Sen o čajovně

Snad každý člověk má během svého života nějaký sen, nějakou touhu, myšlenku nebo jen obyčejné přání, které by chtěl zrealizovat. Někdo sní o tom, že bude astronautem, jiný doufá, že se stane popelářem, zpěvákem či hercem. Lidé však postupem času na tyto své sny zapomínají nebo se vytratí a rozplynou.

Někteří si je však ponechají až do dospělosti a když zjistí, že je téměř nemožné je uskutečnit, pak jsou rozladění a nepříjemní, jak na sebe, tak na své okolí.. Svoji bolest si nesou dál životem jako těžké břemeno.

Měl jsem také takový sen. Dnes již mohu říci, že bláhový, ale tehdy jsem tomu opravdu věřil a napnul jsem všechny síly a schopnosti k jeho uskutečnění. Tento můj sen mi však bohužel téměř zničil celý život a stál mne neuvěřitelné množství výdajů peněz a energie.

Zdálo se mi o čajovně. Zdálo se mi, že jsem se stal hrdým najitelem tohoto zařízení.Ten  sen byl natolik živý, že jsem v něm viděl veškerý nábytek. Stoly, židle, šálky, konvičky, obrazy, obrázky, svíčky, vonné tyčinky, kuchyňku a mnoho dalších jiných věcí. Barvy byly zářivé, jasné a pestré. Vše ještě vonělo novotou, cítil jsem dokonce i vůni vonných tyčinek, svíček, čaje a dotýkal jsem se ubrusů, stolů. Cítil jsem vůni čaje. Stál jsem u dveří a vítal hosty, občas jsem se prošel mezi nimy a zeptal se, jestli něco nepotřebují.

Ten sen byl natolik realistický a hmatatelný, že jsem se rozhodl jej uskutečnit. K tomuto cíli jsem napnul všechnu svoji energii, nadšení, odvahu a prostředky. Toho všeho jsem měl nadbytek, až na jednu maličkost. Totiž chyběli mi prostředky, finanční prostředky. Přečetl jsem mnoho chytrých a motivačních knih, včetně těch o rychlém zbohatnutí. Ale jakoby mávnutím kouzelného proutku, ani jedna z nich u mě nefugovala. Stále mi chybělo to podstatné: peníze. Rozhodl jsem se proto jít do banky a zkusit svoje štěstí tam. Ale bohužel jsem neuspěl.

Bylo to proto, že jsem měl malý příjem z invalidního důchodu a nedokázal bych pokrýt určitá rizika, kdyby se vyskytla. Naštěstí, jak jsem tehdy doufal, se objevila jistá finanční společnost, která se nabídla, že mi půjčku poskytne. Musel jsem si ale nechat vypracovat podnikatelský záměr, který samozřejmě nebyl zadarmo. Také po mě firma chtěla, abych jí zaplatil nemalý poplatek.

Na tyto výdaje jsem si však musel půjčit doma, od příbuzných, kteří mému plánu důvěřovali a byli pro něho, alespoň zpočátku nadšeni. Jak se dalo předpokládat, rozhodnutí u této společnosti dopadlo negativně. Poplatek jsem zaplatil, ale o peníze a projekt jsem samozřejmě přišel. Společnost s mezinárodním kreditem přestala komunikovat. Přišel jsem tak o částku 30.t. Kč. Ale řekl jsem si, že jeden neúspěch mě přeci nemůže odradit. Řekl jsem si, že co mně nazabije, tak mně posílí. A s novým odhodláním jsem se pustil do dalšího dobrodružství.

Objevila se další společnost, tentokrát zastupovaná jistým manažerem. Tento manažer vystupoval velice korektně a seriozně, když hovořil o společnosti, kterou zastupuje. Byl podle toho i oblečený, na schůzky chodil zásadně v saku a kravatě, a jezdil vozem zahraniční značky. Už toto mě mělo odradit. Ale tehdy jsem byl nezkušený a naivní a domníval jsem se, že se jedná o slušného a odpovědného člověka. Ale dopadlo to stejně jako v předešlé situaci.

Opět jsem nic nedostal. Později se zjistilo, že onen manažer, jak si nechával říkat, měl kolem sebe spoustu pobočníků, kteří mu zajišťovali pravidelný přísun klientů. Díky nim si přišel na pěkné peníze. Tento proces se opakoval ještě několikrát, pokaždé jsem se ale vrátil domů s nepořízenou. Rodina se mnou pomalu přestávala mluvit. Matka mi pohrozila, že jest-li se to bude prohlubovat, tak se budu muset vystěhovat z bytu. Ale já jsem nikterak nedbal tohoto varování a pokračoval jsem dál ve svém úsilí. Dostoupilo to do takového vrcholu, že jsem byl nucen si na poplatky půjčovat u nebankovních společností. Tyto společnosti sice poskytnou peníze hned, ale s velmi vysokým úrokem. Asi víte o jaké společnosti se jedná, tak že je nemusim nijak zvlášť představovat.

Jednoho dne se však stalo to, čeho jsem se nejvíce obával. U našich dveří zazvonili exekutoři. Chtěli, abych zaplatil částku ve výši cca 40t.Kč, kterou jsem samozřejmě neměl. Matka byla nucena si dojít vypůjčit od své známé. Jinak bychom o vše přišli. Zaplatila za mě, ale musel jsem se z bytu odstěhovat. Její trpělivost byla u konce.

Přestěhoval jsem se tedy do domu s pečovatelskou službou, jelikož jsem jako invalidní důchodce měl na to nárok. Zde jsem bydlel asi dva roky a já jsem opět spadl do stejné situace jako předtím. Opět pomohli příbuzní, zaplatili dlužný nájem, přesto jsem byl nucen se vystěhovat.

Ocitl jsem se v jednom penzionu nedaleko rodného města. V tomto penzionu jsem pak bydlel několik dalších let. Sen o čajovně se pomalu vytrácel do ztracena. Zůstala jen pachuť, hořkost a beznaděj. Nejdříve jsem hledal chybu u sebe, říkal jsem si, že není možné, aby nešlo něco udělat s mým životem. Někam se posunout, něčeho dosáhnout. Začal jsem tedy opět na sobě pracovat. Hodně jsem četl a vzdělával se soukromě.

Mezitím jsem v penzionu potkával různé druhy lidí, někteří měli podobný osud jako já, jiní na tom byly hůře. Dali jsme hlavy dohromady a vymysleli jsme projekt, který námmměl pomoci z nelehké situace. Založili jsme občanské sdružení a chtěli jsme si zřídit chráněnou dílnu. Plni energie a optimismu jsme zašli za starostou a požádali ho o podporu. Bohužel jsme neuspěli, jeho reakce byla nečekaná. Město prý nemá dostatek finančních prostředků na podobné projekty. Hledali jsme tedy v nejbližším okolí nějaké sponzory, ale rovněž bez kladného výsledku.

Po nějakém čase jsme se rozhodli, že se přesuneme jinam. Hledali jsme tedy nějaký domek, který bychom si mohli pronajmout a vytvořit v něm útočiště. Přihlásil se nám jeden pán, který takovýto objekt vlastnil a byl ochoten nám ho poskytnout k uskutečnění našeho záměru.

Jelikož mne ale po celý život provází neuvěřitelná smůla. Stalo se, že nás podvedli i tentokrát. Oslovila nás jedna pani, která prohlašovala, že zastupuje jistou zahraniční společnost. Společnost jsme si ověřili a zdálo se, že je vše v pořádku. Také smlouvu poslali dopředu.

Odeslali jsme tedy náš projekt ke schválení a čekali na odpověď. Odpověď byla k našemu velkému překvapení kladná. Zdálo se, že se na nás konečně usmálo štěstí. Leč, jak se později ukázalo, našemu utrpení neměl být konec ani tentokrát. Opět nás podvedli, zaplatili jsme poplatek a ze spolupráce sešlo. Dokonce zástupkyně osobně přijela do našeho domečku a vše si prohlédla. Při převodu se prý peníze ztratili.

A jaká je situace nyní? Bohužel náš plán nám zatím stále nevychází. Z celé organizace zůstali jen trosky. Kolegové a kolegyně se rozešli, každý jiným směrem. Zůstal jsem na projekt téměř sám. Stále však doufáme, že se stane malý zázrak a nám se podaří náš záměr zrealizovat.