KARLA

KARLA

 

     Fando, ty si taky myslíš, že když jsem byl v pasťáku a pustili mě ze cvokárny, tak že nerozumim, o co se tady snažíš? To se pak nediv, že z vás policajtů, tedy pardón, příslušníků mají lidi prdel. Deníček a propisku jako školák a jsi připravenej zapsat moji výpověď. Jak dlouho se známe? Pamatuju si tě, jak jsi ještě s dalším grázlem, tím Fabiánem pytlačil v rybníku. Nebo střílel kuličkama z bláta na pověšené prádlo starý Kučerový.

     Ale fakt, já Karlu nezabil. Mysli si o tom, co chceš, ale je to pravda. Já jsem jí tu odpornou tlamu do sudu s okurkama nestrčil. A tady ten druhej příslušník, co sedí pěkně v rohu ve stínu, kam nedosvítí ta stolní lampička? Nejste vy mladej Talíř? Váš táta byl četníkem i za Němců. Já vím, já vím, pardón. Já jsem Béďa. Bedřich Vocásek, ale všichni mi říkají Vocas. Od nepaměti. A taky vím, že toho semelu až hanba.

     Tak jo, ať je po vašem. Už je to let, co mě odvezli do pasťáku, tedy pardón, do sirotčince. Počítám rovnejch osmnáct. Když mě pustili, převezli mě hned do jinýho zařízení. Prej střežit klidnej spánek našich dětí. Do kasáren. Na pár měsíců, víc to nešlo. A pár měsíců v tom cvokhauzu v Kroměříži. No a pak mě nasměrovali sem. Po tolika letech mě vrátili jako balík. Říkali do domovský obce, že se o mě postarají. A taky že jo, nestěžuju si. Dali mě ke Karle jako pomocníka. Ta dostala tu mlékárnu, ale nikoho k ruce, a ten její starej byl chabrus na záda. Asi jak ho mlátila potěhem. Tak jsem tahal ty konve s mlíkem, prázdný vyplachoval na dvoře a někdy, když ležela a nebylo jí do skoku, jsem i obsluhoval.

     Víš dobře, že jsem ji nezabil. Každej to tady ví, že Vocas by neublížil ani mouše. Mě se dělá špatně i při rybolovu, jak se tam šlape po těch malejch rybičkách, mřenky se jim říká. Nebo když starej Chalupa vystaví do výlohy prasečí hlavu, to musím přejít se zavřenejma očima. Pamatuju doby, kdy do rypáku dával i půlku citronu. To nevím proč, ale už nedává. Kde taky dneska sehnat citron. A ještě pro prase, že jo? Tož to pardón.

     Pravda je, že hned od začátku, co mě k ní dali, jsem věděl, že mě Karla může pěkně zavařit. I když byla stará jako moje nebožka matka. Ale znáte to. A teď na mý slova došlo. Ona je tuhá a já jsem podezřelej, že jsem ji strčil hlavu do sudu s okurkama, až z toho měla smrt. Tedy ne z okurek, ale z toho kyselýho láku, co se ho naglgala, až se v něm utopila. Od začátku jsem věděl, že je to mrcha a přivede mě do maléru.

     Když mě odvezli do pasťáku, pamatoval jsem si Karlu jako dobře rostlou krasavici, za kterou se chlapi otáčeli. A jak mě vrátili, byla z ní nakynutá matróna se soplem u nosu. Nevím, co se s ní stalo za těch pár let, ale když jsem se k ní dostal, neotočil se za ní už ani Diviš, co tehdy rozvážel mlíko. A ten se otočil za každou, pokud už nebyla dva dny na márách. To tady ví každý.

     Poprvé se to stalo někdy v šedesátým třetím nebo tak nějak. Bylo to ten večer, jak byl lampionovej průvod. Už byla zima, sychravo, tma, jenom ty lampionky hořely. Tedy ty svíčky, co měly děti uvnitř. A pak to s ní seklo. Vracel jsem se ze dvora, konve vypláchnutý, košťata uklizený v kůlně tak, jak to vyžadovala. A jdu kolem kuchyně, dveře na chodbu otevřený. Skrz sklo jsem viděl jenom její nohy v těch hnusnejch pletenejch punčochách. Tak zaklepu, jako jestli můžu dál a nic. Pomalu otevřu a vidím Karlu ležet na zemi na zádech. Myslel jsem, že je tuhá, tak jsem do ní strčil nohou a říkám. Paní Karlo, co je vám? Asi jak jsem do ní strčil, tak se probrala a otevřela oči. To jsem se málem poch…, pardón, počural. Nikdy jsem ji neviděl bez těch tlustejch brejlí. Ty oči vyvalený, bílý jako u těch mrtvejch ryb. Civěla na mě a pak zasýpala. „Pomoz mi ty debile“. To už jsem věděl, že je zase při smyslech.

     „Asi se mi udělalo blbě z těch lampionů. Jak se ty plamínky pohybovaly sem a tam. Sledovala jsem to z okna a pak jsem sebou praštila“.

     Švihlo to s ní dalšího roku, pokud si pamatuju. Ale to bylo na dvoře, taky už byla tma. Normálně se z ničeho nic složila jako špalek. Rovnou před záchodem. To byl u ní doktor Polčák a říkal jí, že by měla přestat s chlastem. Ale ona se mu vysmála. Prý jestli ji něco drží na nohách, tak je to slivovice. Napsal jí nějaký prášky, ale nevím, jestli je brala. Nesnášela doktory, to věděl každý. Vlastně nesnášela všechny chlapy. Jednou to na ni nějak přišlo, tak řekla, že se Polčákovi, to jako doktorovi, ještě vychčije na jeho hrob. Tož to pardón.

     To už jsem byl u ní možná pět let, nevim to přesně, ale tak nějak jsme si na sebe konečně zvykli. Ne že bysme byli bůh ví jaký kamarádi, to vůbec. Ona nikoho moc na světě neměla. Její starej od ní utek, to tady taky každej ví. Asi za pět minut dvanáct. Nebo po dvanáctý? Ani nevim, jakej je v tom rozdíl. Jinak by ho zabila a zase by to bylo na mě. To já znám.

     A kdo by se taky vydržel celý dny a noci dívat na tu její vepřovou tlamu s brejlema jak dna od jogurtu? A ty kecy. Pane Bože! Diviš ráno přivez mlíko, hned hulákal ať s tím pohnu, ale jak se na dvoře objevila Karla, zavřel hubu a zalezl do kabiny, A to samý večer. Mlel a mlel jako by mu platili za každý slovo, co z něho vypadne. Co všechno jsem musel poslouchat. Takže jsem byl rád, když přišla Karla, a to hovado zmlklo a zalezlo za volant.

     Ona tedy Karla byla taky pěkná svině. Co se mě nabuzerovala kvůli těm konvím nebo zametání dvora a úklidu nářadí. Protože ona věděla všechno nejlíp, a tak jsem i ty největší blbosti musel dělat tak, jak řekla. Ona mi řekla, jak to mám dělat, to zase jo, ale když jsem to zapomněl a udělal jinak, tak mě hned jednu flákla. Ten pomocník, co ho měla přede mnou, to nevydržel a zdrhnul po měsíci. Potom ještě dlouho U Pásků v hospodě vyprávěl, co všechno mu dělala a co po něm chtěla. Vždycky se našlo dost uší poslouchat a zaplatit mu pivo nebo malýho ruma. Ale kdo ví, co na těch řečech bylo pravdy.

     Takže když mě k ní dovedli a řekli, že tam budu i bydlet, protože v našem starým domě už bydlel ten žiďák, tedy pardón, soudruh tajemník, šel jsem tam jak na popravu. Ale nebyla to zase tak zlá ženská, jak to vypadá. V pasťáku jsem poznal mnohem horší svině, na vojně ani nemluvě, to bych mohl vyprávět. Jenom jsem musel dělat všechno podle ní a víc si nevšímat.

     Měl jsem než ten kufr, co mám pořád, když mě přivezli. Že to domluvili na MNV a že se postarají, aby mi nic nechybělo. Teď když už jsem dospělej, musim pracovat a u Karly to budu mít i s bydlenim. Pamatuju si, že luštila nějakou křížovku, to jí šlo dobře, to se musí nechat. Stál jsem na dvoře s tím kufrem a tajemník šel dovnitř a o něčem se dohadovali. Pak vyšli oba ven, Karla si mě chvíli prohlížela a řekla: „Ty seš mladej Vocas. Béďa, že jo? Pamatuju si tě jako malýho kluka, než tě odvezli.“

     „Ano paní“.

     „Já se nejmenuju paní ale Karla. Dobře, uvidíme, jak nám to bude spolu klapat. Ale jestli tě načapám u nějaký levárny, tak letíš“.

     Snažil jsem se od první chvíle, kdy mi ukázala prázdný konve od mlíka. Bylo jich šest. Na dvoře jsem je musel vyplachovat vodou, kterou jsem nanosil v kýblech od pumpy. To dá rozum, že v zimě to nebylo nic moc příjemnýho. A když mrzlo, vytíral jsem vodu hadrem do sucha, aby nebyla námraza.

     Všechno to potom spláchnout do kanálu, kterej byl u vrat. Nejenom to, co jsem vypláchnul z konví, ale celej dvůr, všechno svinstvo, co tam napadalo, listí, slepičince, kolikrát i hromádky po kočce. A koště, šůrovák, kýbl, hadry, to všechno uložit do kůlny tak, jak mi to Karla ukázala, a ne jinak. Na to byla háklivá a jednou mi hrozně vynadala, když viděla, že jsem dal ty hadry jinam. Padly i dvě facky, ale z nich jsem si nic nedělal. Spíš jsem měl strach, aby mě nevyhodila.

     Dřevo v kůlně, to byla další věc. Ševčík, co dělal v lese, jí čas od času přivezl na korbě vyřezávku. To bylo dřevo jako pařezy nebo všelijak pokroucený větve, rozštípnutý kusy kmenů, ze kterejch lezly metrový třísky, nebo vůbec to, co nechali dřevorubci na místě, protože to lesáci nechtěli. To jsem pak musel pilou a sekerou, někdy i klínem, štípat a řezat na stejný kousky a skládat podél zdi dřevníku. Nemohl jsem to tam jenom tak naházet na hromadu. Pěkně vyrovnat, všechno stejná dýlka, nic nesmělo bejt zastrčený nebo naopak vyčnívat. To kdyby Karla něco takovýho zjistila, to mi pak pomáhej pánbů.

     Potom jsem ještě nosil vodu od pumpy u potoka. Na vahadle s železným řetězem vždy po dvou kýblech. Většinou jich stačilo šest, jenom v sobotu, když se koupala, to bylo o čtyři kýble navíc.

     Taky vytírat chodbu každej večer, protože se tam dost našlapalo ze dvora, ráno zatopit v kuchyňskejch kamnech, vynést popel, nanosit dřevo a uhlí, to muselo bejt automaticky. Kdykoliv šla do kuchyně, tak jí oči sjely na bednu se dřevem, jestli je dost plná, jestli jsou naštípaný třísky, nějaký starý noviny, však to znáte pane příslušníku. Bylo toho dost, co jsem musel udělat, ale zase k ní nikdo nechodil. Takže když jsem si udělal svoje, měl jsem svatej pokoj.

     Že se o ní říkalo po vesnici, že je to stará špindíra, sprostá jedubaba, že jenom pomlouvá a na všechny nadává, to byla pravda. Že svýho starýho honila po dvoře a řezala ho bičem, až řval, to všichni kolem slyšeli. Že jí sopel tekl z toho jejího nosu, kterej připomínal rozkydnutej tvarohovej koláč, kolikrát až na bradu, to viděli všichni, co k ní chodili pro mlíko. Ale že by ji někdo zabil kvůli tomu, že jí občas nudle sklouzla až do konve s mlíkem, když ho nabírala, to se mi nechce věřit.

     Pravda je, že poslední rok hodně ubrala páru. Už skoro nenadávala, přestala si na mě otvírat hubu a hodně ztloustla. Musela nabrat dobrejch dvacet kilo od tý doby, co jsem byl s ní. Byla tlustá už dřív, ale teď to byla bečka sádla. Takovýho toho těstovitýho sádla, který se nalepilo na paže, stehna a břicho a houpe se v tý její mrtvolný kůži jako v tašce. Na jedno oko přestávala vidět i když měla brejle a v nich tlustá skla jako lupa pana učitele Pavlíka, kterej umřel. Ten tě Fando taky učil. Tedy pardón pane příslušníku.

     Blbá nebyla, to ne, do posledního dne věděla kolikátýho je, kolik konví prodala, do duchen nedělala, a i když byla tlustá jako měch, vždycky na hajzlík došla, klidně i o půlnoci. Akorát to s ní párkrát seklo. Normálně odpadla. Nestačila ani dojít na lavičku nebo k posteli. Svalila se jak pytel brambor, oči vyvalený tak, že bylo vidět jenom bělmo. Ale jak byla vystlaná tím sádlem, nikdy se jí nic nestalo, vždycky padla do měkkýho. Na prášky, který jí předepsal doktor Polčák z vysoka kašlala, sama mi říkala, že to nic není, že se jí jen trochu zamotá hlava, ať se nestarám. Tak jsem se nestaral.

     Horší byli potkani. Těch se bála jako čert kříže. Ne že by tam nějací byli, ale ona je vídávala. Ze začátku, když jsem tam byl pár tejdnů, jsem jí opravdu věřil, že je vidí. To jsem pak musel všechno prolézt, smetákem šťourat do všech koutů, dvůr prošmejdit i kadibudku, všechny konve obrátit dnem vzhůru, jestli tam nezalezli.

     „Potkani, potkani“, vřískala večer, když už ležela v posteli, měla puštěný rádio a brejlila do nějaký křížovky. Ksicht měla bílej jako vápno, seděla opřená o pelest a kolena přitažený k sobě co nejvíc, jak jí to jenom pupek dovoloval. Mávala rukama jako větrnej mlejn a ukazovala všude po místnosti, kde je viděla. Když jsem k ní vtrhnul a prohlédnul celou místnost, musel jsem se nasoukat i pod postel, šťourat hůlkou za skříněma, samozřejmě že nikde nic.

     „Utekli asi na dvůr. Běž to tam prohlídnout, a na hajzl nezapomeň a na konve, no však víš. A taky do dřevníku“.

     Chvíli jsem tedy štrachal po dvoře, aby se neřeklo, a pak šel do svý cimry. Ona se uklidnila a když jsem se vracel, slyšel jsem ji na chodbě, jak chrápe. Ráno po takovým zážitku byla vždycky krotká jako beránek. Nikdo by v ní nepoznal tu starou fúriji, kterou byla normálně. Nenadávala, neřvala, dokonce se i umyla, i když nebyla sobota. Vydrželo jí to do oběda.

     Vim, že to vypadá divně, když jsem před chvílí říkal, že nebyla blbá a teď tady tohle. Měla prostě svoje vidiny nebo přeludy, co já vim, co to bylo. Časem ty potkany dokonce rozlišovala podle barev a říkala jim „šediváci“, „černouši“ nebo „strakouši“. Úplně jako kdyby to byli králíci. No vlastně neřikala, protože to vždycky řvala. Vřeštěla jak protržená a ukazovala do míst, kde ty duchy viděla. Jednou sebou mlátila na posteli tak mocně, že z ní sletěla. Ležela na zemi jako velryba v noční košili, bušila rukama o zem a řvala, jako by ji na nože bral. Tehdy to bylo poprvý, co pamatuju, že viděla Krále.

     „Král, král je tady, už si mě našel“. Když jsem k ní doběhnul, vůbec mě nenapadlo, že myslí nějakou krysu. Vypadala, že jí už definitivně hráblo. Prošťoural jsem smetákem obvyklá místa jen tak na oko a když se zklidnila, pomohl jsem jí do postele. Na dvoře jsem si říkal, jestli bych to už neměl někomu říct. Buď k doktorovi Polčákovi nebo Arnoštovi Ten je za deset takovejch doktorů. Ale pak jsem to pustil z hlavy. Co je mi po tom, mám svůj život posraným navrch, nebudu se ještě starat o druhý.

     Kolikrát, když už jsem ji ujistil, že krysy jsou pryč, byla tak rozklepaná, že se bála zavřít oči. To po mě chtěla, abych si sedl na štokrdle vedle k posteli a byl tam s ní, dokud neusne. To mě pak chytla za ruku, mačkala ji ve svý zpocený tlapě s tlustejma zarudlejma prstama a nechtěla mě pustit. Někdy si mě přitáhla blíž a ruku mi položila na peřinu tam, kde pod ní měla ty svý obrovský měchy. Kolikrát jsem tam seděl i hodinu, hlava mi padala, oči se mi zavíraly, ale dokud jsem necítil, že povolila sevření, tak jsem se nehnul.

     Dnešní noci jsem normálně usnul. Ruku mi držela na peřině a slyšel jsem sám sebe, jak jsem maličko zachrápal. A zdálo se mi o našem domě, když jsem tam ještě bydlel. Vzadu na dvoře jsme měli žumpu a u ní seděla na zemi nebožka matka, ale nebyla jako za živa. Podle figury to byla Karla. Tlustá jak prasnice, kdo jí pomůže na nohy, bylo první, co mě napadlo. Pořád se nakláněla nad tu otevřenou žumpu a strkala do těch sraček ruce, jako by tam cosi lovila. Rukávy od toho hnusnýho svetru, kterej ze sebe sundala jenom v těch největších vedrech, měla nasáklý hovnama, a sopel jí tekl po bradě jako vosk z hořící svíčky. Tak jsem šel blíž, abych viděl, co tam loví. A když jsem se podíval dolů, plaval tam její obličej. Mezi vším tím svinstvem, zmazaný od sraček s vyvalenejma očima. Hubu měla zavřenou a pár chomáčů šedivejch vlasů plavalo kolem.

     Hrozně jsem se leknul. Fando, ty víš, že nejsem nějakej fajnovka, ale já se z toho leknutí při…tedy pardón, připočúral. Ne z tý její tlamy, která se vznášela mezi sračkama jak měsíc v úplňku. To ani náhodou. Málem to se mnou seklo, když jsem se podíval na Karlu. Místo jejího ksichtu jsem se díval sám na sebe. Jako bych se viděl v zrcadle.

     Vylekalo mě to tak, že sem se probudil, vyškubnul svoji rukou z tý její, až jsem s sebou stáhnul i kus peřiny. Ale Karla se kupodivu neprobrala. Chrápala jak doga. Pak jsem se potichu odplížil k sobě do komory, abych se na chvíli vyspal. Bylo už po půlnoci a Diviš s konvema přijíždí kolem šestý. Moc jsem toho nenaspal, mohlo bejt chvíli po pátý, to jsem vylezl a oblíknul se. Už to nemělo smysl dál se převalovat. No a když jsem šel chodbou na dvůr, na hajzlík, tak jsem ji uviděl. S hlavou v sudu s okurkama.

     A to je fakt všechno, víc už nevim. Teď mi to dejte podepsat, to se tak dělá, ne? Ať už si můžu jít lehnout, hlava mi drnčí jako střep.

 

     „Tak jsem zase tady. Je středa, to to letí“. Starý muž vyndal z velké tašky na kolečkách zahradnické nůžky, dětskou lopatičku a květináč se žlutými chryzanténami. Bylo mu už hodně přes šedesát, rodinu neměl a na hřbitov chodil každý den. Ovšem každý den k jinému hrobu. Místní znali jeho hřbitovní rituál a mohli podle toho, kde posedával, vědět, co je za den. Dnes byl u hrobu bývalé mlékařky Karly Zelinkové, byla tedy středa.

     Z hustého trávníku vyhrabával spadané suché listí a cosi polohlasem brblal. Z podstavce sundal starý květináč s uschlou květinou a dal ho do tašky. Sokl otřel mokrým hadrem a dal na něj nový, s chryzanténami. Párkrát jím otočil sem a tam a pak si otřel ruce do hadru. Kapesním nožíkem otevřel dvířka od prosklené krychličky, vyjmul prázdný vyhořelý kelímek a nahradil ho novou svíčkou. Zapálil ji a dvířka opatrně zavřel. Posadil se na okraj hrobu z popraskané žuly a kolena přitáhnul k bradě. Vypadal jako člověk, který čeká, až umře a už se mu nikam nechce chodit. Díval se na omšelý litinový kříž s deskou a nápisem:

Karla Zelinková. Nar. 1925. Zem. 1969. Ve věku 43 let. Vzpomínáme.

     Vzpomíná. Možná už je sám, kdo vzpomíná. Každou středu, dobrých 33 let. Vzpomíná, protože vzpomínky jsou jeho současností. Tím, co ho drží při životě. Karla není jediná, na kterou vzpomíná. A středa není jediným dnem v týdnu.

 

     Několik let už bydlí ve starobinci, který postavili na místě bývalého Panského domu. Tedy oficiální název je Komunitní centrum seniorů, ale nikdo mu neřekne jinak než Rohlík. Protože na těch pár lavičkách před domem věčně posedávají nějací dědečkové a babičky a okusují rohlík. Je  tam i pár takových, kteří ho zapíjejí krabicovým vínem. Beznohý Leoš Srnec, od dětství zvaný Svíce. Obývá se starým Vocasem jeden pokoj na konci chodby. Každý má své. Kahan lavičku a krabičák, Vocas tašku s krámy, které tahá na hřbitov. Znají se od dětství a ani jeden z nich toho moc nenamluví. Což vyhovuje oběma.

     Vocas se občas ale vybavuje se Steinem, který má samostatný pokoj, protože si ho může dovolit. Stein byl kdysi velkým pánem na MNV a ještě s několika svými soudruhy držel celou jednu generaci vesničanů pod krkem. Po té bouračce ho doma nechtěli, protože je s ním práce. Je ležák, nic neudrží a v noci ze spaní vyřvává všelijaké nesrozumitelné bláboly. Vocas k němu někdy po večeři přichází na návštěvu a na kus řeči. Mluví jenom on. Stein občas uhne pohledem, cosi zmateně vrčí, až mu z koutků úst začnou vytékat sliny, trochu se zavrtí a to je všechno. Vocas si s ním má co povídat. Kromě pasťáku, vojny a blázince strávil ve vesnici celý život. Má na co vzpomínat. A rád se o své vzpomínky podělí s bývalým tajemníkem MNV soudruhem Steinem.

 

     Pamatujete na ten rok, kdy jsem našel Pavlu utopenou v sudu s okurkama? Asi ne, to jste měl tehdy v hlavě důležitější věci. Ve třiašedesátým tady byli ještě dva soukromě hospodařící zemědělci a to vám mohlo zlomit vaz. Kocman a Jelínek. Jak se později ukázalo, byli posledním problémem. Osinou v řiti, jak jste řikal. Když jste je zničili, nebyl nikdo, kdo by se vám postavil. Všichni vám zobali z ruky. Z touhy zavděčit se a ze strachu.

     Začal jste hned po válce. Připravil mě o dětství, domov a nakonec i o maminku. Náš dům jste nechal z moci úřední připsal svý kurvě Karle, aby to nevypadalo tak okatě. A ta vám ho za pár let odevzdala. Nakonec vás z něho stejně odvezli jako živou mrtvolu. Ani vlastní děti s váma nechtějí bydlet. Teď máte jednu proleženou matraci a ve skříni balíky s plenama. A Karla už hnije nahoře na hřbitově víc než půl století. Taky za ní chodim, vždycky ve středu. Jako za váma. Zavzpomínat.

     Tehdy jsem našel kotě. Bylo to v zimě, to si pamatuju. Úplně promrzlý, hladový, leželo schoulený u ní v kůlně. Kdoví jak se tam dostalo. Vzal jsem ho k sobě, zahřál, nakrmil a nechal u sebe v cimře. Dostalo jméno Veronika, ale říkal jsem mu Verunko. To jméno se mi už od dětství hrozně líbilo. Takový zpěvný, melodický a jaksi starodávný. Tehdy na vsi už žádná Veronika nebyla. A není ani dnes.

     Karle jsem nic neřekl. Přirozeně. Vím, že by mě vyhodila i s kotětem. Máčel jsem mu rohlíky do mlíka, a když trochu povyrostlo, tak i slupky od salámu nebo ty patky ze štanglí, který jsem si kupoval u řezníka Chalupy. Nikdy nezamňoukalo, jako by vědělo, že musí bejt zticha. V noci spávalo se mnou v posteli, když jsem byl venku tak za uhlákem, kterej byl u kamen. Tam také mělo krabičku s pískem.

     Jednou v noci, přesně si to datum pamatuju, protože druhej den večer se konal v hospodě u Šigůtů ten bál k MDŽ, jak potom byla ta aféra, že Gajdošová, když se vrátila v noci celá roztančená do baráku, našla v posteli svýho starýho, jak zahřejval její nejlepší kamarádku. Panková se jmenovala. Obě už taky leží tam nahoře u kostelní zdi. Jo, muselo to bejt sedmýho března.

     No prostě šel jsem na záchod, v chodbě jsem nikdy nerozsvěcel, abych nevzbudil Karlu. Ta by mi dala. Jako myška jsem proklouznul dveřmi od svýho pokoje a potom druhejma ven na dvůr.  A když jsem se za pár minut vrátil, Verunka nikde. Musela se protáhnout přivřenejma dveřma za mnou. Hrozně jsem se vylekal a hned se celej opotil. Kdyby ji Karla našla, byl by to její konec. A možná i můj. Vrátil jsem se na dvůr a potichu ji volal, jestli se někde neobjeví. Marně. Vrátil jsem se do postele a už neusnul.

     Ráno jsem byl na dvoře dříve než obvykle, abych se po ní podíval. Prošmejdil jsem kůlnu, záchod, hledal ji mezi naskládaným dřevem, ale Verunka nikde. Pak už jsem se musel věnovat práci. Odstranit ze dvora zbytky sněhu, vymést vodu ze dvou velkejch louží, naštípat třísky, nanosit dřevo k sobě do pokoje, vyhrabat popel v kamnech a připravit na podpal. Nakonec uhlák s uhlím, zamést kolem a jít to samý nachystat Karle do pokoje a do kuchyňskejch kamen.

     Ta mezitím vstala, oblíkla se do svejch špinavejch smradlavejch hadrů a v kuchyni si na elektrický plotýnce dělala meltu. Když jsem ji pozdravil, odpověděla na plnou hubu pěkně hlasitě a ne jako vždycky, kdy jenom něco zavrčela. A někdy ani to ne. To mi mělo bejt podezřelý, ale nebylo. Měl jsem plnou hlavu Verunky, kde asi je, kam zmizela, hlavně, aby ji něco nepřejelo.

     Vrátil jsem se na dvůr, abych otřel mokrým hadrem gumový dekly na konve a ty přenesl z přístřešku ke vratům. Za chvíli měl přijet Diviš s plnejma, tak ať to sviští, jak říkala Karla. A pak jsem ji uviděl. Nehybný tělíčko v poslední konvi z poloviny napuštěný vodou. Mokrá srst s prosvítající bílou kůží. Oči potažené mázdrou a vyceněný bílý zoubky.  Vystrčenej růžovej jazýček z pootevřený tlamičky.

     Zvednul jsem hlavu a uviděl Karlu, jak se opírá o zeď s poťouchlým úsměvem na tváři. Natahovala si gumovou zástěru, která na ní praskala, jako když se lámou větvičky na podpal do kamen.

     Nějak jsem nechápal. A nevěřil. Ne tomu, že je Verunka mrtvá. Že ji ta svině utopila. Ale tomu, jak jsem ji viděl stát u tý zdi s tím odporným šklebem ve vyžraný tlamě, s poťouchlejma pichlavejma očima zalitejma v tuku. Je to přelud, šálení smyslů, který pomine. Ale jak ubíhaly vteřiny a ona tam dál stála, tlustejma rukama si uhlazovala tu zástěru ztvrdlou špínou, šklebila se na mě a mlčela, uvěřil jsem.

     Podíval jsem se znovu do konve na tělíčko Verunky a potom zase na ni. Poprvý v životě mnou projel záchvat vzteku. Vztek, kterej byl silnější než lítost nad zabitým kotětem, touha vzít prázdnou konev a rozmašírovat jí ten hnusnej ksicht na kaši. Ten sebejistej škleb všemocný Karly, kdysi milenky tajemníka MNV a jistě i dalších. A dodnes chráněný osoby, který se nikdo nedokázal vzepřít.

    Nakonec byla první, kdo promluvil: „Tak sebou hoď Vocas. Vypláchni tu konev, Diviš tady bude každou chvíli. Ať to sviští“.

     Vytáhnul jsem mokrý a studený tělíčko Verunky a odnesl je do dřevníku. Zabalil do čistýho hadru a položil na horu na poslední řadu dřeva. Pak jsem se mlčky vrátil ke svejm povinnostem.

     Ten večer ležela Karla v posteli a luštila nějakou křížovku, tak jako každej den. Měl jsem všechno hotový, seděl jsem oblečenej na svý jediný židli a naslouchal. Čekal jsem, až uslyším vrznutí dveří od jejího pokoje. Až vyjde na chodbu, aby se napila láku z okurek. To dělala stejně pravidelně jako luštění křížovek. Napočítal jsem do pěti a vyšel za ní.

     Potichu jsem se k ní zezadu přiblížil a chytil ji kolem krku. Ne prsty, aby nebylo vidět otisky, ale celým předloktím. Jako do kravaty. Přiškrtil jsem ji a natlačil na sud. Byla v hnusný, obrovský noční košili a smrděla jako zkyslý mlíko. Trochu sebou škubala, jak lapala po dechu a možná byla i překvapená. Snažila se mě rukama chytit za hlavu, podrápat v obličeji, strčit prsty do očí.

     V jejím pokoji svítila malá lampička, světlo pronikalo škvírou mezi dveřmi, protože je nezavřela. A v tom šeru jsem najednou začal vidět dvojmo, nebo to byl snad stín na zdi. Jak jsme na sebe natlačení, dvě postavy nad sudem se lehce klátí, jedna škube rukama směrem vzhůru, takový stínový divadlo jaký provozují kdesi v Asii nebo tam někde. Viděl jsem to jednou v týdeníku, v kině u Přídomů který vždycky dávali před filmem. Moc rád jsem chodil do kina, když jsem měl večer po práci a taky když jsem měl korunu volnou. Ale to sem nepatří.

     Nevím, jak dlouho jsem ji tak držel. K zápachu zkyslýho mlíka se přidal i kyselej odér potu. Viděl jsem její mastný šedivý vlasy, který se začínaly lesknout potem, bílou kůži plnou lupů a malých strupů, která jí prosvítala mezi vlasy. Celý její tučný tělo, který se natřásalo, a chroptění postupně přecházelo v sípot.

     „Ty svině, jedna, ty svině“, tlačila ze sebe, přestože se nemohla pořádně nadechnout. Začínalo se mi dělat špatně, nohy mi zeslábly, a chodba se se mnou mírně houpala. Ten puch starýho, tlustýho a nemytýho těla, špinavá a propocená noční košile. Ale hlavně ten detailní pohled na její temeno s páchnoucíma vlasama, na kterejch jsem začínal vidět obrovský vši, jak si štrádujou mezi bílejma vajíčkama jako prvomájový průvod od MNV do Újezda.

     Často nad tou chvílí přemejšlím, co byla ta poslední kapka, která způsobila, že jsem ji ohnul přes okraj sudu a druhou rukou jí zatlačil hlavu dolů. Začínám věřit tomu, že to nezpůsobil ani tak její zápach, ani ty odporný, od potu a mastnoty lesklý vlasy. Ale moje představa vší a velkejch, bílejch hnid. Moje bludná představa a moje halucinace.

     Mlátila hlavou v tom láku a jednu chvíli se jí podařilo dostat nad hladinu. Teprve potom to vzdala, protože uviděla, že v sudu není sama. Na hladině plavalo mokrý tělíčko Verunky.

     Když bylo jasný, že je mrtvá, vytáhnul jsem jí horní část těla ze sudu a pustil na zem. Ležela na zádech, kolem ní se rozlejval lák a chodba se plnila kyselým pachem nakládanejch okurek.

     Tělíčko Verunky jsem opatrně vyndal, zabalil do suchýho ručníku a odnesl do dřevníku, kde jsem je položil do škvíry mezi naštípaným dřívím. Pochovám ji, až bude po všem. Pak jsem vyrazil celej divej a splašenej na fízlárnánu, abych ohlásil, co se stalo.

 

     No a to je všechno. Dvakrát mě vyslýchal Talíř s tím druhým, už jsem zapomněl, jak se jmenoval. Jak jsem ji našel ráno, když jsem šel na záchod, skoro jsem do ní v tý tmě vrazil. Jak jsem ji vyndal a položil na zem a zkoušel oživovat i když bylo nad slunce jasnější, že jí už není pomoci. A jak doktor Polčák sepsal zprávu o příčině utonutí v důsledku infarktu, kterej ji postihnul právě ve chvíli, kdy se skláněla nad sudem s okurkama, aby se napila láku. Což činila často, přes den i v noci. A jak měla stále se zhoršující záchvaty bludů a halucinací, jak ztrácela vědomí, kdy ležela na zemi kolik minut bez hnutí, jak měla slabý srdce a tak.

     Ale to všechno víte pane Steine, protože jste jako velký zvíře byl přítomnej celýmu vyšetřování. A na pohřbu jste jí položil k rakvi kytici karafiátů. A měl krásnou řeč o naší Karle, která pro nás a naši vesnici tolik udělala a bude nám tolik, tolik chybět. A já tam stál, poslední mezi vesničany, drobně pršelo, a když na mě přišla řada, abych z dřevěný lopatky hodil trochu hlíny na její rakev, napadlo mě, jaký kurevstvo se tady odehrává. Tady na hřbitově i dole ve vsi, den po dni, roky a staletí. Stejná jména celejch generací se tady vzájemně zotročujou a vraždí, aby to poslední co uslyší, byla hlína dopadající na jejich rakve a odporný bláboly najatýho řečníka. 

     Tak já si jdu lehnout pane Steine. Vy už ležíte dlouho, počítám, že to budou dobrý tři roky a nikdy nevstanete. Možná v den Vzkříšení. Ale na to vy nevěříte. Tak já zase někdy přijdu na kus řeči.

 

---