Drahocenná lekce

 

V malebné jihočeské vesničce Dobromysl, nedaleko lázeňského města Bystřice, se nachází hrad zvaný Zakletý. Vesnička je schovaná uprostřed hlubokých lesů a luk. Na mapě ji však nenajdete, nikoliv kvůli těm lesům a loukám. Ale prostě proto, že je natolik bezvýznamná, že tvůrcům map za to ani nestálo jí tam zakreslit. Dokonce ji tam nedali ani kvůli zřícenině místního hradu, který má velmi pohnutou historii. 
Tato vesnička má jen několik stálých obyvatel, ostatní tvoří tzv. přespoláci. Všichni se tedy velice dobře znají. Znají svoje radosti, ale i každodenní bolesti a trápení. A snaží se jeden druhému v  těžkých životních situacích pomáhat.

Ve čtrnáctém století nechal hrad vybudovat loupeživý rytíř Zikmund. Svůj majetek však nezískal zrovna poctivým způsobem. Byl velmi výbojný a agresivní. Často v okolních lesích a kupeckých cestách přepadával a zabíjel pocestné, kteří se vraceli z trhu nebo naopak teprve přijížděli. Jednoho dne však došla místním obyvatelům trpělivost a byli si stěžovat u svého knížete. Ten jim vyšel vstříc, protože měl se Zikmundem také nepříjemnou zkušenost a poslal na na lapku vojáky. Ti jeho hrad úspěšně dobyli a Zikmunda zajali. Kníže ho vsadil do vězení a o několik dní později ho nechal veřejně popravit. Než však rytíř Zikmund zemřel, stačil ještě vyslovit kletbu na svůj hrad a panství. Od oněch dob hrad chátrá a mizí doslova před očima. Ještě v době husitských válek ho obývala skupina lupičů, ale ti je snad no přemohli a hrad vypálili. Tak, že zůstali jenom ruiny a rozvaliny až do dnešních dnů.

Lidová fantazie a legendy však šli mnohem dál a vytvořili pověst podle níž Zikmund těsně před tím, než-li byl zajat někde na hradě ukryl svůj poklad, který se samozřejmě nikdy nikomu nepodařilo nalézt. Přesto, nebo možná právě proto, se našlo poměrně dost jedinců, kteří se pokusili poklad objevit. Poklad, tedy pokud nějaký existuje, teprve na svoje objevení čeká.

A nyní několik slov ke mně a jak jsem se k této pověsti dostal. Jmenuji se Petr Klimeš a pracuji jako geodet a archeolog pro jednu mezinárodní společnost. Mimo jiné se soukromě zajímám o historii, hrady a zámky. Pocházím z Bystřice a již delší dobu jsem se zabýval myšlenkou podniknout seriozní průzkum našeho hradu. Teprve nyní mi to však vyšlo. Vzal jsem si v práci dovolenou a vydal se na výpravu do minulosti. To jsem však ještě netušil, co mě čeká a jaké zažiji dobrodružství. Zabalil jsem si potřebné věci a nasedl do auta.

Cesta netrvala dlouho, hrad je od města vzdálen, jen několik kilometrů. Když jsem dorazil na místo, překvapilo mě, jak zpustlý a zchátralý hrad byl. Přesto však bylo možné nějaký průzkum podniknout. Vybral jsem si místo, které jsem určil jako základnu. Postavil jsem si stan, neboť jsem počítal s přespáním. Provedl jsem nějaká měření a udělal několik snímků. Jelikož jsem předpokládal, že v noci bude chladno, rozdělal jsem pro jistotu oheň a také jsem si něco ohřál k večeři. Podle některých záznamů a očitých svědků se na hradě vyskytují podivné jevy a úkazy. Když pominu tzv. strašení, jsou zde k vidění jakési zvláštní anomálie, jako například podivná světla, záření a podobně.

Předpokládal jsem, že se většinou jedná o tzv. hledače pokladů, kteří zde operují i po setmění. Následující noci jsem měl takový zvláštní sen. Zdálo se mi, jakoby mě navštívil duch zemřelé dívky, která zde byla za podivných okolností zavražděna a její smrt nebyla nikdy uspokojivě vysvětlena. Podle legendy je zde na hradě více takových bytostí, některé jsou dobré, jiné zlé. Já jsem měl štěstí na tu hodnou. Očekával jsem, že se něco podobného stane. Neboť zatím, každý, kdo zde přespal měl obdobný zážitek. Někdo o něm mluvil zcela veřejně, jiný si to nechával pro sebe.

Byla asi půlnoc, když jsem zpozoroval, že k mému ohništi blíží neznámá postava. Oheň ještě plál docela silným žárem. Postava byla hezká dívka středního věku. Hned jsem poznal, že se nejedná o bytost z tohoto světa, ale ze záhrobí, neboť byla průhledná. Pohlédl jsem směrem k ní a usmál se. Ona se na mě však podívala nepřítomným, prázdným pohledem.

Přiblížila se ke mně a začala mi vyprávět svůj příběh. Za svého nepříliš šťastného a dlouhého života se zabývala černou magií. Byla to zkrátka čarodějnice, škodila a ubližovala lidem, jak jenom mohla. Pověděla mi, jak bych jí mohl pomoci a osvobodit z jejího prokletí. Na oplátku mi splní jedno přání. Troufl jsem si a dívku jsem osvobodil. Nebudu zde popisovat, jakým to bylo způsobem a co vše jsem musel vykonat. To není účelem našeho vyprávění. Dívka slovo dodžela a zeptala se, jaké mám přání. Řekl jsem jí, že bych se chtěl podívat do minulosti. Jaké to tu bylo v průběhu časů.

Od dob Zikmundových až po dnešek. Dívka se usmála a odpověděla, že je to velmi zvláštní přání, avšak ne nerealizovatelné. Dokonce mě i varovala, že by to mohlo být nebezpečné, ale ne nesplnitelné přání. A tak jsme se tedy vydali na nádherné putování do historie mého rodného města, na které nikdy nezapomenu. Ozřejmilo se mi spousta informací a vyjevilo mnoho věcí, které jsem doposud ani neznal a ani jsem znát nemohl. Neboť byla záměrně zamlčována a zkreslována, aby to vyhovovalo systému. Vše bylo samozřejmě jinak, než jak je předkládáno veřejnosti. Nakonec jsem se podíval ještě hlouběji do minulosti do dob Keltského osídlení, přes rod Paarů, Budyňů a dalších majitelů panství. Bylo to velmi zajímavé a poučné, škoda, že jsem nemohl natočit dokument.

Ale základní informace byly přibližně shodné. Rytíř Zikmund skutečně plenil a pustošil okolí svého hradu a se svými kumpány si troufal i do vzdálených měst a obcí. Nebyl to lidumil, který by bohatým bral a chudým dával. Před jeho nájezdy a rabováním si nebyl nikdo jistý ani životem. Dívka mi ukázala místo, kde se nachází onen bájný poklad rytiře Zikmunda. Byl to prostor ve sklepení hradu, ale kdybych jej hledal sám, tak bych k němu cestu nikdy nenašel. A přitom to nebylo nijak složité, stačilo trochu více přemýšlet. Bylo zde mnoho truhel a truhlic, které doslova přetékaly zlatem a drahými kameny.

"Z tohoto majetku by se dalo zrealizovat projektů", řekl jsem jí.  "To jistě ano", odpověděla. " Ale musíš si uvědomit, že to je zlato na němž je spousta prolité nevinné krve a mnoho obětí. Tento poklad je prokletý," dodala dívka. „Nevzešlo by z něho nikdy nic dobrého. Každého by potkalo jenom utrpení. Raději to opět ukryjeme očím veřejnosti.“  "Škoda," povzdychl jsem si. Ale uvědomil jsem si, že má pravdu. Kdoví kolik bolesti a utrpení by z tohoto zlata ještě vzešlo. Dívka opět ukryla poklad a vynesla mě na povrch. Již svítalo a tak nezbývalo nic jiného, než-li se s dívkou rozloučit. Dívka zmizela a já jsem osaměl.

Pomalu jsem se připravoval na návrat domů a balil si věci a skládal je do auta. Když jsem byl hotov, tak jsem se vydal na zpáteční cestu a přemýšlel o jejích slovech. Poděkoval jsem jí za úžasný zážitek a malou lekci, kterou si budu navždy pamatovat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---