Eudaimonismus

Prolog:
Pamatuji si ten výjev,
všechno kolem tančilo,
i motory aut zpívaly líbeznou melodii,
a ten prokletý čas,
konečně zastavil,
aby otiskl tuhle malichernou chvíli.

Byl to její úsměv,
jenž přehlušil okolní chaos,
a byly to její oči,
ve kterých jsem se topil.....touhou.

Ale je to vzpomínka,
nebo sen?
To je jedno,
bylo,
nebylo,
už není,
a já nevím,
co je vlastně štěstí.

Štěstí:
Ze vzpomínky se stal sen,
a ten se rozplynul jak pára nad hrncem,
ba i ty radostné rýmy,
opustily mou osamocenou duši.

Stojím,
a nechávám se smáčet prohnaným deštěm,
všude kolem nic,
jen obrovské mrakodrapy,
s okny,
skrz které vidím sám sebe.

Prázdno,
jen jedna osoba,
zachumlaná v samolibém hávu,
ukrývajícím její smysl.

Stojí tam,
v tom výjevu melancholie,
pár kroků,
pár centimetrů,
od mých prstů.

"Prosím," oslovím tajemnou osobu,
neodpovídá, Proč?
"Haló?"
Neodpovídá, Proč sakra?

Dojde mi má křehká trpělivost,
udělám krok a natáhnu ruku,
poodstoupil,
aniž bych to postřehl,
aniž by se jakkoli pohnul.

Nemůžu se zbavit té lezavé myšlenky,
proč?
Proč ho potřebuju?
Asi mě nutí za ním jít,
abych vůbec mohl žít.

Jdu,
ale on rychleji,
běžím,
ale on rychleji,
chci ho chytit,
musím ho chytit,
chci ho chytit tak moc,
až nakonec mizí,
v neviditelném davu.

"Člověk zavrhne štěstí v klamu dokonalosti, aby následně zavrhl dokonalost v klamu štěstí."