Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNad propastí
Autor
Alenakar
Je večer - černé mraky jdou,
jdou nad vodou, jdou pod vodou -
a teskná, šerá krajina
se pod nimi chvít začíná.
Je večer - mraky k městům jdou,
jež dřímou v mlhách nad vodou -
a k jejich věžím nehnutým
jdou krokem tichým, sehnutým.
Jdou mraky k věžím, marně jdou
s tesklivou lhavou modlitbou -
jdou za vodu, jdou za lada,
kde Bojácných je nadvláda.
Karel Hlaváček ( jedna z posledních básní )
Nad propastí
Psát temné verše snad se jednou naučím
od Karla Hlaváčka... Už léta snídám s ním
i večer usínám v studené náruči
mrtvého básníka... O dávných dobách sním:
Fiakry, koně, noc, pomalá kopyta,
tam v lampách modrý plyn, v ulicích příšeří...
Poslední sklenka již nebyla dopita.
Poslední slůvka jsou sněhové pápěří.
Propast a zábradlí... Nad tmu se nakláním.
Když květ, tak uvadlý ve váze bez vody!
Zní hoboj, viola... Když zvon, vždy klekání,
jež tmu k nám přivolá! Nikdy čas na ódy.
14 názorů
Rhodesie,
díky. Vždy moc oceňuji, když moje dílko někdo vnímá i sluchem.
Marku,
moc děkuji za výběr, ale myslím, že tuhle básničku asi trochu přeceňuješ. Jen jsem si tak trochu hrála s alexandrínem a sama už nevím, kde končí alexandrín a začíná daktyl. Museli by se na to podívat Safián a Silene.
sveřepko,
některým dekadentním básníkům nelze jejich emoce věřit. Na zoufalce si jen hráli, protože to tehdy ( na konci 19. století ) bylo v módě. Hlaváček ale začínal jako sokolský básník, když se však nakazil tuberkulózou a čekal na smrt, dobová módní dekadence se pro něj stala tím nejautentičtějším způsobem vyjadřování. Jemu je možné uvěřit každé slovo. Já "tvořím" vždy tak nějak na pomezí divadla a skutečnosti.
Nádherná baladická báseň věnovaná Karlovi Hlaváčkovi.
Ty slovy opravdu nanášíš barvu - tentokrát hodně temnou, laděnou do století páry... Tvé básně ale nejsou pouze obrazy, je to oživlá pulzující doba, je to něco, co se člověka dotkne až kdesi hluboko uvnitř.
Klaním se...
Když květ, tak uvadlý ve za tmy a za sucha!
Zní hoboj, viola... Když zvon, vždy klekání,
jež tmu k nám přivolá! Bolestná předtucha.
(zab mne... :) )
Janino,
díky. Snažila jsem se balancovat mezi alexandrínem a daktylem. Dvanáct slabik ve verši k tomu svádí. Patrně je to ale daktyl už od počátku.
Antonín Bogar
02. 06. 2023Dávám tip.
Evženie Brambůrková
02. 06. 2023Moc se ti to povedlo.