Stopařka

Je sobotní večer a já se po nepříliš povedené rodinné oslavě vracím domů. Odpoledne probíhalo ješte v pohodovém duchu, ale se stoupajíci mírou alkoholu se postupně na povrch draly některé skoro zapomenuté křivdy. Nakonec se oslava zvrhla v obří rodinnou hádku, která neměla vítězů ani poražených, pouze jsme se většina znechuceně a bez rozloučení rozešli nebo rozjeli do svých domovů. 

Pro mě to znamenalo téměr dvě hodiny v autě na okresních silnicích. Do toho se začala stahovat mračna a před sebou jsem již zahlédl několik blesků, které protnuli potemnělou oblohu. To bude parádní cesta, pomyslím si. Začíná pršet, padající déšt bubnuje s čím dál větší intenzitou na kapotu vozu a stěrače začínají bojovat se zvyšujícím se přívalem vody. Vyjíždím z další vesnice a u silnice vidím stát postavu v bílých šatech.

Dívka - úplně promočená, všimnu si, když ji minu.

Pak ale zastavím vozidlo u krajnice a vyčkám, než ke mně dojde. Zastaví se u dveří spolujezdce. Stáhnu okénko a ustaraně se ptám, zda ji mohu nějak pomoci, třeba ji někam odvézt?

Ona se jen nakloní do okénka, v obličeji bledá, ústa němá, ale její oči... Ty přímo křičí - "prosím!"

Instinktivně rukou sahám po tlačítku na odemčení auta. Dívka bere za kliku a mlčky usedá na místo spolujezdce. Zírám na ní jako na zjevení a nedokážu ze sebe vydat ani hlásku. Podívá se na mě, zaregistruji pokus o úsměv, a pak mě bez jediného slova vybídne k pokračování v jízdě. Zcela automaticky zařadím a pomalu uvedu vozidlo opět do pohybu. 

Jedeme mlčky, zatím co venku se čerti žení. Moje mysl je zmatená. Nechápe co to všechno znamená. 

"Jste v pořádku?", konečně ze sebe vysoukám větu. 

Odpovědí je mi ticho. Dívka upřeně pozoruje dění před vozidlem, jako by ve voze se mnou ani nebyla. Uběhne několik dalších minut, bouře venku nepolevuje, spíše naopak. Přes množství vody je čím dál hůře vidět. Světla vozu sotva osvětlují les po obou stranách silnice. Naštěstí cestu dobře znám. Moje myšlenky jsou jako rozvířený prach. 

Proč nic neříká? Proč stála venku na dešti. Kam šla? Kam ji vlastně vůbec vezu? 

Znovu na ni pohlédnu. I ona se na mě dívá. Usmívá se, její pohled je vřelý a laskavý. I já se na ní usměju. 

"Všechno bude v pořádku", pronese nečekaně klidným hlasem a položí svou ruku na tu mou.

Nic neříkám, jen se usmívám. Má mysl je najednou klidná, podobně jako vodní hladina po bouři. Dívka mě pevně chytí za ruku a znovu pronese, že vše je v pořádku. 

Poté vystoupíme z vraku vozidla a společne odcházíme do temnoty okolního lesa. Mlčky, ale s úsměvem, já v bílém, dívka v černém...