lidé lidí jejich lidu

Skřípající odezva na smutné prosení mě vyslyšela. Dala mi přesně to co jsem chtěl, možná potřeboval. Kouzelné stopy života zmizely jako voda po dešti. Jak levné přirovnání, co kdyby jsme si povídali jazyky lidí co neznáme, ani jeden z nás je znát nebude. A popravdě, to jich dohromady známe víc než dost. Budeme se stejně hádat jejich jazyky, milovat i prosit. Pomalu se učit jak stavět věty v jejich ústech, bez silného přízvuku. Hlasitě si předčítat noviny z pěta-padesátýho. Dobrý ročník prý, podle vína z dědečkova sklepa. Dávno, dávno jsem usínal s představami o sklenkách, až moji nenucenost dopil alkoholismus. Tak moc velká přání, že předešla v monumentálnosti i továrnu Williho Wonky. Že dětské, malinkaté sny se mění v chtíč po něčem víc, po větší moci, prý znalosti. Ale co když my, naše generace utopená v nikotinových tyčinkách, chce pouze a jenom přežít. Nechtějí reinkarnaci v smutečním oděvu po slevách o Vánocích. Že celé ty prázdniny sladké jako cecek, že jsme je nikdy nechtěli, že jsme si nic z tohoto světa nepřáli, ale nyní musíme prý za naše nesplacené dluhy zaplatit. A jako exekutorům, jsou jedno matky samoživitelky, tak my jsme ukradení světu, dostáváme na prdel. Vařečkou. Tak proč jsou tak udivení, že nás to nebaví. Že nás nezajímá historie, literatura ani ekonomická krize všemožných států o který jsme neměli dostatečný zájem, aby nám utkvěli v hlavách. A proto jsme prý špatní. Avšak nedělejme závěry, podle filmu Gympl, který jsem si dal za příklad správného života a zdravé životosprávy se tak již chovala generace před námi. A možná i ta před nimi, jenže z těch lidí co byli ve svým městě uznávaný se stali smutní rapeři nebo sociální pracovníci. Nebo maj dredy a dva psi. Možná až babí léto zamává na sbohem. dobrou noc i jdi už kurva chrápat. Přijdeme na to, proč si svět zakouřil po tom co nás omrdal.