Phantasia XXXIV.

Je to past.

Slávek se pomalounku šine v terénním voze úzkou asfaltkou zvolna stoupající hustým lesem. Vidí strom který leží přes cestu. Zastaví zhasne obrysová světla a vystoupí z auta. Je neproniknutelná tma. Hvězdy a měsíc jsou schovány za mraky. Slyší šumění větru v korunách stromů. Najednou se na něj vrhnou. Několik párů silných rukou jej strhává k zemi a následně svazuje pevným provazem. Tak_ říká někdo: Tebe už máme! A teď si půjdeme pro ostatní! Členové speciálního komanda se vydávají do terénu. Zdánlivě tiše - myslí si. Ale Slávek slyší jak sem tam tichounce zavrže přezka jak cinkne kov o kov a jak zachřestí kamínek pod botou. Jeden s ním zůstal aby jej hlídal. Slávek leží na studené zemi a cítí jak jím prostupuje chlad. Ví že asfaltka je mnohem teplejší tím jak absorbuje teplo dne. I říká tomu muži: Je mi zima. Pomaličku se překulím na asfaltku jo? Jo řiká on a dodává: Žádné hlouposti. Mám tě na mušce! Jasně. Slávek leží na asfaltu když se někde v dálce rozezní střelba. Potom ticho a znovu střelba. Ticho. A pak výkřiky. Spousta výkřiků! Ticho. Ticho a jen dech jeho strážce. Tak. Už ty tvoje kumpány mají! Říká mu tiše. Jasně. Zazní tichý svist zachroptění a žuchnutí těžkého těla na zem. Slávek otočí hlavu a oči které si již stačily přivyknout tmě vidí jak jeho strážci trčí z krku šíp. Jasně. Zůstává ležet a po nějaké době cítí jak jej někdo rozvazuje. V pořádku? Jasně. Klekne si vedle mrtvého těla a poněkud ztuhlýma rukama jej začne šacovat. Vytáhne průkaz totožnosti a čte: Oldřich Lukeš. Hmmm! Ušklíbne se. To je ale prča! Otec dětí Lvice na které se vykašlal a zdrhnul. Tak už to má spočítané. I s úroky. Slávek od něj bere vše co může potřebovat a zvolna se zvedá. Kolem něj jsou jeho přátelé a každý z nich mu podává ruku. Čerokký Benny se jen usměje.

Byla to past.