Snová krajina barev 1.0

Když jsme přišli do této nové země, nevěřili jsme vlastním očím. Byla to snová krajina plná různých barev a podivuhodných zvuků. Všude okolo byly třpytící se květiny, které měly barvy, jaké jsme nikdy předtím neviděli. Říkali jsme jim neidentifikovatelné.... ale jelikož je to slovo příliš dlouhé, zkrátili jsme to na nei. Byli jsme si jistí tím, že jsme konečně dorazili do cíle naší dlouhé cesty.

Co nás však překvapilo nejvíce, bylo to, že jsme v této zemi byli průhlední. Každý z nás byl jako skleněný, a všichni mohli vidět do našeho nitra. Můj vnitřní svět svítil a pulzoval jako Vesmír. Nikdy předtím jsem se necítil tak nahý a zranitelný.

Naší první potravou byly uzené jazyky, které rostly místo hub v lese. Když jsme hrabali v zemi dostatečně dlouho, vyhrabávali jsme steaky, které se samy o sobě pekly a voněly jako nikdy předtím. Zvířata tu nebyla jedlá, což pro nás byl velký šok. Museli jsme se naučit žít jinak. Pro mě to byl ale splněný sen, nic už nikdy nemusí zemřít, myslel jsem si. 

Jeden z nejkrásnějších zážitků, které jsme v této zemi měli, byly barevné měsíce. Viděli jsme tu měsíc modrý, zelený, červený, fialový, nei. Byli jsme fascinováni tím, jak každý z těch měsíců ovlivňoval náš den a jak nás vtahoval do svého podivuhodného světa. Hlavně ty v nei barvách. Nejsilnější byl měsíc všech barev. 

Avšak bylo tady něco, co nás velmi znepokojovalo. Byl to první a poslední den života každé bytosti v této zemi. Když se narodila, měla jen omezený čas na to, aby si užila toto úžasné místo. A když zemřela, zanechala po sobě pouze stopu v našich srdcích.

Ale my jsme se naučili respektovat toto zvláštní pravidlo. Začali jsme si více vážit každého okamžiku, který jsme mohli v této snové krajině prožít. A ačkoli jsme si stále nebyli jisti, jak jsme sem přišli a zda se někdy budeme moci vrátit zpět, věděli jsme, že jsme našli nový domov, náš cíl. Nacházelo se zde totiž centrum toxické lásky, které jsme s Viktorií už dlouho hledali.