Babičce, ne Babička

3.

To má rád každý pán, když
člověk dělá, co se mu řekne. Život je prací prostoupený
jako obloha sluncem, i když slunce není vidět, pořád tam
je. Pořád je co dělat.
Večeře, paní Černá, haló nespěte nám tady! Já nespím,
já jen vzpomínám, jak jsem byla malá. Copak vy nechcete
večeřet, postavila se ošetřovatelka s rukama v bok vedle
postele. Když se naklonila nad postel, vypadala ve svém
obleku, rukavicích, masce a štítu, jako někdo, kdo nenese
večeři, ale jaderný odpad. Kdo by měl hlad. Nejhorší je,
že všechno i tácek pod talířem s chlebem a džemem voní
po té dezinfekci. Dala bych si květák, smažený květák, nebo
halušky se salámem, manželovi jsem je dělala celý život.
Ošetřovatelka se už nakláněla u vozíčku a dezinfekcí utírala
stolík a křeslo. My vás posadíme, paní Černá. A jako by ni-
kdo nic neřekl, chytila mě ošetřovatelka oběma pažemi
za trup. Tak šup, no tak šup, vy nám vůbec nepomáháte,
tak ještě jednou šup. No vy večeři snad ani nepotřebu-
jete, paní Černá. Oddychla si unaveně ošetřovatelka a po-
dala tácek s chlebem a s odérem po dezinfekci na postel,
na nohy, které chtějí běžet z pokoje z domova ven, do polí
žluté pšenice, pryč od lidí, pryč odsud. Ošetřovatelka bě-
hem chvíle odešla, odér po dezinfekci s večeří na tácku
tady zůstal.
Válka opravdu skončila a my, já a mé dvě sestry, jsme s ta-
tínkem a maminkou odešly do pohraničí. Nejdříve tam ode-
šel tatínek s mým nejstarším bratříčkem Josefem. Jmenoval
se po tatínkovi a už byl starší, z nás sourozenců nejstarší. On
pracoval na statku v Hrabůvce u koní. A i když by chalupu
po Němcích mohl koupit i on, šel s tatínkem do pohraničí hledat práci.

4.

Tu našli v břidlicovém lomu, práce to byla
těžká, ale člověk, když chtěl v pohraničí zůstat, musel mít
práci. Majitelé lomu byli Němci, jednoho pro jistotu zavřeli
hned po válce a ten druhý musel všechno naučit nově do-
sazeného ředitele. Až ho to naučil, zavřeli pak i toho dru-
hého pro pořádek za kolaboraci, ale spíš šlo o to, aby si nic
nemohl vzít a odnést pro sebe. Pak ho zařadili do odsunu
a poslali zpátky do reichu, 20 kg osobních věcí na hlavu
a 60 kg nábytku. Stejně jako všichni odsunutí. Lom, který
měli po generace a vykopali ho jeho lidi, mu vzali. Tatínek
vzpomínal, že poslední den před odsunem přišel, se všemi
se rozloučil, poděkoval, usmál se a odešel. Tatínek se za
ním dlouze díval. Byl shrbený a nesl si těch svých dvacet
kilo, samá břidlice, břidlice, ve které se kdy něco hezkého
po celou dobu lomu našlo, tu přeslička, tady kousek trilo-
bita, tady krásně vykreslená mozaika. Prý se ani neohlídl.
Ten lom se za pár let celý přes noc zalil spodní vodou
až po samotný okraj. Všichni, co tam pracovali, ze dne
na den skončili, tatínek s bratrem pak odešli pracovat
do lesa na nedalekou pilu.
Bydleli jsme v chalupě ještě s původní majitelkou
Němkou, paní Königovou, a jejím malým synem. Její man-
žel se starším synem odešel do reichu hledat místo, kde
hlavu složí. Stejně jako můj otec nejdříve přišel tady sám
a bez dětí, i oni museli nejdříve odejít do poraženého
Německa samotní muži. Jenže tam byla práce jen na su-
tinách a obnově měst a továren. Bydleli jsme tak několik
měsíců všichni společně, než se vrátil jen její manžel bez
syna, naložili něco málo na dvoukolák a odešli, aniž by se
ohlídli, stejně jako ten majitel lomu. Jen jejich malý kluk,
Fritzek, který mohl být stejně starý jako já, mi mával. Měla
jsem ho ráda, děti umí žít totiž bez výčitek a předsudků.

5.

Musí zpívat německy? Otočila se moje sestra v kuchyni
u velkých kachlových kamen, ke kterým přinesla vodu z po-
toka a lila ji do kotle, který byl součástí těch kamen. Její
pohled směřoval na malou hromádku dřeva, na které se-
děl malý kluk, ani vlastně už nevím, jak se jmenoval. My
mu říkali Fritz. Zpíval pořád dokola jednu a tu samou odr-
hovačku. A mojí sestře vadilo, že ji zpívá pořád dokola, než
že by jí vadilo, že byla německy. Maminka na peci vařila
něco málo brambor, vím, že tehdy bylo jídla málo. To si pa-
matuju, pořád jsem měla hlad. Tatínek seděl vedle těch
kamen a nic neříkal, měl fajfku u pusy, ale nehořela mu, jen
ji tak žmoulal mezi rty a fousy, podle mě se jen tak uklid-
ňoval. Navíc nejen jídla i tabáku bylo málo. Tatínek uměl
dobře německy, ale přesto se moc s paní Königovou ne-
bavili. Jen něco ze slušnosti prohodil a spíš pozdravil, než
aby se dával do řeči. Tak jsme žili pod jednou střechou dvě
úplně cizí rodiny.
Jednou jsem šla na půdu ve stodole, byla plná sena,
krásně to tam vonělo. Jako každé malé dítě, všechno mi ná-
ramně vonělo, všechno na mě užasle působilo, a to hlavně
na tu mou malou dětskou dušičku. Ležela jsem v tom seně
a dívala se skrz tašky na střeše, které chyběly. Dívala jsem
se na nebe, tu na slunce, tu na mrak, obojí krásně prosví-
talo a přecházelo na stranu nad stodolou. Najednou nade
mnou stála Němka Königová. Stála nade mnou napřažená
s vidlemi, strašně jsem zakřičela, vůbec jsem si jí nevšimla.
Moje maminka přiběhla schvácená do stodoly a bylo vi-
dět, že se bojí stejně jako já. Němka začala jako smyslu
zbavená odhazovat seno na všechny strany, bodala zuřivě
do míst, kde jsem před chvíli ležela. Až po chvíli vyndala
smaltovaný hrneček s uchem, chytla ho a objala vší silou.
Všude se vířil prach ze sena. Z toho prachu a paprsků světla scházela dolů po schodech, oči upřené na nás dvě.

6.

Zastavila se a křičela, das ist meine, meine, das ist me-
ine, meine! Otevřela při tom před mojí maminkou hrneček,
ve kterém byla bílá mouka, mouka tak na dva chleby.
Paní Černá, léky! Tak a pěkně se napijeme a šup jeden
a ještě jeden, a pořádně jej zapijeme, no vidíte, jak jste
šikovná. Kdy přijde moje dcera, prosím vás? Vy nevíte,
že jsou zakázané návštěvy, paní Černá? Nebojte, karanténa
bude ještě pár dní a zase spolu budete. Pár dní, pár dní,
mi to přijde, že už to říkáte strašně dlouhou dobu, sestři,
kterého je prosím vás, jaký je dnes den? To je celá věčnost
těch pár dní. V pokoji se najednou zhaslo, nikdy nebyla
však úplná tma, světýlko nad dveřmi svítí celou noc, sestra
zavřela dveře.
Sestry tady podávají léky a ošetřovatelky jídlo. Zvykla
jsem si, co mi chybí, je moje dcera. Kdyby ta sestra chtěla,
určitě by moje jediná dcera za mnou přijít mohla, jen kdyby
jí to ta sestra dovolila. Chodí tady za mnou už jenom ona
sama. Jeden syn mi umřel a druhý věřím, že stále žije,
i když umřel snad taky, ani jednou tady za mnou totiž ne-
byl. Vnoučata, ty jsou ve světě, aspoň já si to tak předsta-
vuju. Já muset nosit ty roušky, tak jedu někam, kde je mít
nemusím, uteču. Já jsem celý život potkávala někoho, kdo
nebyl zdejší. Moje maminka i my přišli z hor do města, pak
jsme odešli do pohraničí, ale i ti, co odešli odtud někam ji-
nam, i my, kteří jsme přišli namísto nich, věřili jsme všichni
ve stejného Boha a chodili do stejného kostela, a tak
to má být, čí je země, toho je i víra, učili nás v náboženství
ve škole, katechismus jsme tomu tehdy říkali.

7.

Chodila jsem do vedlejší vesnice do školy, to byla ještě
doba, kdy se učilo to náboženství i němčina. Pak se to
zakázalo a já nevěděla ani proč. Německy jsem něco málo
uměla od starší sestry a tatínka. Tatínek, když chtěl říct
něco, co by neměla slyšet naše maminka, tak to řekl se-
stře německy. Většinou ji posílal do hospody pro tabák
a pivo ve džbánu, sestra si za odměnu pak mohla kou-
pit něco málo od cesty. Většinou to byly takové malé bílé
bonbóny. Ale to spíše kupovali chlapi, když šli domů, aby
jim nesmrdělo tolik to pivo už od vrat domova, kvůli svým
manželkám. Sestře jsem záviděla, i když to chutnalo jako
oslí hovno. Já jsem chodila nad hospodu. Byla tam malá
knihovna a tam jsem byla strašně ráda, přečetla jsem
úplně všechno, co tam bylo. A když jsem to všechno u nás
tehdy přečetla, skončila jsem ve vedlejší vesnici. Vedle naší
školy měli krásnou a velikánskou knihovnu. Vedla ji tam
nějaká německá paní profesorka. Ona mohla zůstat i po
odsunu, neboť ji její Němci zavřeli už za války. Ona prý
složila báseň proti válce a otiskla ji ve studentských novi-
nách. Na univerzitu se už pak nikdy nevrátila, neměla děti
ani manžela, a tak zůstala tady v pohraničí. Byla tady, jak
říkala, doma, jenže nově příchozí ji ani moc nezdravili. Já
ji měla ráda, byla hodná, a když jsem si v knihovně četla,
pohladila mě vždycky po vlasech a hezky se na mě usmála.
Brzy po válce a pak po těch změnách, co byly, tak ji zavřeli
znovu, teď pro změnu Češi.
Když jsem chodila do školy a po celou tu dobu mého
mládí, bylo mi krásně, nejlépe, jak kdy v životě bylo. To jsem
si pochopitelně vůbec neuvědomovala, jako spoustu jiných
věcí okolo sebe. Bylo to radostné dětství. Měla jsem i ne-
splněná přání, ale nevadilo mi to zase tak moc. Jako třeba
jedno, to si moc dobře pamatuji i teď. Četla jsem si v jedné cestopisné knížce, cestovatel tam poprvé v životě ochutnal
banán.

8.

Jak barvitě a poutavě se rozplýval nad jeho chutí
a vůní. Jak já si přála taky ochutnat banán! Tak si do něho
kousnout. Když se mi to na konci šedesátých let nakonec
vyplnilo, bylo po jednom krásném dětském snu. Banán byl
pro mě sice sladký, ale za jablko či třešně bych ho hned
vyměnila. Do školy jsme chodili pěšky čtyři kilometry tam
a čtyři zpátky. Bylo nás pár dětí, někdy čtyři, někdy pět,
malí i velcí. Tehdy se na ty malé čekalo, i když šli pomalu
a poslední, děti byly jinačí než dnes. Tehdy jsem věděla
přesně, jaké je roční období. Když přišlo jaro, všechen
sníh pomalu odtával, louky a meze byly mokré a potokem
se hnala voda. Všechno pak krásně kvetlo, ptáci zpívali,
jaro jsem měla moc ráda, víc než zimu. Střídalo se tehdy
počasí s takovou pravidelností, že se podle přírody mohly
natahovat hodinky. To nebylo vůbec jako dnes. Zimu ne-
měl nikdo moc rád, nikdo z nás neměl totiž pořádné boty,
natož rukavice, šály i zimníky.
Prpr, héj, koně hloupí, slyšíte?! No tak pr! V závěji bylo
zima, hrozná zima, jako když malé jehličky probodávají
skrze tenkou látku holou kůži. No tak, bude to?! Šup děcka
jedeme. Pěkně sedněte si vzádu, ať vidíte, jak se krájí sníh.
Kousek u závěje zastavila jedna ze dvou dlouhých okova-
ných lyží velkého povozu. Byl to sedlák od nás ze vsi. Dvůr
zůstal volný po Němcích, dostal jej nový sedlák i s těmi
koňmi. Pořád si ti chudáčci koně nemohli zvyknout na sed-
lákovo hot a čehý, i když hü a jü a jüe, jim možná znělo po-
dobně, stejně nedělali úplně to, co se po nich chtělo. Stejně
tak jako náš sedlák odněkud z jižních Čech si nemohl zvyk-
nout na cizí koně. Navíc sedlák to asi nebyl úplně dobrý,
prý ten svůj dvůr propil a sem snad před ostudou utekl.
Stejně jako on utekl sem, utekla jeho manželka i s dětmiod něho.

9.

Prý když se dozvěděla, že musí jít do pohraničí
takovou dálku i s ním, tak zůstala raději tam, kde byla
i s těmi jeho dětmi, tam někde u toho třeboňského mlýna.
Sedlák nám zpíval celou cestu. Tam u třeboňského mlýna
já potkal krásnou selku, měla mezi svýma dlouhýma a krás-
nýma zubama mojí tenkou střelku, jak já ji pomiloval, ona
se mnou zůstala do konce života mýho. Do cinkotu koň-
ských zvonků a jejich koňských kopyt, krásně to všechno
znělo, hezky zpíval, jen co je pravda, zůstane mi ten jeho
hlas v uších nadosmrti. Když mu ten druhý statek pak brali
namísto financů a věřitelů páni z kolchozu, oběsil se vzádu
ve stodole. Vždycky říkal tam vzádu.