praha

Zem podél Botiče

Kosti lehlých trav
v korytech řek
dávno odplavených.

Na náspu z plastů
koleje rozechvěl vlak,
který tu nestaví.

Ve spálených trámech
zdání pohybu. 

Předvoj kopřiv houstne.

I. Tento text, nejstarší v mém malém výběru, vznikl během cest po zahrádkářských koloniích a dalších okrajích Prahy. Jako každé město je i Praha plná zapomenutých míst, která nejsou určena pro běžnou pěší přepravu. O to vydatněji však dokážou smířit hněv člověk, který se z nějakého důvodu sám ocitl na okraji – vzhledem k nepoměru mezi výši platů, přemrštěným nájemným a celkově nákladů na život v Praze to není situace nijak zřídkavá, naopak. Příroda zde znovu bere to, na co si člověk ješitně a podle domnívá mít nárok – moc nad prostorem.

Pohrobek

Dovádění děcka v odkrytých hrobech, jen
dovádění do krajnosti děcka odvedeného
do kraje kostí. Už ho učí hrát mrtvolu,

tuhle blamáž skutečnosti, nepřestávající
práskat na jeho zrození. Kadávr za zuby,

ani pánevní, ani klíční kost umrlá
dítěti nepřerazí, zato lícní rozezní,
co dálka napřažená přes výskot.

II. Tato báseň je pro mě zvláštním, objektivně nesmyslným spojením Holešovic, jakožto místa shromaždiště lidí k transportu během nacistického teroru a dlouhým obdobím beznadějného, sebezničujícího putování místními hospodami.


*

Podebere ležícího
a obrací jím kolem osy
nad ohněm. (Ženská

a mužská slova napodobují
píseň. Doléhá do mně
ostnatý drát.) Ráno

nás vezou. Všeliké
hraničení, které hřeje
a nedotýká se. Padám.

III. Text vznikl po několika letech života na vysokoškolských kolejích, kde jsem vždy žil s neznámými lidmi. Během několika let jsem vystřídal skoro čtyři desítky spolubydlících. Cesty přeplněnou hromadnou dopravou jen posílily dojem beznadějného odcizení.

*

Když jdu kolem s tváří u země, daruji robinsonovi smotek tabáku, abych poněkud vyvážil mokro jeho bot. Pozná mě podle hlavy, stejně jako jiní rozeznávají po dešti houby.

Ponorná těžítka vět drží slova nad hladinou. Lepší o nich nemluvit, neboť zůstávají skrytá.

Berta s dítětem na řemeni hladu a s dalším schouleným pod kůží, nastavuje dlaň, jako by to byl poslední rajský ostrov. Prosí o peníze na cestu domů, kam nikdy neodjede.

IV. Praha jako sídelní město hostí největší počet lidí bez domova v zemi. Jejich strategie přežití v těžkých podmínkách ulic je různá. Báseň se vztahuje k prodejci Nového prostoru a žebrající matce, která zosobňuje situaci tragického vyhoštění – chce odjet, ale zároveň odjet nemůže, protože Praha je pro ni tím nejméně špatným útočištěm.


(podzim)

U zdi domu umírá potkan.

Všechno je tak zřetelné,
jako když ti odcházející opatrně položí do náruče dítě.

V. Narozdíl od jiných evropských metropolí v Praze není tak časté setkání s potkany. Běžnější je v tomto ohledu setkání s holuby, kteří jsou v Praze přemnožení, neboť zde nemají (bavíme-li se o dospělých, mláďata jsou častou potravou menších dravců) přirozené nepřátele. Setkání s mrtvolou potkana je nečekanou srážkou s méně známou tváří útrob města.

*

Sklouzne do auta jako do žaludku,
je to nebezpečná šelma. Polyká
jeden kmen za druhým a rodiny
uvnitř tráví čas.

Poslouchají svět jako břichomluvce:

nic se zdánlivě nehýbe, pouze informace

o těle, které se ztrácí a znovu 

nečekaně objevuje za vozem.

VI. Automobilová doprava v Praze je velký problém už více než sto let. Nijak zvlášť se nicméně neřeší. Naopak, individuální automobilismus je křečovitě spojovaný s neoliberální ideologizací osobní svobody a je motivací aktivního politického jednání. Pražské ulice jsou však pro chodce čím dál nehostinnější.