Helena Trojská

Prudce jsem otevřel těžké veliké dřevěné dveře. Rychle jsem dýchal, v ruce třímal krví zbrocený meč. Nebyl jsem sám. Se mnou ještě dva muži Menealovy osobní stráže.

Právě vycházelo Slunce a svými prvními paprsky se zastavilo na rysech její postavy. Hlučně jsem povzdechl. Spatřil jsem ji stojící u balkonových dveří zcela nahou, jen na nohách měla sandálky zlatými ztužkami převázanými k jejím úzkým kotníkům. Byla překrásná. Starší než já, ale neobyčejná. Veliké nahnědlé oči, plné rudé rty, kaštanové vlnité vlasy důmyslně propletené opět zlatými ztužkami sahající až k jejím hýždím. V ten okamžik jsem pochopil. Nejkrásnější žena světa. Na ženu byla vyšší postavy, útlé linie narušovaly jen poširší boky. Dokonalost. Ano, dokonalost. Milovaná Paridem, Menelaem i Agamemnonem. Nebo to byl jenom prudký chtíč, který tyto muže přivedl k velkolepé válce o Troju? Nikdy jsem neviděl nic krásnějšího, živého a impulzujícího. Ale také nešťastného a dokonce čekajícího na smrt.

Její komnaty...