AA

Po měsíci, 

 

tom samém měsíci, 

 

za který jsem dostal medaili 

 

u Anonymních alkoholiků, 

 

jsem znovu viděl Elišku 

 

a byl to nádherný pohled 

 

a já znovu cítil 

 

všechny ty bizarní pocity, 

 

o kterých jí nedokážu říct, 

 

protože umělci 

 

umí k lidem mluvit jen ve verších 

 

a tak jí objímám 

 

a nechávám jiskřit ty geniální oči, 

 

obalené v modrých květech 

 

a zvedám do výše 

 

její útlé tělo, 

 

zatímco Helča, 

 

se kterou se vydám 

 

o něco častěji 

 

a obdivuju dadaistický jazyk, 

 

co má schovaný v puse 

 

a dokáže s ním bořit 

 

zvětralé zdi sociálních norem, 

 

stojí hned vedle 

 

a kouzelně se usmívá. 

 

Bohužel s nimi můžu být jen krátce 

 

a naše loučení je smutné 

 

jako zvuk romské hudby, 

 

linouci se z kytar bez domova 

 

vedle sochy válečných hrdinů 

 

u Hlavního nádraží, 

 

kde přešlapují pervitinem obdařeni 

 

věrozvěsti omamné víry 

 

a kde vystoupím z vlaku, 

 

který mě přivezl k dalšímu 

 

pražskému meatingu 

 

anonymních alkoholiků. 

 

Sezení je smutné, ale krásné 

 

a já vidím, že každý alkoholik 

 

se rozhlíží kolem sebe 

 

a hledá kam zmizel 

 

ten nikdy nekončící večírek, 

 

o kterém psal Kerouac v bibli mladí 

 

a kde slunce je jen 

 

zpola zapomenutou vzpomínkou 

 

na děsivé včerejšky, 

 

při kterých přicházela bolestivá rána, 

 

prolezlá vinou, 

 

co nešla zapít. 

 

Na konci dostanu svou madaili 

 

a odjedu tramvají, 

 

kde znovu uvidím Tylera Durdena, 

 

stejně jako pokaždé 

 

když mizim od AA 

 

(nejspíš bude 

 

mým potronem ve střízlivosti), 

 

jak jezdí sem a tam 

 

v tom deštivém dni, 

 

kdy se velkolepá Praha 

 

pokusila utopit všechny bezdomovce, 

 

kteří se už dávno naučili plavat. 

 

Byl to nádherný den.

---