Z lesa zpátky na cestu

Tak tu zase sedím, pokouším se utřídit si myšlenky, čím jsem prošel, procházím a ještě asi projdu. Prodlužuje se den a mí kamarádi ve zbrani (metafora, na vojně jsem nebyl) se začínají probouzet z dlouhého spánku. Nevím, jestli jsem je vzbudil já nebo zásah vyšší moci nebo si to jen moc beru. Každopádně mě těší, že jsme zase spolu a jdeme za nějakým cílem.

"Kdo nevěřil v komunismus ve dvaceti, nemá srdce. Kdo věří v komunismus po třicítce, nemá rozum." prohlásil kdysi John Lennon. Mi ta slova došla až ke konci mládí a že je kolem mě strašná spousta zamindrákovaných lidí, kteří se odmítají (anebo neumí) přizpůsobit většinové, demokraticky smýšlející společnosti. Mám snad povinnost budit takové lidi, aby se zvedli z bahna, ve kterém se tu 40 let váleli a šli s námi zpátky do Evropy? Mám však sílu snášet reakce, které jsou nemálokdy agresivní a člověka v jeho konání frustrují? Nebo už je pozdě i pro mě?

Stále se mi zdá, že jako národ máme naději. Nechci se pouštět do běžných klišé a proto vás na závěr svého krátkého textu poprosím: Dejte mi vědět, jak se budí Šípkové Růženky, pokud to umíte lépe než já, a kývněte na mě, ať vím, že na to nejsem sám.

"Nikdo není svobodný, dokud nejsou všichni svobodní."  ...buddhistické přísloví...