V Andělínově

Za Tehdyjovem a Kdysibylovem leží Andělínov. Kyklopové a kentauři za ledovými horami a lávovými řekami střeží oblast luxusních rezortů pro pochybná individua páchající dobro, která za dobré skutky sbírají body dobra mezi námi. V Andělínově si za ně pořizují luxusní jachty, vily, paláce v antickém stylu s mramorovými sloupy, bazény ve kterých se nikdy nekoupou a limuzíny do kterých nikdy nesednou.

V Andělínově jsou všichni natolik ohleduplní a respektují se, že nemají žádná zvířata, ani rostliny, protože jim nechtějí upírat svobodu a prostor. Díky tomu je tam strašná nuda, kterou řeší bodový systém v němž se pořizují věci s posedlostí paláci, nebo bazény. Prázdné plochy se zabetonují, nebo zamramorují. V Andělínově nejsou jen fanatici do páchání dobra, žijí tam i lajdáci, kterým se nechtějí sbírat bodíky, ale jakýmsi nedopatřením dostali se do Andělínova, kde žijí ve svých nízkých, škaredých, konstrukčně nevhodných, labilních chatrčích, mimo hlavní oblast za betonovoasfaltovomramorovou palisádou, aby nebudili pohoršení ostatních rezidentů a nekazili dojem pohádkově bodíkového Andělínova. Po těch nejvýznamnějších jsou pojmenovány ulice, náměstí, nebo se jim dělají sochy. Časem vznikl paradox, že každý vysloužilec má před palácem svou ulici, vedoucí na své náměstí se svou sochou. Zasloužilý a vážený andělín dostane i nové příjmení Andělín, jako poctu a titul, kam patří.

Frederikson Hodňolín Andělín měl brašničku k prasknutí narvanou bodíky, vracel se z jedné z úspěšných cest. Měl dávno mramorový palác s bazénem, tenisovými kurty, golfovým hřištěm, která nikdy nevyužil, ale pohled na ně ho velice těšil. Dále před palácem mu stála netknutá limuzína se zaoceánskou jachtou a nebyl nikdo, kdo by mu je za dovádivého trylkování osral, nebo ojel klíčem; v Andělínově nikdo, nikdy, nikde, nikomu nezáviděl. Naopak všichni se v obdivu poplácávali po zádech, takže to vypadalo zdálky, jakože se v Andělínově extrémně práší a všichni jsou velice prachucitliví. Premiantům všichni fandili a přáli jim budoucí sídla. Samozřejmě že Frederikson měl i svou ulici, náměstí s kašnou a vlastní jezdeckou sochu v nadživotní velikosti z bronzu tamtéž.

Frederikson s oslepujícím vyceněným chrupem v antické tóze procházel se Andělínovem za vřískavě ječivě kladného ohlasu přihlížejících po velice namáhavé expedici, kdy byl tzv. cestujícím soudcem, který dával jen kladná rozhřešení, ta ostatní odložil a nikdy se k nim nevrátil. Když se například blížil k mostu, kterému povodeň strhla pilíř, vrhnul se do vod, aby most podepřel a dělal tam živý pilíř, dokud bylo potřeba. V jedné africké vesnici neměli co jíst, nechal se zaměstnat jako kopáč diamantů a do vesnice několik drobných kil diamantů donesl. Dlouho na něj na dobroděje a zachránce vzpomínali při chroupání diamantů, mezi pouštními dunami. Také celý život zadržoval dech, aby nevypouštěl škodlivý CO2, N a Au, protože byl andělín. Jindy domlouval pirátům, že pirátění je špatné, ale že práce je dobrá. Piráti ohromeni argumenty přestali pirátit a vrhli se na práci, byli tak zapálení do práce, že to trochu přepískli a mimoděk v poušti, kde byl jen písek a kamení vybudovali tvrdou a poctivou prací nejbohatší a nejmodernější stát na světě a mohli se věnovat příjemnějším činnostem, jako je byznysování, bankovnicování, nebo advokátování.

Tak Frederikson vedl příkladný život a mimoděk v noci osvětloval ulice svatozáří. Když spal po ubytovnách z dobrého přesvědčení, spoluspáči ho prosili jestli by nemohl na noc svatozář ztlumit, což s laseroslepujícím úsměvem učinil. V Andělínově se Frederikson Hodňolín setkával se svou rodinou, manželkou Myšztohovou Kvákavou Andělínovou, synem Mrkvičem Hluchňoněm Andělínem a dcerou Myšomylou Pozděslavou Andělínovou, která si vzala detektiva Ňuchánka, černou ovci rodiny, byl napůl pes a jen díky své manželce Myšomyle využíval pohodlí mramoru v paláci. Patřil k oněm budižkničemům Andělínova, živořících v ohyzdných přístřeších, které jen stěží a se zavřenýma očima se dají zvát domovem, kde je poněkud větrno, jelikož nedisponují protivětrnými, pancéřovými, odhlučněnými okny, ale jen okny.

Frederikson v První Bodové záložně uložil všechny body a pořídil za ně aquapark, kam nikdo nechodil, pouze mu všichni obdivně gratulovali, až na detektiva Ňuchánka, kterého víc zajímala jeho žena Myšomyla Pozděslava, která všude chodila pozdě, proto měla pojmenovanou jen takovou malou zasutou ulici v zatáčce. Když se Frederikson vynadíval na svůj zasloužený majetek a dostatečně se vynudil v paláci, vyrazil opět do světa sbírat body a páchat dobro. A tak i vy nezapomeňte páchat dobro, Andělínov čeká i na vás.