Čeština

Nebyl jsem nikdy dobrý češtinář.

Boj s touto dámou jsem mnohdy nevyhrával. Zákeřná měkká, nebo tvrdá iy, čárky oddělující části vět, diakritika, a jiné zákeřnosti mateřského jazyka, to vše mi vždy poněkud unikalo. Moje jazyková nedostatečnost spolu s mírnou formou dysgrafie byla důvodem, proč jsem byl pedagogy na základní škole hodnocen jako nestudijní typ.
V době neexistence výpočetní techniky, pro běžné denní použití, na technické střední škole bylo nutné slušně psát.
Dlouhodobé cvičení dalo vzniknout mému vyléčenému rukopisu, který, byť s odchylkami od normalizovaného písma, se dá přečíst.
Boj s pravopisem jsem ale začal zvládat až v době, kdy jsem miloval děvče z Prahy. Bylo mi hloupé psát dopisy s pravopisnými chybami, a tak jsem vždy nahlížel do pravidel českého pravopisu.

Papírový dopis asi již vyhynul, a snaha naučit se mateřský jazyk mnohdy asi taky.
Lidé píšící na klávesnicích, které diakritiku nemají, ji používat nemohou.
Takze vsechno bez carek a hacku.
Ohavné, ale asi těžko, jinak řešitelné.
Ale i horší věci jsou ke čtení. Nadšení ze sportovního výkonu, může přinést i tato slova:
„Vym cotoje dneska to bylo super sy borec“

Dnes jsem relativně dobrý češtinář.
Jsem, ale radost z toho nemám.