Snová krajina 3.0

Ta země, do které jsme přišli, byla snová krajina různých barev. Všechno nasvědčovalo tomu, že jsme v cíli. Matouš se na mě podíval a já jsem věděla, že je spokojený. Vždycky jsem patřila mezi lidi, kteří v sobě mají empatii a emoce na mě působily víc a někdy i jinak než na ostatní. V tomhle případě se ale jednalo o dokonalou znalost. Jeden druhého jsme tolikrát viděli spokojeného, že už to prostě po těch letech poznáš. Na začátku všeho ale bylo nezvyklé a nečekané setkání.... 

Když jsem ho potkala.... Svět se v tu chvíli změnil. Ozářilo mě ostré světlo. A nic nebylo nemožné. Tehdy jsem ještě netušila, co je potřeba udělat. Tak jsem nedělala nic. A nechala věci plynout... 

Takže - Matouš je můj kluk, nejlepší kámoška mořská panna a jako hobby pěstuji Chrometrie, což je květina, která voní jako celá louka květin a je i tak krásná. Neonově modrá s nachovým okrajem. Taky chovám Chlopnatky. Jsou to šupinatí vodní psíci pokrytí hvězdným prachem. 

To je nádhera ,, Na nic nesahejte a zkontrolujte si masky. Jestli jsou dobře upevněny. " Jak může být něco tak toxického tak krásné? Velká záhada.... Říká se tomu centrum toxické lásky. Všechna láska, která tvoří víc škody než užitku, tu má epicentrum. Museli jsme do centra centra toxické lásky s Matoušem dojít. Jedině to světu a nám pomůže.

Do centra toxické lásky se lze dostat pouze tím, že prožíváte toxickou lásku a uděláte si letkvar z chrometrie se šupinou chlopnatky. Láska nám byla dána jako dar, a přesto s ní neumíme zacházet a místo toho, aby byla čistá, mícháme do ní různé další přísady a promítáme do ní tím své ego a svou aroganci. 

Znám paní Věru. Ta milovala svého syna víc než cokoliv, celý život mu podstrojovala, vždycky se ho zastávala a vždycky se ho zastávat bude. Je to jeho maminka. Nicméně, toxicitou své lásky způsobila, že synovi je 45, vyšel z kriminálu, kam mu posílala drahé balíky ze svého malého důchodu a jezdila na návštěvy, aby se z něj po propuštění stala stejná troska, žebrák a feťák, jaký byl, než tam nastupoval. Přesto není zlý ani špatný člověk. Její láska ale vykazuje značné prvky toxicity.  

Znám paní Irenu, která svoji dceru vychovávala od malička na modelingovém mole, tudíž neměla žádné dětství, už od raného věku má vštípenou posedlost vzhledem a její kamarád pan Vladimír vždy chtěl být gymnastou a svou dceru dřel natolik, že jí vytíženost způsobila závažný úraz, díky kterému nemůže do smrti chodit. 

A znám mě a Matouše. Náš příběh už trošku znáte i Vy, ale teď vysvětlím tu toxicitu, kterou jsme do své lásky vložili, a co jsme z toho čistého citu byli schopni udělat. 

Nejdřív to bylo moc krásný, pak zase moc ošklivý a pak zase moc krásný a zase moc ošklivý a pak jsem si myslela, že to všechno zapadlo do sebe a že jsem došla k uvědomění.... Že si ho vážím a jak jsem šťastná, že ho mám. Jenže pak jsme zase narazili na ty stejné problémy v rámci rozdílných pohledů na život ..... jako vždycky. A je někdo z nás vinný? A vlastně mě napadla otázka, zda je správné být spolu, když se moc milujete, ale jste natolik rozdílní, že se vlastně oba trápíte? Zda to není nějaká chyba systému?

Bolí víc a je správnější nechat toho druhého jít, nebo zůstávat ve vztahu, kde ubližujete jeden druhému? To se nikdy nedozvím, protože se ho nikdy nevzdám! Miluju ho a přes to všechno věřím v čistotu citů, které k sobě chováme. Kam se na takový zkratový konflikt podává petice, stížnost či reklamace? Nebo kde je alespoň nějaké zákaznické centrum podpory? A pak mě napadlo řešení - pro mě jediné. Musím zjistit, zda je naše láska toxická. To bude i odpověď na výše položenou otázku, protože jestli toxická není, znamená to, že je křišťálově čistá a to znamená, že konečně všechno zapadne, a to už navždycky. Odpověď totiž bude jasná, zůstat ve vztahu, hýčkat svou křišťálovou lásku a osvobodit se od všech zábran díky absolvování osvobozovací kůry ve světě toxické lásky. 

Tyto odpovědi a ještě mnohem víc nám dá jedině Snová země, jejíž součástí je toto epicentrum. 

Podmínkou je však vstoupit do Třpytivého lesa, který okamžitě pozná, zda je vaše láska opravdová. Celým lesem se musí projít až na konec. Je opravdu plný třpytu, ne nadarmo se mu říká Třpytivý les. Oslňující záře vám neumožní projít, pokud v sobě nemáte dostatek lásky. Pokud ale máte oba dohromady dostatek, záře se odráží od té vaší vnitřní a vy si můžete vlastně užívat krásu třpytivosti, která jiné zabíjí. Třpytivé houby, třpytivé stromy, jejich kůra i koruny, taky větve a země. Byla to taková krása, až oči přecházely. Byla tu taky zvířata. Ale ta byla neškodná, protože na zemi rostly třpytivé vepřové jazyky místo hub a v zemi se dali vyhrabat steaky stejné jako známe, akorát se třpytily. Chuť to byla neznámá, ale tak silná perfektní, že si stačilo kousnout a nemuseli jste týden jíst. 

Když jsme došli na konec, čekala nás Velká víla v obrovských vílích šatech a pyšně se třpytila na všechny strany. ,,Co na něm nejvíc miluješ?", zeptala se mě. Řekla jsem: ,,Tvoje otázka je zbytečná, protože to víš. To, že se ptáš ,,co nejvíc" svědčí o tom, že mou láskou k němu jsi si jistá. Tudíž víš i odpověď na všechny otázky týkající se mé lásky k němu. Ale budiž. Dostaneš svou odpověď: Vždycky mě dostane, když pomůže druhému a jak je ve skutečnosti hodný a citlivý a miluje pejsky a hudbu a svou rodinu a zároveň je chytrej a cítím i po těch letech, jak se mu pořád líbím. I to, jak se o mě bojí a hlídá mě a rád mě škádlí. Taky mám ráda jeho oči, jeho klíční kosti a ruce. Mám ráda i všechno to ostatní, ale tohle miluju nejvíc.". 

Pak se obrátila k němu: ,,Co na ní nejvíc miluješ?", zeptala se ho.

Nikdy se nedozvím, co odpověděl, protože v tu chvíli, kdy Matouš začal mluvit, snesl se z nebe hvězdný prach a kupodivu mě neoslepil, ale rozmazal zvuky tak, že jsem nerozuměla jedinému slovu. Zřejmě to tak bylo i v tu chvíli, kdy jsem odpovídala já.

Nicméně, prošli jsme. Mávnutím hůlky rozproudila, jak jinak než třpytící se, vodopád. ,, Běžte a napijte se. To je Vaše odměna." Voda z něj chutnala jako nejsladší nektar nektarů. 

Když jsme si léku vypili dostatek, cítili jsme, jak nám celé tělo prochází horko a pak zima. Potom se svět kolem nás začal zpomalovat a ztrácet na ostrosti, až se nakonec všechno rozplynulo jako kouř. Když jsme otevřeli oči, byli jsme zpět ve světě, který jsme znali předtím.

Uvědomili jsme si, že teď konečně můžeme začít opravdově milovat a být milováni bez obav, že se dostaneme do pasti toxické lásky. A tak jsme se rozhodli, že budeme šířit tuto moudrost dál a pomáhat lidem, kteří trpí toxickou láskou, aby se také mohli zbavit této nebezpečné pasti. Paní Věro, Ireno, pane Vladimíre a slečno Anno, osvoboďte sebe i ty, které svou toxickou láskou zabíjíte! My jsme byli vděční za to, že jsme našli cestu ven a nyní jsme byli schopni žít naplno a milovat se beze strachu. 

Anebo ne???