Kontokorent

   "Josefe, zase jsi nevyšel s výplatou a jsi v mínusu." Hlas, ve kterém nebylo ani náznaku zloby, ironie nebo výčitek. Josef přesto mlčel a s pocitem trapnosti koukal do země. "Tak jako minulý měsíc a většinu předcházejících", pokračoval monolog směrem k mladému muži. "Oba víme, čím to je Josefe. Ty umíš žít, ale neumíš vyžít." Josef stále hleděl do země a neodpovídal.

   Byla to pravda. Rád si uměl život užít. Když byla příležitost, udělal si lepší oběd. Často a rád si dělal výlet a viděl-li kde co dobrého a užitečného, koupil si to. V neposlední řadě měl mimořádně otevřené srdce a nejednou finančně pomohl přátelům nebo i cizím lidem v tísni. A poslední týden v měsíci pravidelně končil s účtem pod čarou.

   "Josefe, zase jsi nevyšel a teď tu se mnou mluvíš o tom, že sníš o cestě do daleké země, na kterou bude třeba dlouho a pečlivě spořit. A ke všemu je to země, o které ti její vlastní obyvatelé, když jste se před lety setkali, řekli, že Ty se rozhodně pro život tam nehodíš. Jak tomu všemu, Josefe, mám rozumět?"

   Josef pořád mlčel. Slova, která slyšel, sváděla nelítostný zápas s jeho touhou a splašené emoce fandily tu jedné, tu druhé straně. "Jsi zralý a dospělý muž Josefe, věřím Ti. Rozhodni se podle svého srdce. Svoje jsem Ti už řekl. Kdyby bylo potřeba další pomoci a znovu bys nevyšel - i tam daleko, kam Tě to láká, kontakt na sebe máme. Budu tu pro Tebe vždycky."

   Josef narovnal hlavu a chvíli hleděl mlčky a odhodlaně před sebe. Žádné další slovo už nezaznělo.