Jsem pluviofil, ale neléčím se

„Jak je?“ zeptal jsem se dvacetileté slečny v nápadném pestrobarevném podzimním hávu. Vyzývavě se zavlnila. V koruně i v bocích.

„Jak se ti vede?“ pozeptal jsem se znovu dominanty naší zahrady. Vzrostlé třešně.

Pokývla mi na dobré jitro i dala jasně najevo, abych nerušil. Sledovala smutně, jak zas přišla o kopu lupenů. Loučila se s nimi. S pietou. Po chvíli se totiž vydají na svoji poslední pouť ke kompostu.

Máme s třešní hezký vztah. Skoro jako milenci. I po dvaceti letech.

Milujeme, pokavad prší. Započne mžít, mrholit, krápat a kdy kapky deště uchopí ten jedinečný ostinátní rytmus - jako flétny, pikoly, klarinety, trubky, saxofony, tympány, malé bubny, činely, gong, celesta v Ravelově Boleru.

V takových Medardových chvílích hřeji v dlaních šálek s kávou, načež strmím u okna v podkroví. Jsem pojednou jinde. Jsem pluviofil. Milovník deště. A má třešeň mi rozumí, jako Pražané rozuměli Mozartovi. Bodejť ne. Ozvučení deštěm je hudba. Symfonická, pakliže je déšť lehounký, popová, plouží-li se; je rock, jestliže kapky shůry dopadají tvrdý.

Třešeň mně oplátkou sděluje své pocity. Osvěžující, vlahé, kdy se zlehka sprchuje stékajícími kapkami deště. Dovádivé. Rozverné. Jakmile připrší, evidentně jí baví postávat a nakrucovat se. Moje třešeň mi předává své vnímání, pocity, zážitky, i když leje jak ze zahradnické hadice. Je na ní znát, jak se těší, až přestane. Zeleň se zaleskne. Provoní parfémem, jehož vůni žádní voňavkáři nesvedou napodobit.

Vzduch je vlahý, svěží, rozmazlený, působí jak zábal, kůra od mastičkáře. Nebo čaj s býlím od babky kořenářky. Jsem přitom přesvědčen, a snad více než býval o svých zákonech a rovnicích Archimedes, Galileo nebo von Braun, že ovzduší po dešti se vyrovná pouze podmanivá vůně a chuť v pekárně o půl páté ráno.

Ještě v jednom jsme s mojí třešní zajedno. Nesnášíme parné slunečno.

Obloha je oslepující. Žár spaluje. Vycucává mízu. Oba sotva lapáme po dechu. Když však poprchává, prší a obloha je modrošedá, můžeme se společně dívat vzhůru a užívat si výhledy. Laskat se s nimi. Můžeme - a taky to děláme - sledovat dostihy dešťových kapek a občas i sázíme na vítěze.

Vyhrává ta, která se nejdříve rozprskne na římse nebo nejrychleji sklouzne v korýtku z listu nejbližšímu k otevřenému oknu.

Po dešti kvapem opouštím pozorovatelnu a vycházím ven. Protáhnout se. Loknout si svěžesti.

Nejsem sám. Nadechnout se připlazí taky dešťovky. Musí, aby je četné nové potůčky nevytopily. Možná, že si i chtějí prohlédnout moji třešeň, která je na déšť vybavena lépe než nějaký městský kravaťák. Nosí neustále ten největší a každým rokem se zvětšující deštník s pevným žebrovím. K tomu masivní jednu galoši.