Tiše a přitom tak na hlas

Tiše a přitom tak na hlas, křičím o pomoc. V tom šíleném tichu, na mé složité cestě, odnikud nikam. Ó teto Dito, prosím, řekni jim to. Pomoz mi, prosím...... Mlčíš, a já tě chápu. Bylas můj hrad, má tvrz. Padla jsi. V tom naprostém tichu. Tvé věže mě již neobejmou, tvůj hrad mě již nedokáže chránit. Chápu to, i když nechci. Nevěřit nikomu, jest základem této doby, sám v sebe spoléhat, jen tak můžeš nejdál dojít na své cestě, je to ta stejná cesta odnikud nikam jako dřív, jen tentokrát ji jdeš a již to víš.

Rezignace, zoufalství, apatie? Průjem jsi měl, a zvracet není již co, tak jenom sníš. Jsi snílek milý hochu, jsi nenapravitelný snílek. Tvé sny ti pak pošlapou, roztrhají, zničí. Utnou ti nohu, ruku, krk a duši. Netvoří, jen negují, ale jsou pořád zde a pořád lídrují. Zbavím se závislostí v této smutné době a bolest ze samotného počinu budu si vychutnávat jako vítězství. Bolest z abstinence, bolest z nevědomí. Je třeba se zastavit, nadechnou a zhluboka dýchat. Jsem vítěz, nebo poražený? Koho to zajímá?