Chtěl jsem něco sdělit

Dovolte mi pár vět, které nejsou ani básní, ani prózou.

Žijeme ve světě, který je plný shonu, informací, desinformací, mediálním tlakem, ať chceme či nechceme, všech se nás to dotýká z různých směrů.

Proto Vás, vážené uživatele této stránky žádám o sdílení několika slov, která alespoň trochu osvětlí jedno téma z mnoha. Zdravotnictví. Nikdy jsem o tomto tématu nechtěl psát a jak mě znáte, psal jsem jen podprůměrné básničky, za které jsem sklidil oprávněnou kritiku. Teď mám ovšem nutkání něco napsat, a nechci to psát na sociální sítě jako každý, kde si to přečte každý z "rádoby" přátel. Píši Vám, inteligentním lidem, kteří svůj čas věnují tvorbě, sebevzdělávání a tím i sami sobě.

Pracuji v nemocnici na pozici Sanitář Centrálních Operačních Sálů ( C.O.S.) .Sám za sebe mohu říct, že jsem žažil dobu Covidu a byl přeřazen na internu. Samo o sobě by to dávalo smysl, byli třeba lidi. Ale za cenu, že na sálech zůstalo jen pět lidí. Ano, omezily se operace, relativně, o to ani tak nejde. Zvládlo se to. Jde o jednu zásadní a důležitou věc. Uvědomit si, co ta práce obnáší. A to nemluvím jen o sanitářich, ale i o sestrách instrumentářkách. A také přirozeně ARO, které nám pacienty uspává. A úklid! Ty dámy z úklidu vidí takové věci, které ani nemůžu a nesmím popsat ani říct. Ano, pracujeme tam, ano dobrovolně, ano držíme se a ano, děláme to pro lidi. 

A ANO - často si zanadáváme. Použijeme sprostá slova. Někdy si řekneme "sakra jakej zase slepák, to je děnně ".  Ano jsme takoví, ale před pacientem nikdy. Nikdy a to nemusí být ani pravidlem, ale je to zásadou šlušného člověka, a tím já se cítím být, přesto, že někdy mluvím sprostě. Zdravotník není robot, stejně jako to není ta paní za pultem, co vám prodá párky a 10 dkg Vysočiny. Ani uklížečka a je jedno odkud je. Všichni se nějakým způsobem potřebujeme. 

na závěr taková malá úvaha

Kdo se smál tomu, kdo si zlomil nohu? Kdo se směje někomu na bruslích nebo na kole? A kdo v autě při srážce s nákladním vozem? Ona sranda musí bejt, ale nezakreje profesionalitu veškerého výše popsaného personálu nemocnice, a nám jen uleví, abychom se nezbláznili z těch hrůz, co my vidíme a řešíme. Všichni jsem jen a jenom lidi, a co si budeme povídat, čeká nás to všechny. Dřív to ale zažijeme se svými rodiči, prarodiči, sourozenci, přáteli, partnery, a bohužel možná i dětmi. Proto, než začneme kritizovat, než začneme pomlouvat nebo se snad i smát na osudy jiných, což je jistě i z psychologického hlediska úlevné, musíme si uvědomit, že zlomkem vteřiny pro každého z nás může přijet žluté houkavé auto. A pak jsme tu my. Hodně zdraví a záměrně neříkám "Nashledanou"