Jak jsem se naučil číst

Jak jsem se naučil číst

 

Konečně vánoce. Jupí. Nevím to jistě, ale snad od Ježíška dostanu postel ve tvaru auta. Doufám, že to bude parádní formule, přesně taková jakou má můj nejlepší kamarád Michal na tričku. Vytahoval se, že tričko dostal jako dárek od strejdy z Německa. Já budu mít lepší dárek! Akorát nevím, jak dokáže velkou postel dostat malým oknem ke stromečku do obýváku. No, nebudu se tím trápit a nechám se překvapit. Je přeci kouzelný. Umí si poradit a má své pomocníky.

 

Na Štědrý den večeříme bramborový salát a filé. Rybí polévku nemám rád a kapr má kosti. Mé sestřičky jsou na kapra ještě malé. Za dva roky půjdou do školy. Jsou to jednovaječná dvojčata. Sice nevím  co to znamená, ale podle mě to znamená, že jsou více otravné. Pořád mě pošťuchují a škádlí. Hlavně při jídle. Nijak tomu není ani dnes Nela do mě drcne loktem a můj oblíbený jahodový džus kape na sváteční bílý ubrus. Mám chuť jí v džusu vymáchat její culík, co vypadá jak myší ocásek. A už to jede…  Tatínek hrozí, že Ježíšek vůbec nepřijde, že půjdeme hned po večeři spát. Ale já opatrně nakouknu do obýváku, když se nikdo nedívá a nějaké dárečky pod stromečkem zahlédnu.

Maminka odnáší nádobí a mění ubrus. Tatínek někam zmizí, asi je na    záchodě.

Náhle slyšíme z obýváku zvonění.

„Ježíšek,“ křikneme   trojhlasně a hrneme se za zvukem zvonečku.

Uprostřed místnosti stojí obrovský smrk. Vysoký až do stropu. Ozdoben modrými a stříbrnými koulemi. Dárečku pod ním však moc není.

Zkoumavě obcházím stromeček kolem dokola. Obří dárek, který by skrýval postel nikde není.  Místo formule dostávám povlečení s červeným autíčkem jak pro mimina. Pohádkové knížky, penál a zimní oblečení. Holky rozbalují  bárbíny a nějaké růžové blbosti do vlasů.

„Počkat, slyšíte. Jako by někdo šramotil v garáži,“ povídá maminka.

„Aby to nebyl zloděj,“ piští dvojčata.                    

„Nebo přišel děda s babičkou,“ ožiji.

„To nebude děda půjdu na průzkum,“ tajuplně se usmívá maminka.

Do dveří vchází tatínek. Táhne z něj chlad i mráz.

„Děti, Ježíšek v garáži nechal další dárek,“ povídá vzrušeně tatínek.

 

Běžíme do garáže. Div se nepřerazím o věšák stojící na chodbě, obtěžkán  kabáty. To by tak scházelo, aby mi ještě spadl na hlavu. A  já  musel do nemocnice s otřesem mozku.

„Jé, to je ohromná krabice,“ hrnu se k dárku  který je ovázaný velkou zelenou stužkou.

„Je na ní má jmenovka, to bude určitě formule,“ dychtivě rozvazuji mašli.

„Pozor, pomůžu ti,“ říká tatínek a opatrně rozřezává krabici řezáčkem.

„Postel,“ vyjeknu a poskočím skoro až do stropu.

„A my nic?“ smutní holky.

„No, máte barbíny ne,“ šklebím se.

„Jak se říká Ježiškovi?“   Ptá se tatínek.

„Děkujeme,“ voláme trojhlasně, aby nás slyšel až do daleké hvězdné oblohy. Tedy pokud není schovaný někde pod oknem a nepozoruje nás.

„Tak šup, udělejte mi prostor. Pokusím se postel naložit na vozítko a dopravit do   pokojíčku,“ říká tatínek.

 

Vůbec se nám nechce spát. Máme dovoleno dívat se na pohádku, zatímco tatínek montuje postel.

Maminka mi do postýlky připravuje    povlečení s autíčky a vše krásně voní novotou.

 

Konečně se zavrtávám   do parádního pelechu. Jenže holky zas začínají otravovat. Berou  mou černou halogenovou pružinovou lampičku ve tvaru hadice. Prý  připomíná jedovatou zmiji a rozsvícenou mi jí strkají do postele. Lenička s ní pořád bliká a najednou nastane tma.

„Vidíš, rozbila si lampu. Dej jí sem,“ mručím. Vyškubnu jí Lence z ruky a schovávám  ji pod polštář.

„Nerozbila, moje na stolečku taky nesvítí,“ říká Nela.

„Takže tu jsou čerti, já se bojím,“ piští Lenička.

„Děti, spěte. Nic se neděje, jen vypadla ve vesnici elektřina. Zvedl se velký vítr, to se občas stává. Ráno vysvitne sluníčko a bude zase hezky,“ volá maminka z kuchyně, kde hledá baterku.

 

Spí se mi krásně, asi se mi zdá, že vidím Ježíška. Oslní mě obrovská žlutá záře.

Něco mě za hlavou pálí, prudce vstávám. To není sen! Ta žlutá záře je na mém polštáři. „ Pomoc, hoříííí,“ ulekem vyskočím a utíkám k mamince do ložnice.

„Co tu křičíš, co se děje zlatíčko?“ Mžourá rozespale.

„Proboha, co je to za smrad, ty máš ohořelé vlasy!“

Vstává a bosky spěchá do dětského pokoje.

„No, to je nadělení. Otevři okno, nebo se holky udusí.

Ježíšmarjá,“ rychle nahmátne vypínač lampičky, která pomalu propaluje můj polštář i prostěradlo.

„Co je to tu za bordel!“ Křičí tatínek.

Holky se probouzejí a začínají brečet.

„Holčičky, nic se neděje. Podívejte venku se už klube sluníčko“ chlácholí je maminka.

Teprve teď vidím, že lampička vytvořila na nové posteli hlubokou černou díru velikosti pomeranče.

Než jí stačím zakrýt, všimne si toho tatínek.

„To se mi jen zdá, to není možný! “ Chytá se za hlavu tatínek a rudne jako krocan.

„Davídek,  nám chtěl zapálit dům.“

„Já, neee, to…to… samo,“ vzlykám.

„Lenka mě otravovala lampičkou, tak jsem ji schoval pod polštář.“

„Copak lampičky se dávají pod polštář, co kdyby se rozsvítila,“ lamentuje maminka.

„Právě, že byla rozsvícena a pak vypli proud a Davídka nenapadlo zmáčknout tlačítko k vypnutí, “ říká tatínek.

„On nás chtěl zapálit,“ ječí holky.

 

„Odnesu všechny lampičky do garáže. Holky, panenky vám na dva dny zabavím, aby  jste si pamatovaly, že lampičky nejsou hračky. Slouží pouze ke svícení na stolečku. A ty Davide  mi budeš každý den číst. Koktáš jak prvňák, aspoň se pořádně procvičíš. A zákaz televize pro všechny. Venku je plno sněhu, můžete stavět sněhuláka a bobovat,“ říká tatínek.

„Ne, my chceme koukat na pohádky,“ fňukají holky.

O pohádky nepřijdete, bráška vám je bude číst.“

 

Maminka mě vyhání z postele. Ohořelé povlečení větrá v okně a pak šup do pračky. To je dobré znamení, jelikož je šikovná a vím, že mi na něj ušije určitě nějakou barevnou záplatu se zvířátkem. Ale s dírou v posteli si neví rady. Ta tam už bude napořád.

 

Spolužáci a kamarádi venku bobují a já musím celý zbytek prázdnin číst.

Po vánocích ve škole když máme hodinu čtení paní učitelka z mé krásné výslovnosti málem padá ze židle.

„No, co se to s tebou hochu stalo? Čteš, jako když bičem mrská. Vezměte  si  děti z Davídka příklad. On asi nekoukal o prázdninách na televizi jako vy. On si četl pohádky. Takhle se má číst! Hezky srozumitelně a plynule. Dávám ti velkou jedničku,“ culí se paní učitelka.

 

Tak to jsou moje vánoce. Ohořelá postel mi bude vždycky připomínat dobu  kdy jsem se stal nejlepším čtenářem ve třídě. Lampičky v pokoji nemáme dodnes. Chodíme brzo spát a holky už přestávají zlobit.

A dostali jsme přísný zákaz sahat na elektrické spotřebiče. Což mi vůbec nevadí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---