Lest dávných poutníků

Ve dne vítr skrývá autonomii svých per, přidává barvy ostruhám nekonečnosti
na sklonku explicitního vyčerpání tématu lásky.
Proprietní sounáležitost lidského druhu jako celku již nenáleží bohu, není automatická,
přesto však pochybně naživu a samotná osamělá.
Příběh, jehož jsme svědky, se odehrává v každém citově prožívajícím
jedinci a poukazuje na naši historii lovců a sběračů a na naši budoucnost
jako dobyvatelů vesmíru.
Podnikněme ještě jednou tu cestu, kterou lemovaly patníky skrápěné
krví bezmocných a potem udatných, pojďme ještě jednou poposunout
ten sisifosský kámen, abychom pocítili, jak nás matka příroda volá
zpět do svého lůna.
Za křečí zbohatlíků a nářkem žen přijďme si vzpomenout, kam jedině
vyrazit po stopách zapomenutých, vytrhat zuby bestii nevratného osudu
a stát se konečně jednou svými 
vlastními strůjci.