Hájku

To je taková básnička, evokovaná hlasem datla černého a jeho životním prostředím, jímž jsou rozsáhlejší lesy se starými stromy. Nepíši tam o datlovi za orajícím pluhem, ale sedícím na stromě v hájku (remízku) u lesa. 

Pokud jsi tedy tolikrát datla černého viděl a slyšel, měl jsi štěstí a - to beru. Oráče sis k němu ale musel přimyslet.  Datlovitým ptákům byli ovšem oráči ukradení, ikdyž ještě existovali. Pluh obracející zem vždy naopak zajímal racky, vrány, havrany nebo čápy.

Také jsem se zajímal amatérsky o ornitologii, znám mnoho našich ptáků podle vzhledu i hlasu. Datla černého znám z lesů velmi dobře, vím jak se ozývá za letu i po dosednutí na strom. Viděl jsem dokonce zaútočit jestřába na datla černého. Ten ale prudce vletěl do nízké smrčiny, kam za ním jestřáb nemohl, a tak se zachránil. Strakapoud velký také bubnuje do kmene, ale ozývá se jinak. 

Litartsi,

a ty už jsi někdy viděl živého datla? Já se celkem zajímám o ornitologii a nikdy jsem na vlastní oči datla černého neviděla a jeho hlas znám pouze z internetu. Stejně naříkavý hlas má ale též strakapoud, kterého jsi měl možná na mysli.

Datel sedí na stromě, vystrašený z pole kolem, které je oráno. Jeho hlasové projevy evokují pocit smutku, nářku a strachu. Traktor s pluhem se mi tam nehodil, ale oráč ano. Myslím, že to není tak těžké pochopit, jak je to myšleno. 

Litartsi,

ty se prohlašuješ za "moderního básníka" a pohrdáš antikvárními archaiky jako jsem já. A proto se tě znovu ptám: kde by tak asi dnes mohl vidět na poli datel oráče? Možná tak při natáčení nějakého historického filmu. Dnešní děti vůbec netuší, kdo že to vlastně oráč je. Ještě žes ve své básni pluh nezapřáhl za strakaté voly, moderní básníku.

Ta daktylová přesmyčka z trochje je zde v pořádku. Vyjadřuje obsahový vztah obou veršů, ve vztahu k obsahu i těch předchozích veršů. Opakuji, že ty nečteš báseň, ale její formální klišé. Mě zde jde o něco víc, než jen opisovat stará, vyježděná básnická schémata. Také tam nepíši, že datel vidí po poli kráčet oráče, vidí tam někoho orat, to znamená oráče. 

Litartsi,

slovní důrazy (ikty) ale nejsou tam, kde ty je zvýrazníš, nýbrž tam, kde dooppravdy jsou. Trochej nikam nezmizí proto, že ty ho v jednom verši zvládneš a v dalším nezvládneš. V tom druhém verši zůstává stále jen zmrzačený trochej.

A ještě jsem se chtěla zeptat, kde dnes asi tak může datel vidět oráče. Já jsem viděla kráčet po našem poli oráče za pluhem tak asi v roce 1965, kdy soukromníci ještě tu a tam orali za pomoci koní. Jestli sis toho nevšiml, tak v posledních desetiletích převládly na poli traktory a jediný oráč, který bývá často vidět, je Arnold Schwarzenegger.

Ještě rytmicky upřesním dle vyjadřovaného obsahu:

Datel černý pláče,

vidí-li oráče.

Alenakar,

ano, rytmus je stejně důležitý jako melodie, ale v životě se stále proměňuje, proto je proměnlivý i v umělecké tvorbě, třeba v hudbě i v literatuře. Já v básni pracuji s pravidelným i nepravidelným rytmem, v závislosti na obsahu, pro jeho odpovídající formální vyjádření. Nic falešného tu nezní, harmonie v umění pracuje i se záměrnou disharmonií či kakofonií. Ty čteš jen schéma, ne obsah, proto básni nerozumíš. 

Litartsi,

rytmus je stejně důležitý jako třeba melodie. Tvá obhajoba se tudíž podobá obhajobě "zpěváka", který zpívá falešně, protože to jinak neumí, ale říká, že falešný zpěv je jeho umělecký záměr a že všichni, kdo zpívají čistě jsou pouze konvenční archaikové. Ještě jednou ti znázorním kiks ve čtvrtém verši. Nic "uměleckého" na něm doopravdy není. Je to jen ukázka netrpělivosti a neschopnosti dát si s vázaným veršem trochu víc práce:

Datel  černý pláče

vidí - li oráče...                  Na tom není záměrného a uměleckého vůbec nic. Je to jen neobratné. 

Píši svoje vlastní vázané verše, nejsem dogmatik, otročící starým, formálním schématům. Ty ale také používám. 

Alenakar,

mýlíš se, vše je tu záměrné i rytmické proměny jsou v pořádku. Ty jsi zahleděná do archaických básnických pouček, proto nejsi schopná porozumět tomuto specifickému rukopisu. Tvoje "opravné" verše to jasně dokazují. 

"Datel černý pláče,

vidí-li oráče."

Zde tím rytmickým odskokem zdůrazňuji jeho ustrašenost.

Druhá sloka pracuje i s vybočujícími vložkami, napodobujícími datlův hlas. 

Pro úplnost básně jsem přidal ještě další dvě sloky.

Litarsi,

tohle by možná mohlo fungovat jako infantilní zábavná básnička pro děti, kdybys ovšem byl schopný zvládnout alespoň ten zcela nejjednodušší rytmus - trochej.

Druhá sloka je z rytmického hlediska tak "šílená", že to raději ani komentovat nebudu.

V první sloce jsou první a druhý verš rytmicky v pořádku i když gramatický rým zelený - tmelený zní velmi archaicky. Ve čtvrtém verši je ale takový rytmický kiks, že jsem až nadskočila:

Datel černý pláče,

vidí - li o - ráče.

Správně by to znělo třeba:

Černý datel pláče,

jarním deštěm smáčen

budí ze sna spáče...

Víš sice ledacos o výtvarném umění, ale úroveň tvého "řemesla", co se vázaných veršů týče, je více než tristní.