Lenka

Lenka vystoupila z auta a rozhlédla se kolem. \"Tak tady teď budu hrát,\" zastavil se její zrak na tribuně fotbalového hřiště.

Fotbal jí doporučila její učitelka. Když viděla jak dobře hraje, hned ji napadl její bratr, trenér místního mužstva. \"Zkus to, třeba se ti tam bude líbit,\" navrhla.

Teď stála Lenka před hřištěm na němž pobíhala asi dvacítka mladých hochů, kteří hráli něco, co připomínalo fotbal. \"Pojďme,\" nadechla se Lenka a vykročila k lavičce, kde stál divoce pokřikující muž, hulákaje na hráče. \"Dobrý den přeji. Posílá mě sem vaše sestra, moje učitelka tělocviku. Prý bych za vás mohla hrát,\" vyklopila na něj. Když trenér uslyšel za zády dívčí hlas, chtěl se smát. Ale když se otočil, uviděl zájem v jejích očích, napadalo ho, že za zkoušku přece nic nedá. \"Hej, hoši, pojďte sem!\" křikl na mužstvo. \"Co se děje trenére?\" přiběhl první kluk s holou hlavou, která svítila. Trenér počkal až doběhnou všichni. \"Tady panička by si ráda kopla do míče,\" ukázal na Lenku. \"A hrálas to někdy?\" zatvářil se otráveně jeden z hráčů. \"Tak si zahrajem, ne?\" ušklíbla se Lenka. \"První tým je obrana, druhý s ní je útok. Hrajte na támhletu branku!\" vyhodil trenér míč na trávník. Lenka ohodila svoji sportovní tašku a rozběhla se za míčem. Toho se ujal vysoký čahoun a chtěl přihrát jinému. Hned první přihrávku však Lenka pokazila a zmocnila se míče pro svou skupinu. \"Sem!\" křikl na ni holohlavý. Hlavou zpracoval přihrávku vzduchem a posunul míč k dalšímu svému hráči. Přiťuknutím zastavil, ale kolem něj se prohnal hráč menšího vzrůstu a o míč ho velmi snadno připravil. Lenka mu však míč příliš dlouho neponechala. Vystartovala k němu a než stačil poslat míč dál, byl už dávno pod vládou Lenky. Parádní kličkou obehrála jednoho z obránců, druhému se vyhla přihrávkou ke spoluhráči, který ji míč vrátil zase zpět. To už byla před brankou. Brankář se chystal na ránu, ale to Lenka věděla a proto přihrála na druhý konec branky. Zmatený brankář rychle skočil za míčem. Přihrávka však už putovala zpět k Lence, která bravurně zavěsila. \"Dobrý,\" jásal u lavičky trenér. \"zkuste to ještě!\"

Po dalších pěti gólech si trenér mužstvo svolal. \"Holka, tys nám tady chyběla, musím zato ségře kupit pořádnu flašku!\" pochvaloval si trenér. \"K čertu, pověz mi, kdo tě naučil tak dobře hrát. To asi nebyly kámošky,\" řekl holohlavý. \"Ne!\" rozesmála se. \"mě to baví už dávno, ale zatím jsem se tomu věnovala pouze u nás na zahradě se sestrama. Já jsem Lenka,\" představila se. \"Já jsem Mirek,\" odpověděl holohlavý \"ale všichni mi tu říkají Skine, ale ten účes mám jen kvůli sportu,\" usmál se. \"Mě říkají Kryštofe, to asi proto, že se tak jmenuju,\" pokračoval brankář...

Když odešla s tím, že se má stavit na nejbližší trénink, zůstali kluci v šatně, aby mohli tlachat. \"Není špatná, že?\" řekl Skin. \"Ale kozy má!\" pochvaloval si Karel. \"Hoši, ta by řvala!\" představoval si Pavel. \"Vážně? A co by jsi s ní dělal?\" usmál se Kryštof.

\"Mám pocit, že bys mohla za nás hrát na zápasech,\" řekl trenér po tréninku. \"Fakticky?\" rozzářily se Lence oči. \"Jo. Koukám, že máš zájem, takže ti asi nechám ušít dres.\" \"A nebude vadit, že jsem holka?\" zeptala se s obavami. \"Já se o to postarám,\" ujistil ji trenér. \"Dík!\" řekla vděčně. \"Šestnáctého bude první zápas sezóny, to musí být naše, zvlášť s tebou!\" drcnul do ní Skin.

\"Největší problém je vždycky tamten útočník,\" ukázal trenér na dlouhána ze soupeřova mužstva. \"Všichni budou problém,\" usmála se Lenka ve svém novém dresu s číslem 22. \"Jak to bude s Lenkou?\" zeptal se Kryštof. \"Bude hrát. Rozhodčí sice kvákal, ale nakonec to povolil. Ty, Kryštofe, se hlavně starej o branku,\" poslal své svěřence na trávník. Při podávání rukou dlouhán stiskl Lence ruku zvlášť silně. \"Ó jak jsi mocný, machýrku,\" pomyslela si. Rozhočí dlouze pískl a zápas začal. Po chvilce malého oťukávání se soupeř dostal do šance, avšak vzrůstem malý obránce před brankou obehrál dlouhána a vyslal míč dopředu. Lenka ho rychle dohnala a chvilku ho podržela, než se dopředu dostal Skin. Rychle si zpracoval přihrávku a poslal dál Karlovi. Ten z voleje odehrál hned Lence, ta však nepochopitelně zakopla o míč a spadla. Brankář vyběhl a schoval míč ve svých rukou. \"Co to bylo?\" podal ji ruku Mara. \"Sorry,\" omlouvala se. Na novém dresu se skvěla zeleň z trávy. \"A už je poznačený,\" usmál se Mara. Po výkopu brankáře se k míči dostal velmi brzo zase dlouhán a dlouhou ranou vyzkoušel Kryštofovu pozornost. Pak se dlouho nic nedělo, míč se stále pohyboval kolem středu hřiště, když najednou jeden ze záložníků vykopl míč nahoru směrem ke Kryštofově brance. Okamžitě si ho vzal dlouhán a vystřelil do horní části branky. Na to byl Kryštof krátký, ale střela moc dlouhá a zasáhla jen břevno. Míče se zmocnil malinkatý tlouštík a přes jednoho záložníka ho vrátil zpět dlouhánovi. Rána vypadla Kryštofovi z ruky, proto se Lenka rozhodla vykopnou míč pryč. Jenže výkop se moc nepovedl a míč zpracoval dlouhán. Rychlou ranou kopl míč na branku přímo do šibenice. Byl to gól. Čas do konce poločasu: Jedna minuta. \"K čertu!\" zaklela Lenka. \"Leni, nechceš vystřídat? Je to tvůj první zápas, ten se nemusí vždycky povést,\" přišel do šatny trenér. \"Ne, to je dobrý, já to nějak zvládnu. Musíme se více pohnout,\" odpověděla. \"Chce to nějaký plán. Když se na jejich hru podíváte, zjistíte, že vlastně hrají stylem jak dostaneš balon, dej dlouhánovi a o víc se nestarej. Nemít dlouhána, tak jsou ztracení,\" vysvětloval Karel. \"No, tak jednoduše sejmem dlouhána, já si klidně vezmu rudou kartu a vy to dohrajete,\" nabídl se Pavel. \"To by bylo poněkud nesportovní, nemyslíš?\" namítl Kryštof. \"A co až budem hrát proti mužstvu se čtyřmi takovými, jak je dlouhán?\" přidala se Lenka. \"Šance máme. Akorát se nesmí dlouhán dostat k balónu, jinak nám pořádně zatopí. Ti ostatní o míč zakopnou, jako Leňa. Vemte si tak tři, čtyři na starost hlídání dlouhána, a jak bude mít míč, vyhlašte poplach a dělejte vše proto, abyste ho míče zbavili. A jinak hrajte útočně, tohle musíte vyhrát!\" navrhl trenér. \"Jak začnem hrát, já se Skinem se postavíme dopředu. Jak získáte balón, tak nám ho podejte a vysuneš se ty, Karle, jako třetí. No a jak bude mít dlouhán míč, tak se zase my stáhnem. Jinak to nevidím,\" řekla Lenka. \"Dobře, zkusíme to zahrát takhle,\" zvedl se Karel k odchodu.

Na rozehrávku se postavil Pavel, taky vyhrál hod mincí a tak mohl začít. Nalevo měl Skina, napravo Lenku, ale zahrál míč za sebe Carlosovi. Ten neváhal a vyběhl s míčem dopředu. Chvíli ho podržel a podal Skinovi. Skin už neměl daleko k brance, ale udělal parádní kličku. Přeskočil míč, zastavil ho a běžel dál. Věděl totiž, že se za ním žene obránce Tom, který odložený míč ihned poslal nabíhajícímu Pavlovi. Ten, i když patnáct metrů od brány prověřil brankáře. Brankář sice ránu vyrazil, ale ne příliš důkladně, protože se k ní přitočil Skin a obestoupen třemi obránci poslal míč vzduchem k čekající Lence. Ta jediným pohybem nohy zarazila míč na místě dopadu a poté, když u ní stále nikdo nebyl vypálila točivou ránu přímo na brankáře. Střela se však točila a tak změnila směr, čož brankář nečekal. Míč dopadl přímo do šibenice. \"Jó, takhle to hrajte,\" tleskal na lavičce trenér. Brankář vykopl do středu hřiště, kde na něj už čekal dlouhán. Jenže , než stačil míč odhlavičkovat, sebrala mu ho výskokem Lenka. Míč se dostal na nohu jednoho z obránců, který ho kopl do běhu Pavlovi. Pavel chvíli míč nesl k brance, a poté nečekaně přihrál Carlosovi. Tak nečekaně, že to nečekal ani Karel. Naštěstí v jedné lajně stál i Skin, který míč zachtil a pokračoval v tahu na branku. Netrvalo dlouho a na křídle měl Lenku. Nahrál jí, a všichni už se k ní sbíhali. Když to viděla, vrátila míč zpět do středu, kde se ho ujal Karel a naznačil střelu, jenže ve skutečnosti přihrál Pavlovi, který z voleje vypálil tvrdou ránu. Brankář mohl zasáhnout jen rukou, ovšem prudká střela se zastavila až v síti. \"Je tam,\" zvedl ruce Pavel. Trenér se díval na hodinky. \"Vy jste otočili skóre během stodesíti sekund! Tohle hrajte dál!\" Po několika dalších výpadech se útočníci stáhli a pomáhali hájit bránu, jen občas, když byla příležitost, pouštěli se do úniků, na které ovšem brakář stačil. Až ke konci, když Lenka přihrála přes celou šířku hřiště Karlovi, brankář už se nestačil otočit a bylo to 3:1. To byl taky konečný výsledek. \"Musíme hrát ofenzívní fotbal a vyjde nám to. Hlídat si soupeřovy klíčové hráče a zároveň rychle útočit. A půjde to!\" řekl pak v šatně Skin.

Zápasy se dařily jeden za druhým a prohrané se daly počítat na prstech jedné ruky. Tým stoupal v tabulce vzhůru k vysokým příčkám a to tehdy, když mu před Lenčiným příchodem hrozil sestup. Trenér na zápasech, když se dařilo výskal jako malé dítě a počítal nejrůznější rekordy, jako např. kolik branek v intervalu deseti minut bude nastříleno atd.

\"S kým se hraje ve čtvrtek?\" ptala se Lenka po skončeném zápase. \"Ani se neptej,\" radil jí Kryštof. \"To nejsou fotbalisti, ale řezníci, minulou sezónu mi zlomili prst na ruce, ale v jednom týmu prý za zápas udělali tři zranění.\" Trenér přikývl a řekl: \"Možná by bylo leší, kdybys tenhle nehrála, mohli by tě zmrzačit a to nestojí za tři body do tabulky.\" \"Já to odehraju, však na mě si nedovolí,\" kasala se Lenka. \"S tím bych nepočítal, ale když chceš tak je mi jasné, že tě těžko přesvědčím o opaku,\" rezignoval trenér. ... Po zápase Lenku dohnal Kryštof. \"Hele Leni, co děláš dvaadvacátýho?\" zeptal se. \"Nevím, proč?\" odpověděla. \"No, myslel jsem, ... v kině je Pán prstenů, tak jestli bys todle ... nešla?\" začal koktat Kryštof. \"Jo, ráda, zeptám se našich, pošlu ti esemesku, jo?\" souhlasila. \"Tak fajn, tak se teda měj a čau,\" rozloučil se.

\"Hele tati, mohla bych v úterý do kina? Dávaj druhý díl Pána prstenů,\" zeptala se večer otce, dumajícího nad nějakými listy. \"Ale jo, klidně, ale do půlnoci ať si doma, jo máš peníze?\" souhlasil otec. Přikývla, ale ještě zůstala v pracovně. \"Chceš ještě něco?\" zeptal se otec netrpělivě. \"No, víš, budem hrát důležitý zápas, nechceš se přijít podívat? Hraje se to tu, nemusíš nikam jezdit...\" \"Kdy se to hraje?\" ustřihl tok jejích slov. \"V pátek,\" odpověděla. \"Lenko, dobře víš, že v pátek mám vždycky jednání, nestihnu to,prostě to nejde,\" odpověděl, aniž by zvedl hlavu od papírů. \"Ale on je fakticky důležitý,\" žadonila. \"To jednání je důležitější!\" odbyl ji. \"Tak promiň,\" špitla a odešla. \"Mami, v pátek budem hrát důležitý zápas, příjdeš?\" přišla do kuchyně. \"Nemůžu, v pátek bude šéf potřebovat sekretářku jako sůl. Maj mu přijet ti Japonci,\" odpověděla odmítavě. \"Vy nikdy nemáte čas,\" zavrtěla Lenka hlavou. \"Jenže milá dcerko, my se dřeme na tebe, víš? Jen ty tvý kopačky stály osm stovek. A já fakt mám na práci důležitější věci, než chodit se dívat na to tvý plahočení se po trávníku.\" \"Co je důležitější, než vlastní dcera?\" utekla s pláčem z kuchyně. \"Nána,\" zakroutila matka hlavou. \"KRYSTOFE, KLIDNE JDEM. NASI NEMAJ CAS ANI NA TO, ABY PRISLI NA PATECNI ZAPAS. UZ ME TO STVE. LENA,\" napsala na své Motorole a odeslala Kryštofovi. \"NIC SI Z TOHO NEDELEJ, RODICE NEZMENIS. JSEM RAD, ZE FAKT JDES. KRYSTOF,\" přišlo za chvíli.

\"Líbilo?\" ptal se Kryštof, poté co vyšli z kina. \"Jo, dobrý, i ten první díl nebyl špatný,\" přikývla. Jen škoda, že se dobrý film dostane k nám vždycky až za půl roku, to mě celkem štve,\" posteskl si Kryštof. \"Hele a jak jde škola?\" zeptal se po chvilce mlčení. \"Ale jde to, jen přežít chemii a je to v suchu. Po prázdninách na Obchodku, to je stejně jenom kousek odtud, takže s váma můžu dál hrát,\" řekla Lenka. \"Nešla bys třeba ještě někdy třeba někam? Víš, jako jen prostě se třeba projít, nebo jen tak. Víš, ... ty se mi totiž strašně líbíš,\" vypadlo z Kryštofa. Lenka se zarazila. Po chvilce odpověděla: \"No, uvidíme, jo? Já už tady odbočuju, tak se měj,\" kvapně se rozloučila. \"Ahoj,\" řekl Kryštof.

\"Takže hlavně se vyhýbejte srážkám ať doktoři nemaj plný ruce práce,\" uděloval trenér poslední pokyny před zápasem s nebezpečným soupeřem. \"Hlavně ty Lenko, tvoje zranění by mě mrzelo ze všeho nejvíc!\" \"Není třeba se bát, trenére. Hlavně ať si daj bacha oni na mě,\" usmála se Lenka. Zápas byl zpočátku klidný, ale s přibývajícím časem stoupala soupeřova agresivita. Asi pět minut před přestávkou se Skinovi naskytla příležitost, takže se okamžitě hnal kupředu. Na křídle mu nabíhala Lenka, takže jí hned přihrál. Lenka chtěla poslat míč dozadu Carlosovi, který se svou obvyklou rychlostí hnal na bránu. Náhle uslyšela: \"Dvaadvacítku!\" a vzápětí jí mocný náraz podrazil nohy. Stačila však letící míč stočit na obsazeného Skina, kterému se podařilo odehrát Karlovi. Karel střelil na branku a brankář nedoskočil. Byl z toho gól. Lenka však zůstala ležet na zemi. Na místo se hned přihnal Pavel, ovládající karate a vyhrožoval hráči, který Lenku srazil. Rozhodčí nakonec po velké diskuzi s kapitánem Skinem uznal faul a nerad udělil žlutou kartu. Lenka už stála na nohou a chtěla podat soupeři ruku na znamení smíru, on však odmítl. Když se nově rozehrálo, týž soupeř brzo přiběhl k Lence a smýkl jí za rameno, tak, že spadla na zem. To už se jí přestávalo zamlouvat a tak ho chytila za nohu. V mžiku byl u situace rozhodčí a bez váhání udělil žlutou kartu i Lence. Lenka chtěla protestovat, ale Skin ji zastavil. \"Může tě vyloučit. Vypadá to, že mu za vyhraný zápas slíbili flašku, nech to tak, nebo půjdeš předčasně do šatny!\" Těsně před koncem se Lenka hnala s míčem na branku. Znovu ten samý hráč ji prakticky identickým způsobem shodil na zem. V dresu zapraskaly nitě, protože to Lenka čekala a ustála to. Vzápětí přihrála Markovi, který se vysunul z obrany a dal svůj první gól v sezóně. Lenka zjistila, že dres není úplně v pořádku. Naštěstí už rozhodčí odpískal poločas. \"Dobrý, Leni?\" vyptával se hned trenér. \"Sakra!\" zaklela. \"Podprsenka v hajzlu, ten parchant mi urval ramínko.\" \"Máš náhradní?\" zeptal se Kryštof. Zavrtěla hlavou. \"Co, Kryštof, chceš jí nabídnout svou?\" vtipkoval Pavel. \"Trenére, máte tu zavírací špendlík?\" napadlo Lenku. Trenér rychle prohrabal kapsy, ale nic nenašel. \"Ukažte,\" chytla ho za kravatu a vytáhla z ní potřebnou zicherku. \"Jak víš, že tam byla?\" divil se. \" Vím, co ženské do kravat dávaj, ne?\" odběhla na záchod, aby mohla spravit pohromu. Druhý poločas pokračoval tam, kde první skončil. Až na to, že i Lenka a Pavel přidali na agresivitě. První začal Pavel. Hráče, který napadal Lenku dohnal a kopl mu do balónu takovou silou, jakoby střílel na branku aspoň z třiceti metrů. Hráč udělal kotrmelec ve vzduchu a s žuchnutím dopadl na zem. Rozhodčí se sice nejdříve chystal udělit kartu, ale Skin mu připomněl pravidla a rozhodčí musel uznat, že toto nebylo s nimi v rozporu. Trenér poté stáhl tři hráče a nahradil je útočníky. Brzo bylo na hřišti rušno. Lenka už po druhé obehrála jednoho ze soupeřů Pavlovým způsobem, což způsobilo, že si všichni drželi míč více od nohou. To usnadnilo obehrávku. Brzo už byl stav 4:0. Náhle se jeden z nestřežených útočníků dostal až před Kryštofa. Nezajímal se ani tak o míč, jako o to, jak něco vyvést Kryštofovi. Nakonec se mu podařilo asi ze dvou metrů vystřelit a poté natlačil Kryštofovu ruku na tyč. Kryštof se se zkřiveným obličejem chytl za ruku a naznačoval trenérovi zranění. Když rozhodčí přerušil hru, došel Kryštof k lavičce. \"Tak co?\" ptal se trenér starostlivě. \"To snad není možný. Minulý rok mi zlomí pravý prostředník, takže letos levý. Co bude příští rok?\" sakroval. Doktor přispěchal s pomocí, nicméně pokračovat ve hře mu nedovolil. \"Jenže už jste třikrát střídal, budete muset někoho dát do kasy!\" poukazoval Carlos. \"Já vím. Ale nevím kdo bude chytat. Hlásí se někdo dobrovolně?\" přehlédl tým. \"Všichni,\" zaznělo z hloučku, pravděpodobně od Pavla. \"Já tam půjdu,\" přihlásila se Lenka. \"A můžu se zeptat, kolikrát jsi chytala?\" zeptal se Skin podrážděně. \"No, asi víc jak stokrát, ale to bude v klidu. Doma mi to šlo,\" usmála se. \"Já bych ji nechal. Ať ukáže, co umí. Vždyť kdo by ji věřil, že umí hrát líp, než někteří z nás? To se musí vidět,\" řekl Kryštof. \"OK. Ale jak ti to nepůjde, půjdeš ven!\" řekl trenér přísně. \"Spoleh,\" odběhla Lenka do kasy. První střela přišla po chvlíi. Byla to slabota, ale další tři střely už byly silnější. Po velkém tlaku Lenka chytla i jasný gól a to už trenér nepochyboval. Ovšem neúspěšný střelec se rozhodl zranit i náhradního brankáře. Ve chvíli, kdy se míč ochomýtal okolo branky a Lenka měla oči jen na něm rozběhl se proti ní hlavou. Lenka si to včas všimla a proto ustoupila k tyči. Těsně před nárazem však uhnula. Před hlavou agresora se najednou místo měkkého bříška objevila tvrdá bílá tyč. Náraz byl silný a slyšeli jej i ti, kteří dění u branky nesledovali. Na hráčově hlavě se objevila krev a musel být střídán. Rozhočí se ani neopovážil uvažovat o kartě. Jen co viděl Skinův odhodlaný obličej, přešly ho všechny myšlenky. Zápas nakonec skončil 5:0. \"To nebyla špatná akce s tím hlavounem,\" podotkl cestou do šatny Kryštof. \"Hm, dík, no, zrovna mě to v zápalu pomsty za tvou ruku napadlo. Co dělá ruka?\" odvětila Lenka. \"No, bude to dobrý, jen mě štve, že letos levá. S takovou můžu i nadále psát ve škole. Jo, být to pravá, to je jiná,\" vymýšlel si Kryštof. \"Hej, stůjte mám radostnou zprávu,\" volal u vchodu trenér s mobilem v ruce. \"Tým z Kotěhůlek si s náma chce zahrát přátelák!\" doběhl ke svým svěřencům. \"Co? Si děláte srandu, ne?\" divil se Skin. \"Ale kdo to vůbec je? Vždyť tuhle sezónu jsme s nima ještě nehráli,\" divila se Lenka. \"Ani nemohli, to je mužstvo umístěné o ligu výš, než my!\" spráskl Karel ruce nad její nevědomostí. \"No tak to berem, ne?\" zeptal se Tom. \"No, já bych to bral, ale já se budu jen dívat, vy budete hrát,\" řekl trenér. \"Že váháš!\" zaznělo sborově z hloučku. \"Hele Lenko, nepůjdeš třeba v sobotu se mnou se projít?\" navrhl Lence Kryštof. \"Jo, klidně, propustku mám skoro jistou. V osm?\" navrhla. \"Koukejte na toho našeho bránaře. O čem si asi tak povídají? Že ji nenechá na pokoji,\" rozčiloval se Pavel, když ty dva viděl před sebou. \"No bóže, šak ho nech, když si myslí, že na to má. Já bych ani neměl odvahu,\" zastavil Carlos rozjetého Pavla. Ten už nic neříkal, ale bylo vidět, že se mu takováto situace nelíbí.

\"Leni, v pondělí máme mít trénink na ten přátelák, trenér říkal, ať příjdem hned po škole. Chce tam udělat aspoň remízu,\" napsal Kryštof Lence na papírek ve škole. \"OK. Budu tam,\" napsala Lenka. Po chvílce přemýšlení ještě dodala: \"Doufám, že platí ta sobota?\" \"Jasně, že platí, znám za městem jedno pěkný místo, tam půjdem, jo?\" odepsal.

\"Že sis ale dal na čas. Tohle je osm hodin?\" dívala se Lenka na hodinky, když Kryštof přichvátal. \"Soráč, poněkud jsem se zpozdil,\" omlouval se. \"Tak kam půjdem?\" zeptala se Lenka. \"Tam, kam jsme se domluvili, přece,\" odpověděl Kryštof. Chvilku šli mlčky a nic neříkali. \"Co ruka?\" protrhla Lenka několikaminutové mlčení. \"Jo, dobrý, dík za optání,\" zareagoval rychle. \"To já jen tak, aby řeč nestála. Jak tak koukám, moc ukecaný nejsi,\" řekla Lenka. \"To víš, moc mi to nemluví, že by ze mě něco vyšlo, se nedá očekávat,\" pokrčil rameny. \"A co podprda?\" zeptal se po chvilce. \"V pohodě, ale asi už si ji moc neužiju, začíná se párat na více místech,\" odpověděla Lenka. \"Koukni, už jsme tu, není tu hezky,\" rozplýval se Kryštof. \"A jo,\" řekla Lenka schválně bez zájmu. \"Mě se tu líbí,\" stál si na svém. \"Mi taky,\" řekla. \"No, já jen, že to tak nevypadalo.\" \"Ale jo, hezký pohled na kouřící komíny města, támhle je dokonce výhled na kasárny po sovětské armádě, mě se tu líbí,\" řekla ironicky. \"Víš, dívat se na druhou stranu, viděla bys louku plnou pěkných květin a syšela zpívající ptáky a ještě spoustu dalšího. A za chvilku bude zapadat slunce,\" vysvětloval Kryštof. \"Ale já vím, vždyť já jen žertuju,\" otočila se k němu. \"Nechceš natrhat nějaký ty kvítka?\" zeptal se téměř starostlivě. \"Pojď, natrháme je spolu,\" rozběhla se dolů do stráně. Trhali kytky a běhali po louce jako malé děti. Nakonec Kryštof mohl Lence předat velikou květinu různých barev i vůní. \"Víš, že je mi s tebou fakt dobře?\" řekl jí cestou zpátky. \"Vím, však mi taky,\" odpověděla.

\"Když se srazí atom vodíku vysokou rychlostí s atomem chlóru, vznikne chlorovodík,\" snažila se opakovat učitelka chemie před třídou, která vůbec nejevila zájem. Kryštof seděl v lavici s podepřenou hlavou. \"Takovou reakci nezná ani Novotná. Když běží hráč s míčem na soupeřovu branku a proletí kolem Lenka, pak Lenka dál běží s míčem, kdežto útočník bez míče,\" broukal si a přitom kreslil do sešitu siluetu Lenky, hrající si s míčem. \"Kryštofe, co jsem teď říkala?\" vyrušila jeho myšlenky učitelka. Kryštof rychle přehlédl situaci kolem sebe a vůbec nevěděl, o čem je řeč. \"To by mě zajímalo, co je to za učitelku, když se musí žáků ptát, co před chvíli řekla,\" pronesl skrytě jeho soused. \"Vy si prostě myslíte, že v devítce můžete všechno, ale to se změní, jen, co se dostanete na střední,\" konstatovala rezignovaně učitelka. \"Dík, vole,\" špitl Kryštof k sousedovi. \"To nestojí za řeč, hele, co to tu kreslíš? Ty máš snad babu!\" zajímal se o malůvky v sešitě. \"No a?\" namítl Kryštof.

\"Hra musí být defenzivní, nesnažte se moc unikat, jsou to odborníci na brejky. Nacvičíme Kryštofa na chytání střel. A vy si procvičíte střelbu. Obránci, cvičte si přihrávky, hlavně vzduchem, budete to potřebovat,\" rozděloval trenér pokyny při tréninku. \"Hele, trenére, jak tak koukám na ty obránce, což takhle zkusit sérii přihrávek před brankou a dezorientovat brankáře. A pak jednoduduše vystřelit?\" napadlo Lenku. \"Obránci by vás rychle připravili o míč, a muselo by vás tam být hodně, což by usnadnilo protiútok,\" zavrhoval trenér myšlenku. \"Ale zkusit to můžem, ne?\" zeptal se Skin. \"Tak dobře,\" souhlasil nakonec trenér. \"Přihrávejte si rychle a nejlépe z první, ať je obrana dezorientována,\" nakázala Lenka. Hra začala. Zpočátku se Kryštofovi dařilo míč sledovat, ale často vypadl z koloběhu, takže byly možnosti střelby do prázdné brány. Nicméně trénujícím nešlo o branky a tak jenom dál pokračovali v přihrávkách. \"Hej, obránci, snažte se jim sebrat balón,\" houkl trenér na hlouček obránců na druhém koci hřiště. Padlo by pět gólů, než se komusi podařilo míč odehrát pryč. \"Je to dobrý, rychlá přihrávka, hned zpracovat a hlavně si s tím nehrát,\" kýval trenér hlavou. \"Lenko, ty seš machr!\" uznal trenér. \"Lidičky, to je úplně hnusný, tolik jsem se v brance v životě nezapotil. To se nedá. Prvních deset přihrávek by ještě šlo, ale pak, to se člověku úplně točí hlava. Takový kolotoč,\" halekal Kryštof potáceje se jako opilý. \"To zkusíme zahrát. Jo, jak zařvem kolotoč, tak to roztočíme, hlavně nám to musí jít, jako teďkom. Zkusme to ještě raz,\" navrhl Skin. \"Až se mi přestane točit hlava,\" zastavil ho Kryštof. Ještě několikrát zkusili hru na kolotoč a vždy se dařila, i tehdy, když na pět útočníků bylo jedenáct bránících. Trenér byl spokojený, takhle se remíza určitě povede a možná i výhra. Lenka se zdržela v šatně a když otevřela dveře, stál před nimi Pavel. Všichni už odešli a tak si Lenka připadala trochu nesvá. \"Ty mě špehuješ?\" zeptala se nervózně. \"Ne, jen na tebe čekám, chci s tebou mluvit,\" řekl nepřirozeně, až panovačně. \"O čem?\" \"Budeš se mnou chodit?\" \"Ne, Pavle, takhle ne, tohle není můj styl,\" odmítla a chtěla odejít, Pavel jí však zahradil cestu. \"A s Kryštofem by se ti to líbilo, co?\" \"Já a Kryštof ... to je zkrátka moje věc!\" odsekla. \"Ani bych neřekl. Jsem lepší, jak Kryštof.\" \"To si třeba myslíš. Dovolíš? Ráda bych odešla!\" \"Nikam nepůjdeš, dokud mě nebudeš chtít.\" \"Tak to tady asi ztvrdnu. Měl by sis uvědomit, že tohle pravěké namlouvání se dneska nenosí!\" \"Tak ty mě nechceš? Tak dobře, řekla sis o to!\" vytasil své ruce z kapes pro karatistický chvat. Lenka včas uhnula pohotově odhodila svou spotrovní tašku, kterou měla dosud přes rameno. Následující kopnutí chytila do rukou a škubla s nohou ve směru kopu, až Pavel spadl. \"Měl by jsi se uklidnit!\" řekla rázně. Pavel však byl v okamžiku na nohou a chystal další úder. Lenka se úspěšně bránila jeho úderům a sama mu nějaké zasadila. Přitom ho stále žádala, aby přestal. Náhle v Lenčině kapse zazvonil telefon. Automatický pohyb spolu se sklopením zraku ke kapse zapříčinilo chvilkovou nepozornost, což umožnilo Pavlovi zasadit rozhodující ránu. Lenka po mohutném kopu odletěla na lavičku, kde se nepřirozeně zkroutila. Celý obraz byl doprovázen zvukem, křupnutí kostí. Pavlovi došlo, že se Lence něco stalo, ale strach mu nedovolil jí pomoci, namísto toho utekl. Lenka se snažila pohnout, aby mohla vytáhnout zvonící telefon. Veliká bolest v zádech jí to však nedovolila a po skoro zvířecím výkřiku zůastala bezvládně ležet napůl na zemi a napůl na lavičce. Telefon po chvíli utichl.

Trenér si pohvizdoval a zároveň kontroloval, jestli uklízečky mají všechny potřebné dveře odemknuté. Náhle spatřil na zemi Lenčinu sportovní tašku. Za zavřenými dveřmi byla ona. To však ještě nevěděl. \"To jsem blázen, jak si může něco takovýho zapomenout?\" kroutil hlavou a zvedl ji. \"A ještě tady,\" vytáhl telefon a vytočil Lenčino číslo. Zvonění se ozvalo za dveřmi. Trenér opatrně vešel a zamířil za roh. Když uviděl Lenku na zemi, telefon mu vypadl z ruky. Naštěstí to jeho Errickson vydržel. \"Panebože,\" zhrozil se nad její polohou. Hned zvedl telefon ze země a vytočil sanitku. Přijela asi za deset minut. \"Můžu jet s ní?\" zeptal se zdravotníka. Přikývl. \"Co jsi proboha vyváděla?\" nemohl stále uvěřit skutečnosti. \"Vaše dcera má vážně poraněnou páteř, vyžádá si to velmi dlouhou hospitalizaci. Zatím také nevíme jak závažné to bude mít důsledky,\" řekl doktor trenérovi po půlhodinovém čekání. \"Není to moje dcera, já jsem jen její trenér, našel jsem ji takhle v šatně,\" opravil ho trenér. \"Aha, ale v tom případě musím kontaktovat její rodiče. Máte na ně kontakt?\" zeptal se. Zakroutil hlavou, ale po chvíli ho napadlo: \"Má v kapse mobil, tam by to všechno mělo být.\" \"Dobře, když by se stalo něco závažného dám vám vědět. Zatím jí pomůže jenom klid,\" poslal ho doktor domů. Zašel pak do oddělení osobních věcí a vyhledal její Motorolu. Vyhledal položku Tata a vybral volat. \"Lenko, teď nemůžu mluvit, mám jednání!\" ozvalo se z telefonu. Doktor se zarazil a po chvilce vybral Mamka. Telefon dlouho zvonil, ale nikdo ho nebral. Doktor jen zakroutil hlavou a vydal se pomáhat dalším pacientům.

Lenka se probrala z bezvědomí až večer. Chvíli ji trvalo uvědomit si, kde leží a proč. V pokoji byla sama a za jediným oknem už se stmívalo. Pokusila se pohnout, ale nesnesitelná bolest v zádech ji toho moc nedovolovala. Chvilku pozorovala hýbající se větve za oknem a poté usnula.

\"Přišli jsme hned, jak to jen bylo možné,\" prokázali se následujícího dne doktorovi dva muži odznakem. \"Dobře, že jdete, v deset by měla jít na rentgen, ten potvrdí včerejší ultrazvukové vyšetření, a pak uvidíme, jakým způsobem vést operaci. Zavolal jsem vás hlavně proto, že na celém jejím těle jsme našli množství pohmožděnin a jiných stop násilí. Vypadá to, že nejspíš byla přepadena a dlouho se bránila, než podlehla. Faktem je, že mi to připadalo podezřelé,\" otevřel dveře pokoje. Dva policisté vešli a potichu pozdravili Lenku, která se právě pokusila sníst něco ze snídaně. \"Poručík Bechný, to je můj kolega Staněk. Doktor nám pověděl, že ses s někým asi poprala, co nám o tom řekneš?\" usadil se ten vyšší. \"Co chcete slyšet?\" zeptala se Lenka. \"Třeba to, kdo stojí za tvým nezáviděníhodným zraněním,\" posadil se i Staněk. \"Vyšla jsem po tréninku z šatny a čekal na mě jeden z našeho týmu. Okamžitě se mě zeptal, jestli s ním budu chodit, takže jsem to odmítla a on, jelikož ovládá karate se do mě pustil,\" vyprávěla Lenka. \"Jak to, že jsi se mu tak dlouho dokázala bránit?\" divil se Bechný. \"Kdysi jsem do karate chodila na přání matky, ale moc mě to nebavilo. Něco jsem si pamatovala,\" odpověděla Lenka. \"Má ten člověk z vašeho mužstva nějáké jméno?\" vytáhl menší policista zápisník. \"Je to útočník Pavel Remeš, hrával se mnou na křídle,\" vypověděla. \"Víš, proč to udělal?\" zeptal se ten se zápisníkem. \"Nevím, ale říkalo se o něm, hlavně mezi záložníky, že jede v trávě a taky ještě v něčem, sakryš, já zapomněla název, ale bylo to něco na M. Asi mu moc nedocházelo co dělá,\" přemýšlela Lenka. \"Jo, k čertu, nemám náhodou nárok na právníka? Vy si tu jen tak příjdete a já vám všechno vyklopím?\" hrklo v ní? \"Nemáš, jsi svědek, a tak ne. Zato ten tvůj Pavel se bez advokáta neobejde. Dík, pomohlas nám,\" zvedl se Bechný.

\"Tak mladá fotbalistko, večer jdeš na operaci, v noci si odpočineš a pak se uvidí,\" vstoupila do pokoje zdravotní sestra. \"Donesla byste mi mobil? Měla jsem ho v kapse, než jsem se tu dostala,\" požádala ji Lenka. \"Dobře, ale jestli chceš napsat vašim, už jsem jim poslala telegram podle adresy v zápisníku,\" řekla sestra. \"Díky, ale ještě musím napsat kámoškám,\" žádala Lenka. \"Jasně, hned jak poletím kolem, stavím se tu,\" souhlasila sestra.

\"ZDAR KRYSTOF, JESTLI TO JESTE NEVIS JSEM V OKRESNI NEMOCNICI SE ZLAMANOU PATERI. ZROVNA JSEM PO OPERACI, BOLI TO JAK CERT. STAVIS SE?\" napsala hned ráno na telefonu, kterému už skomírala baterie. \"PANENKO MARIA, COS DELALA? V PATEK SE NA TEBE PRIJEDU PODIVAT, OK? KRYSTOF\" přišla brzy odpověď. Ještě chtěla napsat mladší sestře, ať ji donese nabíječku, ovšem baterka byla proti. Odpoledne však sestra přijela. \"Lenko, Lenko, ty seš ale kvítko. Mě by nikdy nenapadlo hrát fotbal s klukama. A takhle si dopadla,\" láteřila sestra. \"A to jsem ani nehrála, stačí, aby člověk někomu zkřížil cestu a neštěstí je na světě. Hele ségra, koupíš mi novej kredit? Jo, a mohla bys mi tu taky nějak propašovat nabíječku, zjišťuju, že v nemocnici to bývá pěkná nuda,\" požádala ji Lenka. \"Dám ti baterku svou a co nejřív ti to přivezu, jo?\" nabídla se sestra. \"Dík,\" hlesla Lenka. \"Tady máš baterku a a já už budu muset běžet na autobus, přijedu asi v úterý, přiveze mě Adam,\" rozloučila se rychle a Lenka už jen slyšela cvakání podpatků na schodech. \"Podle operace máte vážné zranění na více místech, pravděpodobně budete muset podstoupit minimálně ještě jednu, slečno,\" zapisoval si doktor na vizitě. \"Taková mladá holka,\" pronesla jedna ze sester na odchodu. \"To koukáš,\" pomyslela si Lenka. Blížil už se večer a nemocnice se Lence zdála k unudění. Představa, že tu bude muset strávit několik měsíců jí přímo děsila.

Před Kryštofovou brankou je husto. Konečně chytá míč do rukou a vykopává na běžícího Skina. Zpracovaná přihrávka letí přes Karla k Lence, která z dobrých patnácti metrů stříli gól. Avšak mužstvo, vysunuté útokem je v ohrožení, protože soupeřův brankář posílá míč daleko za půlku, kde se ho zmocňují útočníci. Lenka se rychle vrací. Zatím už se soupeř obehrávkou jednoho z obránců vynořil před Kryštofem, ale nemá komu nahrát. Kryštof bleskově chápe situaci, vybíhá a snaží se hráče obehrát sám. Útočník nemá moc času, střílí přímo na Kryštofa, ten pod silou rány padá a míč se pomalu katálí k brankové čáře. Ani útočník nemůže zasáhnout, zakopl o brankáře. Tu se vynořuje Lenka a řítí se obrovskou rychlostí na míč. Letí tak rychle, že trenér nevěří tomu, že kopne vedle a křičí: \"Přeskoč!\" Ale Lenka neslyší a kope do balónu několik metrů před vlastní brankou. Skin se chytá za hlavu, trenér si zakrývá oči. Lenka však míč zvedá a ten letí do výšky. O několik centimetrů mine břevno, Lenka pálí schválně nad. Její běh velkou rychlostí brzdí až síť brány. Všichni už se k ní sbíhají. \"Lenko, tys nám chyběla,\" třese jí rukou Kryštof. \"Tak už se vzbuď,\" zatřese s ní ruka ještě jednou a pořádně. Lenka procitla. Je ráno a právě se jí zdálo, jak pomohla v zápase brankáři. Nad jejím lůžkem se sklání mladší sestra Simona a její matka. \"Ahoj,\" protřela si Lenka oči. \"Nazdar marode, přišli jsme se na tebe podívat. Nesu ti tu nabíječku, jak říkala Lucie,\" podala jí modrou kostku s dráty. Lenka ji odložila na stolek vedle mobilu. \"Cos prosímtě vyváděla?\" zeptala se matka. \"Nehoda, to víš,\" pokusila se Lenka o úsměv. \"Kde je táta?\" zeptala se. \"Má jednání s majitely těch pozemků pro továrnu. Ale pozdravuje tě. Máš se prý brzo uzdravit. Jo, kredit ti pošle přes sazku,\" informovala ji sestra. \"Doktor říkal, že je to s tebou vážné, tak s tím koukej něco dělat,\" řekla jí matka. \"Pokusím se,\" ujistila ji. \"Mami, já se tu strašně nudím, až přístě přijedeš, vem mi něco ze školy, třeba chemii, aspoň si to procvičím,\" žadonila. \"Fajn, a knížku nechceš žádnou?\" zeptala se matka. \"Ani ne,\" zavrtěla hlavou. Matka zůstala u Lenky asi půlhodinu, pak musela běžet domů, čekala ji práce. Odpoledne přišel Kryštof s kyticí květin. \"Jsou z té louky, kde jsme spolu byli, pamatuješ?\" Přikývla. Přistavil si židli a začal se ptát: \"Prý ti to udělal Pavel, je to pravda? Dokonce ho vyslýchali fízlové.\" \"Je, a to mě nejvíc štve. Když jsem si měla ublížit, tak proč ne při zápase, proč někde v šatně?\" ptala se sama sebe. \"Nejradši bych mu rozbil ciferník,\" hrozil Kryštof. \"To nemá cenu. Myslím, že toho lituje. Prostě mu ruplo v bedně, nechej ho tak, nebo tu budeš ležet se mnou. Aspoň bych se tu tak nenudila,\" povzdechla. \"Byli už tu vaši?\" zeptal se. \"Jen máma a chvíli. Říkala, že aspoň ušetří za dovolenou. Já ji nechápu. Za vším vidí peníze,\" kroutila hlavou. \"To je fakt, taky máme někam jet. Radši bych byl tady s tebou, než někde na chorvatském pobřeží,\" řekl naštvaně. \"Jen jeď, já to tu nějak přežiju, kdyžtak ti občas napíšu, jo?\" pobízela ho Lenka. \"Stejně tam, budu muset furt myslet na tebe. Kdyby ten Pavel chodil na tréninky, asi bych ho zfauloval,\" představoval si Kryštof pomstu. \"Uklidni se, to nemá cenu. Mě to neuzdraví,\" mírnila ho Lenka. \"Radši povídej, co je ve škole. Jo a dík za kytky.\" Dlouho si povídali o všem možném, až se venku setmělo. \"Raději už běž, nebo do tmy nedojdeš domů,\" vybízela ho. \"Kdy můžu zase přijet?\" zeptal se na odchodu. \"No, nevím, chtějí mi udělat ještě jednu operaci, asi až příští týden zase v pátek,\" navrhla Lenka. \"Dobře, kdyžtak ti ještě napíšu. Měj se,\" rozloučil se. \"Kryštofe!\" zavolala ještě. \"Co je?\" otočil se. \"Chtěla jsem si ti říct, že jsi opravdový kamarád do deště. Díky!\"

Celý týden Lenka telefonovala svým známým a rodině ze svého štědrého kreditu, který ji poslal otec. V pondělí ji dokonce starší sestra přivezla několik učebnic ze školy, které po ní Lenka chtěla. Ale tak jako tak byla v pokoji stále nuda. \"Kdyby tu byl ještě někdo, by bylo aspoň s kým tlachat,\" posteskla si Lenka večer sestře. \"Proč jsem tu vlastně sama?\" zeptala se jí Lenka. \"Nevím, pacientů moc nepřibývá a spousta chce být na prázdniny doma. To ale není tvůj případ, ty tu budeš muset zůstat i přes prázdniny,\" odpověděla. Večer, po druhé operaci se dostavil doktor. \"Slečno, tahle operace nedopadla zrovna nejlépe. Asi budete muset podstoupit ještě jednu. Zranění jsou příliš závažná, než aby se dala napravit hned.\" \"Doktore, můžete mi na něco odpovědět opravdu upřímně?\" zeptala se s obavami. \"Jistě,\" odpověděl bez váhání. \"Budu ještě někdy chodit, nebo hrát fotbal?\" zeptala se třesoucím hlasem. \"Chtěla jste abych byl upřímný, takže vám to povím takhle: Během operace jsme přišli na několik přerušených svazků. Bude to chtít několik týdnu rekonvalescence. Už jsem viděl hodně zázračných případů, ale nechci ve vás vzbuzovat přehnané naděje. Abych byl upřímný, je spíše větší pravděpodobnost, že fotbal si už určitě nezahrajete a co se týče chůze, v příznivém případě snad ano, ale to jsou pouze hypotézy.\" odpověděl. \"Díky,\" poděkovala mu za upřímnost.

Po krátkém zaklepání se ve dveřích objevila veliká kytice a za ní Kryštof. Lenka si rychle utřela slzy a popotáhla, aby nebylo vidět, že před chvíli brečela. Ale Kryštof to hned poznal. Sotva dal kytky do vázy, hned se zeptal: \"Proč bulíš?\" \"Já nebulím,\" bránila se Lenka. \"Poznal jsem to. Tak syp,\" naslouchal Kryštof. \"Byl u mě doktor .... a říkal, že ta druhá operace se moc nepovedla,\" znovu popotáhla. \"Kryštofe, já asi nebudu už nikdy chodit,\" rozplakala se naplno. \"No tak, klid, to se spraví,\" uklidňoval ji hned Kryštof. \"To bude dobrý, věř mi,\" chlácholil ji. \"A co když nebude?\" plakala dál. \"Bude, věř, doktoři se můžou mýlit a to často. Dneska ti řeknou tohle, a zítra tohle. Sami to neví. Je to i v psychice. Ty sama si musíš věřit. Když si budeš věřit, dokážeš to. Už jsi dokázala spoustu věcí. Dostala ses k nám do týmu, a dostalas nás výše v tabulce. Já ti věřím, že i uzdravení ti vyjde. Nevěřil bych ti, když jsem tě poprvé viděl, že dovedeš kopnout do balónu. Ale tys nás všechny přesvědčila o svých kvalitách a taky jsi nás naučila nový styl hry. Měla jsi to vidět, jak to bylo bez tebe. Všichni hráli sólo a vždycky jim to někdo vzal. To tys nás naučila systém nahrej, převezmi, podej dál. Tak si sakra věř, že to dokážeš a povede se to! Já ti věřím!\" \"Já to zkusím, ale tady člověk jen myslí na to, co bude dál. Je to celkem deprimující. Já se tu nudím,\" vysvětlovala. \"Tak s tím budem muset něco udělat, hele, ty tu máš i chemii?\" divil se. \"Mám a už jsem ji celou pochopila. Myslela jsem, že ten hlavolam nikdy nevyluštím, teď už umím všechno. Tady má člověk času na rozdávání. A já to nedovedu se celý den válet a jen koukat do zdi. Já prostě potřebuju pohyb! Nebo aspoň o něčem přemýšlet, něco tvořit, třeba aspoň rovnice do chemie,\" namítla Lenka. \"Počkej, říkaš hlavolam, hele, zkoušelas někdy skládat rubikovu kostku? Já na tom kdysi dělal, ale pak už jsem na to neměl čas, a ty říkáš, že ho máš habaděj, tak ti ji donesu a lam si hlavu! Třeba tě napadne, jak se to skládá,\" napadlo Kryštofa. \"Ale, to už je přece objevené, nebo ne?\" ptala se Lenka. \"No, tak si to objevíš sama, tady jsou stejně izolační podmínky, a když na to přijdeš, tak si můžeš připsat autorství. Na matiku jsi byla dobrá, tak tohle bude hračka, ne?\" nabídnul jí. \"Tak jo, kdy mi to přineseš?\" projevila zájem. \"No, to je fakt, příští týden jedu na tu dovolenou,\" zasmušil se Kryštof. \"Takže se tu ukoušu nudou,\" řekla zklamaně. \"Já ti to pošlu po ségře, co ty na to?\" navrhl. \"Fajn, tak já jí napíšu, ať za tebou příjde zítra do třídy a převezme to. Ji poznáš, to je taková moje kopie, akorát je o deset cáků nižší,\" popisovala mu svou sestru. \"Tak jo, a až přijede za tebou tak hned začni skládat! Slibuješ?\" zeptal se. \"Jasně,\" souhlasila. \"Tak fajn a budeš mi psát mobilem pokroky. Já si aktivuju roaming a bude to! To by bylo, abychom tu nudu nezahnali,\" radoval se Kryštof nad nápadem. \"Mankote, to je hodin, musím letět, takže je ti to jasné, že?\" sbíral kvapně své věci. \"Kryštofe!\" \"Co si přeješ?\" \"Chtěla jsem ti říct, že tobě se žádný kámoš nemůže vyrovnat. Já tě mám moc ráda.\" \"Já tebe taky, to mi věř. Hlavně mysli jen na to dobré!\" chytil kliku. \"Kryštofe!\" \"Co ještě?\" \"Políbil bys mě? Když já se nepohnu.\" \"Jasně,\" vrátil se Kryštof zpátky k ní.

Lenka právě řešila dilema, jak dostat modrooranžovou kostičku na její místo, když vrzly dveře a dvě zdravotní sestry přivezly lůžko s dalším pacientem. \"Budeš tu mít společnost,\" mrkla na Lenku jedna ze sester. Lenka hned zpozorněla. \"A kdo to tu se mnou bude?\" ptal se pisklavý hlásek, zatímco sestry zapojovaly podpůrná zařízení. Lence bylo hned jasné, že tento hlas může patřit jen někomu, kdo je starší sedmdesáti let a tudíž si s ním asi moc nepokecá. \"Taková mladá dívenka, pane Komárek, s tou se vám bude dobře vykládat,\" odpověděla sestra na jeho otázku. \"Tos uhodla,\" pomyslela si Lenka. \"A buď na něj hodná,\" nabádala ji sestra, než odešla. \"Tož holka, mi pravíju Františku a jak mám říkať já tobě?\" ozval se hned děda. \"Třeba Lenka,\" odvětila bez zájmu. \"A co že tu ležíš? Taka mladá děvčica a už je v nemocnici,\" pokračoval. \"To víte dědo, úraz,\" otočila kostkou dokola. \"To sis něco zlomila, no jéje, to já jsem měl ruku zlomenou čtyřikrát!\" vzpomínal děda. \"Ale já tu nejsem s rukou, ale s páteří,\" upozornila ho. \"A jeje, to už je vážný. Taky jsem znal jednoho, co si pochroumal záda a dlúho sa léčil, no jeje,\" usmíval se. \"A tož co si dělala? Já, když byl mladej, tož jsme s ogarami hnedkaj hráli ten fotbal, nebo aspoň splahali po stromach a dělali jiné vylomeniny,\" neustával děda. \"Já jsem taky hrála fotbal, ale to byla taková nepříjemnost, nechce se mi o tom mluvit,\" řekla Lenka. \"No, šak sa tež musíš kurýrovat, abys zasej mohla brzo pobíhat venku. Ja, tož včil už se ženské mišu do všeckeho, aji do fotbalu. A tož, jak to umja, tak je to chvályhodné. To už brzo odejdeš, a já tu zasej ostanu sám, ale, šak si mladá, tak si užij života. Co já, starý dědek,\" meditoval. Lenka odložila kostku na stolek a přetočila se tak, aby na Františka viděla. Po chvíli se jí to povedlo, a tak pokračovala: \"Já moc nevím, doktor mi říkal, že mám vážná poranění a že prý budu ráda, jestli budu chodit.\" \"A tož, snad temu nebudeš věřit. Ja, to bys měla vidět, jak nám tenkrát ve vsi doktoři radili. To bysas jim smíla. Jak se narodil první syn, tož říkali mojí nebožce ženě, dej jí pánbůh věčnou slávu, že to děcko neuživí a že by ho měla dát nějaké jiné, ať se o něj postará. A to víš, moja Božka, ta na to nedala, a hnedkaj vařila malému to a to, no a když potem doktor přijel za měsíc, tož sa velice divil. Šak mu Boža pravila, že je možná lepší doktor, jak on,\" neustával ve vzpomínkách. \"Kamarád mi to taky říkal, snažím se tomu trochu věřit, už kvůli němu,\" zamyslela se. \"A di, dyť kvůli němu, o něj vůbec neidě, to je hlavně tvoja věc! Jak temu budeš věřit, tož aji kočka vajico sněse!\" povzbuzoval ji. \"Jo, no, jenom si říkám, že zrovna těď, když je léto a spousta zábavy a já jsem tu. \"Ty holka, to nikdá něprav, že je špatně, bo v tu ránu začně být hůř. To já vím sám. Jak byla druhá velká vojna, tož syna odvedli na práce do Němec a Božka hnedkaj hořekovala, jaké, že to neštěstí nás potkalo. No, a ani ne týden na to, zrovna v nedělu to bylo, letěly letadla a hazali bomby. No a přímo do našiho domka. No a my byli v kostele na mši, tož hnedkaj sme tam utíkali a domek celý rozburaný a to teprvej bylo neštestí. Tak nikdy něprav, že němože být hůř, něbo to hnedkaj poznáš!\" varoval ji děda. Lenka se usmála. Ten rtuťovitý důchodce měl zajímavý přístup k životu a vůbec zvláštní filozofii. I zajímavé životní zkušenosti. \"A syn se pak vrátil?\" zeptala se neopatrně. \"Pravda, že jo. Dyť to pravím, že největší neštěstí nebylo jeho odvedení, jak ta bomba. Ale vrátil sa aji s nevěstu a postavili si domek aj s kamrlíkem pro mě a Božku a tož hned bylo lepší,\" vypravoval. \"Já si vlastně pořád říkám, že při fotbale by mě to zranění nemrzelo tak, jak když se mi to stane jenom tak,\" povzdechla si Lenka a sáhla zase po rubikově kostce. \"Jo holka, to máš tak. Jak jsme přišli o barák, tož jsme šli bydlet u rychtářa, to už včil není. No a chvilu potem nám donesli zraněného partyzána. Ale jak. Nohu měl dolámanů, až mu kosti ven trčaly! No a včil to byl partyzán, tož doktora ne, bo ten náš byl němec jak víno, tož ti ho rychtář schoval do sklépka a tam ho schovával. A jeho žena furt pravila, že ho máme vydat němcom, že to tak bude lepší, a že oni mu vjec pomožu. A já som ji pravil, že je to husa hlupá a že ho akorát veléča a pověsa. No a ten partyzán nám potem pověděl, že je Velký Pepin, to byl nejznámější partyzán kolem dokola. Ten ti pobil němcov, ale tož tu zlomeninu, tu si udělal, jak šli kolem loma, tož tam tak spadnul, že sa polámal. A tež ho to strašně mrzelo, že se tak zle poranil a ještě sám, ale tož potem ho to přešlo a chtěl ti jíť co nejdřív ke svojim, tož sa léčil. No a asi půl roka sa léčil a nakonec sa s námi v noci rozlúčil a odešel ke svojim. Pravda, sice trochu kulhal, ale měl to pěkné a tož odešel. A tež sa uzdravil, tož mi tu neremcaj, že si chudák. Němožeš nikdy řecť že je ti špatně, bo za chvilu ti bude ještě hůř!\" přidal své životní heslo. \"To máš jak s tým partyzánem,\" nezastavoval se stále. Ale Lenku už poutavé vyprávění natolik zaujalo, že přímo hltala každé slovo. Vzpomněla si na svou trojku z dějepisu a napadlo ji, jak by byly takové hodině zajímavější, kdyby obsahovaly nějaké vyprávění. Ale stařík už vypravoval dál: \"Ono, raz, se mu dostali do rány červi, či jaká to byla havěť. No a moja žena, jak ho umývala, tož přišla s lavorem na světlo a uviděla, jak se to v tej vodě hýbalo, tož hnedkaj pravila, co s ním a že jestli mu ti němci přece enem nepomožu. No a jen to dořekla, tož přijeli němci v autě a taky mladý na mě začal šveholit, že hledaju partyzána. Toť se ví, uviděli v lomu jeho krev, tož hnedkaj jim bylo jasné, že musí být ve vesnici. No a hned že půjdě dovniřtřku. No a já mu pravím, že tam ještě bývame my a on nás němá co vyhazovat a že je to naš barák. Tož on hnedkaj vytáh flintu a že je to nařízené. Tož mu pravím: \'Ty pazgřivče, si utek mamce z plének a tu si budeš hubu otevírat, když tu ani doma nějsi?\' Tož ho to hnedkaj nějak vyvedlo z míry, aji zapomněl, že má zbraň, a enem sa dekoval a pravil tak potichu, že kdyby sa objevil, tož to máme hlásiť. A už pakoval k autu. No a potem jsme mu tu nohu vyléčili, aj baby tam chodily s bylinkami a doktor zvířecí, ten byl ve vesnici normální, no a tož dali ho dohromady a nějak potem už byl zdravy. No a co my s lekama, my nic, enem dobru vulu a hlavně vira. Ech, to vám děvenko schází, a to je špatně,\" povzdechl si děda. \"A co se sním potom stalo?\" zajímala se dál Lenka. \"Tož to už člověk nezjistí, kdesik sa asi usadil,\" odvětil dědek. \"Když já si dědo připadám jako ten partyzán. Taky jsem se zranila mimo výkon poslání a taky mě možná vyléčí vůle,\" pousmála se Lenka. \"A to je dobře děvčico, bo už je vidět, že temu začínáš věřiť!\" radoval se děda. Ještě několik dnů si spolu takovýmto způsobem povídali, než se Františkův stav natolik zhoršil, že musel být převezen na jednotku intenzivní péče. Lence zase nastala nuda, ale s kostkou se aspoň nudila méně. Už dokázala přehazovat okrajové kostičky naproti a složit jednu stranu i s pruhem souhlasícím se středy. Každý pokrok napsala Kryštofovi, který ji zase barvitě popisoval dovolenou. Jen o Františkovi se ještě nezmínila. To si nechala na dobu až příjde.

\"LADY, ZROVNA JEDU VE CTYRICETIKONSKEM KOCARE KOLEM VASEHO DOCASNEHO SIDLA ZE SVE DOVOLENE. DOVOLITE, ABYCH VAS NAVSTIVIL?\" pípl Lenčin mobil. \"ALE JISTE HRABE CHRISTOFERE, CEKAM VAS VE SVE KOMNATE,\" odpověděla ve stejném duchu. Za necelou půlhodinu se ozvalo zaklepání na dveře. Lenka odložila kostku a vyzvala klepajícího, aby vstoupil. \"Čau, jedu zrovna kolem z Chorvatska, tak jsem se zastavil,\" vstoupil Kryštof. \"Čekala jsem poněkud noblesnější návštěvu,\" řekla schválně namyšleně. \"Tady Vám něco nesu, Lady,\" vytasil zpoza zad kytici z různých květin, narychlo vybranou v květinářství. \"Dík. Dej ji do vázy a povídej. Jak bylo na dovolené?\" vyzvídala Lenka. \"Dobře, něco jsem ti přinesl,\" vytáhl středně velkou mořskou mušli. \"Ta je krásná! Měls ji nechat tam, určitě by se jí tam líbilo víc,\" převzala ji, a hned si ji dala k uchu, jestli šumí. \"Díky. No a co jinak? Koukám, že jsi opálený, jak kdybys zrovna přijel z Chorvatska!\" neustávala Lenka. \"Koukám, že dneska ti to nějak mluví. To je to s tebou takové pořád? Však ty taky nejsi už tak bledá, jako když jsem přijel prvně,\" odpovídal rychle. \"Jo a viděl jsem Pavla, no, ten je ne opálený, ale ošlehaný větrem,\" vzpomněl si ještě Kryštof. \"Byl jako na horách?\" nechápala Lenka. \"Ale ne,\" kroutil hlavou. \"Ošlehaný větrem hospodského ventilátoru!\" vysvětloval. Lenka propukla v smích. \"Kdes todle nabral?\" \"No a co ty? Jak kostka?\" rozhlížel se kolem. \"Koukej, už jsem blízko. Umím jednu stranu, pak tento pruh a ještě jeden pod ním. No, a teď přemýšlím nad tím, jak složit ten poslední. Ty střední kostky už tam dostanu, i když ne vždy se mi to povede. Ale ty rohové, to nejde,\" vysvětlovala své postupy. \"Páne jo, tak takhle daleko jsem se nedostal. Však jsi tu taky nic jiného nedělala, ne? Spolupacient nikde, to musí být nuda,\" litoval ji Kryštof. \"Ani ne,\" položila kostku. \"Asi čtyři dny tu byl takový důchodce, a to se dalo.\" \"Tak to věřím, to musela být nuda tuplem!\" \"Právě, že ne!\" odporovala Lenka. \"Ze začátku jsem si myslela to samé, ale za chvilku jsem musela změnit názor. On byl těžce nemocný, což mi ani neřekl, to vím od sestry, ale měl bys vidět tu jeho energii. Začal mi vypravovat nějaké příhody a hlavně mě pořád povzbuzoval, ať věřím tomu, že budu chodit. Že nikdy nesmím říkat, že je zle. Jinak bude hned hůř. On byl prostě zvláštní. Já nevím, jak bych ti to popsala. On měl třeba v levé ruce píchnutou kapačku, ale i tak s oběma přitom mluvení gestikuloval, to bylo neuvěřitelné. Víš, on mi jakoby dal odvahu se dál prát s tím, co se mi stalo. Jeho heslo bylo prostě: Hej, živote, ty srabe, pojď sem! Chci se s tebou poprat! A tak on uvažoval. Já vím, žes mi něco podobného říkal i ty, ale nedovedeš si představit ten účinek, který to mělo od někoho tak zkušeného.\" \"No to jsem konečně rád, že sis uvědomila základní poučku života,\" usmál se Kryštof. \"Jakou?\" zeptala se Lenka. \"Ty ji neznáš?\" divil se. Zavrtěla hlavou. \"Tak si tedy pamatuj, že i ta nejtěžší hodina tvého života má jen šedesát minut!\" \"Kryštofe, kde ty chodíš na takové blbosti?\" rozesmála se. \"A co vaši? Byli tu?\" zeptal se po chvíli. \"Ne, jen někdy ségry, ale fotr se tu neukázal od té doby, co tu jsem,\" odpověděla. \"No a kdy mi povíš, co bylo na tý dovolený?\" změnila rychle téma. \"Tak to víš, válení na pláži, slunka furt, to je už klasika. Občas přišla zpráva od tebe, co jsi zase provedla s kostkou, a jinak nuda. Myšlenkami jsem byl stále u tebe,\" ujišťoval ji Kryštof. \"Ale jdi ty, prosímtě! Máš ještě vůbec po té naší telegrafii nějaký kredit?\" zeptala se starostlivě. \"Ale jo,\" zatajil ji jeho smrtelně nízkou hodnotu. \"Jak dlouho tu vlastně ještě budeš?\" zeptal se. \"No, já doufám, že moc ne, ale o tom vážně nerozhoduju já, takže nevím. Jak se to dozvím, budeš první, kdo to bude vědět,\" slíbila. \"Fajn, tak já už poběžím, řekl jsem našim jen na skok a už tu jsem půl hodiny. Tak se měj,\" začal se loučit. \"Tak jo, zase brzo přijď, ale nemusíš za mě utratit majlant, já si vystačím hovořit i s kostkou,\" řekla. \"Tak to abych si začal na ní dávat pozor,\" usmál se Kryštof. \"Jo a pojď sem ještě,\" zavolala ho Lenka. \"Hm?\" otočil se k ní. \"Dneska už jsem přece jen pohyblivější, takže ti můžu dát pusu z vlastních sil.\"

Lenčino léčení pokračovalo dál až do konce září, kdy nastoupila k rehabilitaci. Zpočátku slabé výsledky se začaly brzy zlepšovat, z čehož měli radost nejen lékaři, ale i Lenka s Kryštofem. Brzy už nepotřebovala ani invalidní vozík a dokázala chodit s berlemi. Stav ochablých svalů se rychle zlepšoval a tak bylo začátkem prosince rozhodnuto, že bude před vánocemi propuštěna do domácího ošetřování. \"Byla jste opravdu zajímavý případ. Když jsme dokončili první operaci, nevsadil bych ani zlámaný knoflík na to, že se někdy postavíte na vlastní nohy. Leč medicína nezná zdaleka všechny postupy a vy jste toho nelepším příkladem,\" řekl jí doktor při vizitě. \"Kdepak, některé věci nepozná medicína nikdy. A mezi ně patří i víra v uzdravení. Nedá se naordinovat, jen se musí v každém pacientovi probudit, protože nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř, ale aby bylo lépe musí se pro to něco udělat,\" odpověděla mu Lenka s úsměvem. \"Stálo ti to za to?\" ptala se jí při propuštění starší sestra. \"Nevěřila bys mi, ale stálo. Sice mi utekl rok školy, ale tak cenou zkušenost ty asi nikdy nezískáš!\" odpověděla ji.

Na jaře se její stav natolik zlepšil, že už dovedla kratší trasu překonat bez jakékoliv pomoci. Tato vzdálenost se stále zvyšovala, stejně jako Lenčina radost. \"NESLA BYSES PODIVAT, CO KVETE NA TE NASI LOUCE?\" napsal jí jednou Kryštof. \"ANI NEVIS, JAK RADA BYCH VEDELA, JAK TO TAM VYPADA. KDY SE PRO ME STAVIS?\" \"CO TREBA ZITRA V PET? MUZES?\" \"ZE SE PTAS! JASNE!\" \"Lenko, víš, že i kdyby ses neuzdravila, vzal bych tě tu?\" řekl jí Kryštof. \"Už vím. Už vím, co jsou přátele a jak nakládat se životem. Ten máme přece jen jeden,\" chytila ho za ruku. \"Říkáš to správně. Hlavní je budoucnost!\" přikývl Kryštof. \"Nechceš natrhat nějaký ty kvítka?\" zeptala se ho. \"Tak jdem, ne?\" rozběhli se dolů vysokou trávou s různobarevnými květy.