Pandořina skřínka

Podzimní povídka...

"Brrr", zatřese se zimou, když vyjde z vyhřáté kanceláře ven na ulici.

Na vteřinu zaváhá, pak se ale hlouběji zachumlá do kabátu, kolem krku si těsněji přitáhne šál a vyrazí pěšky směrem domů. Město je dnes liduprázdné. Ulice jsou zahalené téměř neprůhlednou mlhou, kterou se místy snaží projasnit oranžový svit pouličního osvětlení. Jí to ale nevadí, pohrouží se do svého nitra a přemýšlí nad blížícím se víkendem. Z myšlenek ji nevytrhnou ani sem tam jí míjející šedé postavy, které se na pár vteřin zjeví jakoby odnikud, aby následně opět zmizely. O víkendu se totiž vdává její sestra. Nejprve jí běží hlavou myšlenky na to, co vše ještě slíbila, že pomůže sestře připravit na její velký den. Postupně se ale dostane i k jiným myšlenkám.

"A kdy mě přítel požádá o ruku?" přemítá, když vstupuje na most prěs řeku.

Jsou spolu již skoro 3 roky a vztah jim perfektně funguje. Konečně potkala muže, který se k ní chová s úctou, respektuje ji, ale přitom by ji nejradši na rukou nosil. Její tvář ozdobí úsměv, když si vybaví, jak se ji neustále snaží dělat radost drobnostmi. Dárkem, květinou, nebo přípravou večeře, aby si mohla po práci chvilku oddechnout. Je přibližně v půlce mostu a úsměv na tváři jako by ji rázem zamrznul. Na kamenném hrazení mostu stojí shrbená postava. 

Chvíli na ní něvěřícně kouká a snaží se sama sebe přesvědčit, že se jí to jen zdá. Opatrně udělá krok blíže a zjistí, že sen to rozhodně není. Je teď od postavy asi 2 metry, a slyší slabé občasné zavzlykání.

"Proboha, co mám teď dělat?" probleskne jí hlavou.

Vypadá to na muže.

"Mám na něj promluvit, nebo jen projít a pak někoho zavolat? Co když promluvím a on se lekne a spadne dolů řeky? Nebo tam skočí schválně, aby mu to někdo nerozmluvil?" 

Čím víc nad tím přemýšlí, tím víc je nejistá.

"Haló, jste v pořádku?" 

Síla hlasu, s jakou ta věta vyšla z jejích úst, ji samotnou překvapila. Postava sebou cukla, ale za hlasem se neotočila.

"Můžu vám nějak pomoci?" zkouší znovu navázat kontakt.

"Jo, vypadni!" okřikne jí náhle mužský, avšak roztřesený hlas. Odhaduje, že mu nemůže být víc než 20 let. Spíše méně.

"Nech mě bejt a táhni do hajzlu! Všichni mě nechte kurva bejt!" vzlykne.

Opatrně udělá další krok směrem k němu. 

"Co se ti stalo?" ptá se s nehraným zájmem. "A proč stojíš tady na tom zábradlí?" pokračuje v otázkách, aby ho přivedla k dialogu.

"Hovno se mi stalo. Co ti je potom? Proč mě prostě nenecháš bejt. Říkal jsem ti, ať táhneš do hajzlu, krávo blbá!" křičí skoro hystericky, aniž by se jednou jedinkrát na ni otočil.

Nastane chvilka ticha, kdy oba jen stojí a mlčí.

"Běž pryč a nech mě umřít!" přeruší to ticho opět jeho vzlyknutí.

"Nemůžu," odvětí ona klidným hlasem.

Poprvé otočí hlavu směrem k ní. Nevěřícně se na ní zadívá. A ona se zpříma dívá na něj. Teď už vidí, že mu je maximálně 16. Opět chvilka ticha.

"Nemůžu tě nechat jen tak skočit", promluví k němu opět skoro šeptem.

"Proč?" zeptá se s údivem on.

"Tohle jsem už jednou zažila a tenkrát jsem to nechala plavat. Byla jsem mladá a nechápala jsem to. A dodnes toho lituju," odvětí.

"Co se ti stalo tak hrozného, že chceš skončit se životem?" prolomí náhle otázkou opětovné mlčení.

"Co ti je pořád po tom?" odbyde jí on.

"Tak třeba chceš aby ostatní věděli, proč jsi to udělal?"

"A k čemu jim to bude, stejně nikoho nezajímám!"

"Ani rodiče? Nebo sourozence?"

"Všem jsem ukradenej!" zaječí na ní.

"Mě ale třeba ukradenej nejsi, zajímá mě, co se ti přihodilo," pronese klidným hlasem ona a věnuje mu úsměv.

"Opravdu mě to zajímá!"

"To říkáš jen proto, abych neskočil! A vůbec, nesnaž se víc přiblížit!" zaječí na ní.

"Nebudu se přibližovat, když nechceš. Ale řekni mi, co se ti stalo. A já ti na oplátku zase řeknu, co se stalo mě."

Chvilku na ní zase zírá a mlčí. 

"Platí?" zeptá se znovu ona a mezitím udělá krok k zábradlí.

"Nepřibližuj se nebo fakt skočím!" vzlykne zase.

"Nepřibližuju se, jen si chci taky vyzkoušet, jaké to je stát tam nahoře," odpoví mu klidným hlasem.

"Tak platí?" zeptá se znovu, když už také stojí kousek od něj na hrazení mostu.

Kouká na ní a mlčí. Přemýšlí, co se to vlastně děje. Přišel sem, aby skočil dolů a ukončil to neustálé trápení. A místo toho tu teď stojí dva a mají se bavit o jeho problémech?

"Proč to děláš?" zeptá se jí překvapeně.

"Říkala jsem ti, že už jsem to jednou zažila a nechci si to znovu vyčítat," odpoví mu,

zatím co hledí se zájmem dolů do hloubky pod nimi. Není to tak vysoko, 8 možná 10 metrů k hladině neklidné řeky.

"Takže co se ti přihodilo?" zeptá se ho znovu.

Mlčí, přemýšlí. Oba.

Kolem nich prošla osoba, ale ani se nezastavila a pokračovala dál v cestě.

"Bože, jak jsou lidé zahledění sami do sebe," zamrzí ji.

"Co se ti stalo?" položí opět nezodpovězenou otázku.

"Nikdo mě nemá rád." vyhrkne ze sebe on.

"Ve škole mě šikanují, protože nemám značkové oblečení a nejnovější mobil. Holky se mi smějí a nikdo mi nerozumí!" rozčílí se zase.

"Rodiče jsou rozvedení a víc je zajímají jejich nové rodiny a mě si přehazují jako horký brambor."

Opět začne vzlykat.

"Ale proč? Co jsem komu udělal? Já už nechci v tomhle světě žít!"

"Mohlo by to být i horší!" snaží se ho uklidnit.

"To víš že jo, co ty o tom prosim tě víš?!" vyjede na ní.

"Možná víc, než si myslíš," odpoví mu tiše, pohnutým hlasem.

"To určitě, to říkáš jen tak! Abych neskočil!"

"Když myslíš," odvětí mu suše.

Získala si jeho pozornost. A zájem.

Kolem prošel další člověk, i když te se alespoň na vteřinu zastavil.

"Slíbila jsi, že mi něco povíš," přeruší mlčení dotazem.

"Jo? A co?"

"Jo! Že mi povíš, co se stalo tobě!"

"A tebe to zajímá?" poškádlí ho otázkou.

"Já ti řekl co mám za problém, jsi na řadě!" okřikne ji.

"Dobrá, ale slib mi, že neskočíš! Máš ještě život před sebou, můžeš si založit vlastní rodinu a uvidíš, že se časem vše zlepší. Jen musíš být trpělivý." povzdychne si.

"Nevím," odvětí.

"Co nevíš?"

"Nevím, jestli neskočím!"

"Tak skoč a já ti alespoň nemusím nic říkat. Stejně tě to nezajímá," odpoví mu zklesle. 

"Nikoho to nezajímalo. Tehdy, a ani teď," řekne si spíš sama pro sebe.

"O čem to mluvíš?" zeptá se s očividným zájmem pro změnu on.

"Tak slíbíš mi, že neskočíš? Alespoň ne dnes!" zaútočí na něj znovu otázkou.

"Fajn!"

"Fajn co?"

"Neskočím!"

"Fajn"

"Tak co se ti stalo?" Naléhá na ni znovu.

Zaváhá. Ale pak se odhodlá. Už se stejně rozhodla.

"Když jsem byla v pubertě, sexuálně mě zneužíval tátův bratr. Opakovaně. Moje sestra to vědela, musela to vědět, protože několikrát ho u toho viděla. Ale nikomu nic neřekla. A pokud řekla, nikdo s tím nic nedělal. Trvalo to takhle několik let, dokud."

Odmlčela se.

"Dokud co?" vybízel ji k pokračování.

Po tváři jí stéká slza.

"Dokud co?" zopakoval otázku.

"Dokud jsem s ním v 16 neotěhotněla," odpoví konečně třesoucím se hlasem.

Oba mlčí.

"Donutili mě jít na potrat, dneska kvůli tomu nemůžu mít děti. Rodiče to ale nechtěli řešit mimo rodinu a tak se dělalo, že se nic nestalo. Dokonce mi říkali, že je to moje chyba, že jsem se chovala příliš vyzývavě. Vyzývavě ve 13 letech," pronese s pohrdáním v hlase.

"Ježiši," proklouzne mu mezi rty.

"Po půl roce jsem se zhroutila," pokračuje ve vyprávění.

"Skončila jsem v léčebně, na prášcích. Pár dalších měsíců mám v mlze. Vím jen, že se to ve mně snažili upozadit. Asi se jim to i povedlo," pousměje se.

"Když jsem se vrátila domů, všichni se snažili dělat, že je vše v pořádku. Strýc se odstěhoval někam na Slovensko. Po 2 měsících se zhroutil táta. Vrátil se z práce dřív, ve stejnou dobu jako já ze školy. Podíval se na mě, řekl mi promiň a šel na zahradu. Nechápala jsem, co tím myslel. Až pak, když jsem ho šla po hodině hledat a našla ho viset v kůlně jsem to pochopila."

Odmlčela se a on nevědel, co jí na to říct. Mlčel.

"Máma mi to dodnes dává za vinu. Že jsem ho nezastavila. A že to udělal kvůli mně," pokračuje a roní při tom slzy.

Mlhu protínají modré záblesky a ticho teď vyplňuje zvuk sirény.

"Slez dolů," vyzve ho.

"Slíbil jsi mi to!"

Mlčky přikývne a slézá zpět na most.

V tu chvíli na kraji silnice zastavuje policejní auto a vystupují z něj policisté.

Ale ona se už přece rozhodla...

"Co se to tu děje?" zazní otázka směrem k mladíkovi a ženě před nimi.

"Už nic," odpoví jim žena s úsměvem na tváři. 

 

Pak skočí.

---