Povídečka

„Tak jak to chceš frajére….“ libozvučně pronesla vjíždějíc mu prsty do vlasů. Trochu ho to zaskočilo. Její tón připomínal podbízivá mručení hlavních hrdinek erotických filmů. „Já…ehm….nooo…tak nějak celkově zkrátit, po stranách strojkem…a tak.“ Připadalo mu ale, že ho zas tak moc nevnímá, když se zrovinka shýbala, aby zapojila zástrčku do zásuvky. „No, panečku….ze zadu nevypadá špatně….“ pomyslel si. „A vepředu taky?“ zeptala se ho „Co prosím?“ trhl sebou polekaně „Co jste to…?“ zeptal se znovu trochu nesvůj a maskoval červenání se nešikovným úsměvem. „Říkala jsem: Vepředu to chceš taky zkrátit, brouku?“

„jo, taky tak nějak asi o centimetr, dva….no….nechám to na vás…“ Usmála se na něho, jako by prokoukla, na co právě před chvilinkou myslel. A snad se mu i zdálo, že neznatelně mrkla. Kdyby měl kravatu, určitě by si ji povolil a kdyby měl místo hlavy papiňák zaplnil by malinký salónek pronikavým pískáním. „Jsem u kadeřnice, jsem u K A D E Ř N I C E“ ujišťoval se a pokoušel se uvolnit na koženkovém sedátku. Ušklíbl se na sebe do zrcadlo tak, aby kadeřnice neviděla v domnění, že přijde o svůj nečekaný pocit nově nalezeného charisma. Ale vcelku se mu to moc nedařilo a ukázalo se to být velmi neúčinnou obranou před usilováním o zájem krásné třicátnice.

Strojek vrčel, nůžky se střídavě zakusovaly do vlasů a ty padali jak podzimní listí.  Byla to činnost náramně příjemná a navozující ty neoptimálnější podmínky k relaxaci. Ruce měl pokleslé a vláčné, kolena nohou se mu automaticky rozjížděla do stran a ponoukala tak k využití místa. Kadeřnice se však třela o vnitřní stranu stehen, jakoby jim špatně porozuměla.

„Tak, a je po relaxaci. Ta ženská se rozhodla mě zničit.“ pomyslel si. Zkousl si vnitřní ret, což mohl nezávislý pozorovatel interpretovat jako usilovné přemýšlení nad věcmi minimálně transcendentními, byl to ale spíše výraz usilovného sebezapírání. A co čert nechtěl nebo chtěl začala si „ta ženská“ broukat kdovíjakou melodii, přičemž v hloubkách nabírala flirtovné basové kadence. Třela se nestydatě, až ji v myšlenkách podezíral ze schválnosti. Stále si pěla svou a pohazovala střídavě hlavou doprava a doleva aby se ujistila, že je všechno v naprostém pořídku, a že ji nůžky stříhají do taktu. „Fixuj Bod, fixuj nějaký bod….“ instruoval se a pokukoval, do čeho vložit veškerou naději. Jako na potvoru, když už zdárně upřel pozornost na třetí zoubek umělohmotného hřebene, mu zakryla výhled výstřihem, výstřihem přímo impozantním, sklonila se před ním do hloubky dekoltu, decentně našpulila rtíky, pohoupla obočím, jemně vilně pronesla „ zlatíčko, zavři si očíčka“ a foukla mu na čelo. Znáte ten efekt, když se na kurzu první pomoci učíte, jak dýchat do umělé panny Anduly a ona zvedá hrudník pod sílou vdechování? Aplikujte ho na tuto situaci a uvidíte vcelku neznatelný ale velmi útrpný hrbolek pod bílým přehozem. Trapnost toho momentu se nedála popsat. „jen aby si nevšimla!!! pomyslel si a pokoušel se zabavit její oči slovy „Ještě!“

„Ještě co?“ pousmála se zákeřně černokadeřavá holička. „F…oukněte.“  Přecedil žalostně skrz zuby. A jak se říká neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Černovláska se opravdu koukla….

„Pán nám povyrostl…“ usmála se švitorně a rozhodila rukama, jako co s tím budou dělat….?

„Šibalsky na ni mrkl…“

 „Týdůdádý, týdůdádý, dýýýýý

zvedám mobil