jen nástroj. Nemá hloubku, nemá obsah, nemá směr – to raději napošesté uvíznout v Bytí a nicotě.

            Ve skutečnosti nikdo nepotřebuje vidět ostatky svatého Jakuba. Každý tady něco hledá. Nikde jinde není tolik času přemýšlet. Ale já už tuším, že na konci žádné odpovědi nejsou. Vlastně je mi to jasné. Správně uchopit pouť znamená nečekat rozhřešení. Jenže přestat věřit v katarzi – není to předzvěst agonie? „Nemůžeme-li změnit skutečnost, změňme svůj pohled na ni, svůj vztah k ní,“ cituje mi postarší Řek, kterému pro jeho antický vzhled přezdíváme Filozof, slova bezejmenného byzantského mystika. Po zbytek cesty o tom přemýšlím. Figury na šachovnici stojí jako přikované. Putovat a nechat myšlenky plynout. Mezi lidmi, ale přitom v kontemplaci se sebou samým. Nevnímat krev vytékající z nezhojných ran. Karty jsou rozdány. Otevřít mysl jen tomu, co je oproštěno od minulosti i přítomnosti. Cesta k poznání nevede nikdy zpátky.

            Procházíme eukalyptovými háji. Učíme se pít vodu ze studánek, jen sem tam ochucenou mátou, rostoucí tady všude jako plevel kolem cest. Zvykáme si hladovět. Zvykáme si na bolest. „Posouvám své limity,“ odpovídá na otázku, proč je na Caminu, kanadský sympaťák Jonathan. Šest měsíců doma pracuje a zbytek roku se toulá po světě. V určitých chvílích jako by však zpod masky jeho chlapácké suverenity prosakoval smutek. Příští rok se chystá na Mount Everest. Sedmnáct let nemluvil se svým otcem. Jdu rychle zavolat Julči – a ona je skvělá jako vždycky.

            Po dvou stech padesáti kilometrech si pouť začíná vybírat svou daň. Znavená těla podléhají rozkladu a nezadržitelně směřují k záhubě. Týdny neholené mužské tváře obrůstají vousem. Dívkám se zaněcují achilovky. Vysušená kůže praská. Celý život není nic jiného než cesta rozkladu. Hluboko v duši bují vábivá touha zmáčknout RESET. Prohráli jsme? Je čas začít znovu? Ne, jen už není cesty zpět. Drolíme se, jako chátrají domy, co jsme postavili. Jako schnou stromy, které jsme vlastníma rukama zasadili. Uvadáme jako květy doma na stole ve váze. Jen klidu v nás přibývá. Žádné povznesení – ale kouzlo pouti je cítit všude. V mlžném ranním oparu, v prvních paprscích slunce za rozbřesku, ve větru a dešti v horách, v ledově chladné vodě. Možná nás to kouzlo vede ke smíření.

            Dva dny sedíme opření o zeď katedrály v Santiagu de Compostela, rozprostřeni v našem novém vesmíru. Oddíly vzlykajících skautů. Slzy dojatých adolescentů, kterým doba ještě nevzala emoce. Poláci Lešek a Samara dlouhé minuty setrvávají ve vášnivém objetí. Jsou na líbánkách. Nesourodá skupina mužů a žen v komunitním kruhu na zemi, něco spolu sdílejí a společně pláčou. Bouřlivý aplaus provází veřejnou žádost o ruku a lapená dívka nemá šanci uniknout. A postupně přicházejí všichni: Kaliforňanka Stacey, Argentinec Arol, Němka Melanie, Chorvat Tycho i bezejmenná brazilská obryně. Před třinácti dny sobě naprosto neznámé osudy si teď vzájemně padají kolem krku jako staří přátelé. Mladý Peruánec po třech stech kilometrech a dvou hodinách čekání obejme svého ztrhaného otce. Polévá mě horko a do očí se derou slzy dojetí. Mezi pobíhajícími skauty jako bych několikrát zahlédl mladého Jirku. Ne, tady dnes určitě nejsem naposledy.

            Kruh se uzavírá, když se zjevuje Anna Maria, všudypřítomný duch pouti, i se svojí znovu nabytou svobodou. Bude pokračovat do Pyrenejí, pak přes Alpy a dál …nechce se jí zpátky domů, kde na ni kromě dvou prašivých koček nikdo nečeká. A kde bude mít konec Johnathanova evropská odysea? Místo cesty domů přes Atlantik letí na Mallorcu. Samota je černá sestra svobody. V největších krizích se mi do hlavy dere pořád jedna a ta samá vzpomínka – děti mezi stromy vysázenými na stráních u nás doma za humny. Myslím na břízy spálené tropickými vedry, na srnami pokousané mladé borovice, kterým nebylo přáno dorůst zralé krásy. Možná všichni před něčím utíkáme.

            Santiago byl cíl, ale člověk někdy dosáhne vrcholu dřív, než si přál. Mladé eukalypty mají oválné, modro-stříbřité listy s voskovým povlakem, ale jakmile zajde jejich čas, už vzrostlé vysoké stromy vyprodukují další, podlouhlé, úplně jiné, tentokrát listy sytě zelené. Nikdy nedosáhnou krásy svých mladých předchůdců, přesto si uchovávají léčivé schopnosti, vyvěrající odněkud z hloubi stromu.            Poutníci pokračují k nejzápadnějšímu místu pevninského Španělska, k mysu Finisterre – ve středověku považovaném za konec světa. Něco nás nutí jít dál, třebaže cesta za vrcholem pokračuje vždycky už jen z kopce.

            Rozjímáme pod majákem na konci světa a pozorujeme mořské vlny rozbíjející se o útes. Rackové létají nezvykle nízko nad vodou, až se hrudními kostmi místy otírají o hladinu. Plaketa na skále říká, že až sem roku 1466 doputovala diplomatická výprava, vyslaná českým králem Jiřím z Poděbrad za účelem sjednocení křesťanské Evropy. Jiří z Poděbrad – král dvojího lidu – poutní cesty na Caminu lemují zvláštní stromy dvojího listí.

            Autobusy přivážejí zástupy turistů. Jako sarančata nalétají na fastfoody a krámky se suvenýry. Hej, kobylky, dovede si vůbec přestavit, odkud přicházíme my?! Stovky fotek do rodinného alba. Nahota oblepená pískem slunných pláží. Obnažená lidská ošklivost, na ní nezvratné jizvy času. Rozpadáme se, zbydou po nás jen stopy v písku – duch musí zvítězit nad hmotou! „Vzhlížel jsem k hvězdám, lidem, idejím. Všechny cesty rozumu vedly k propasti. Ale teď, ve stáří, stojím před propastí klidně, beze strachu, bez naděje. Kam ještě dál putovat?“ přisedá si ke mně na skalisko řecký filozof. Já voním k natrhaným eukalyptovým listům a dlouho neodpovídám. Snad prostě jen BÝT?