Phantasia XXXV.

Jsem ve své kanceláři na hale mého prvního zaměstnání spolu s několika dalšími. Posloucháme rádio a tam hlasatel právě dramatickým hlasem oznamuje že nás přijela okupovat cizí armáda. Všichni se tomu podivujeme a někdo říká že to nebude zřejmě zas až tak horké. Jenže hned vzápětí slyšíme z venku temný hluk motorů. Otevíráme vrata a vidíme jak z hlavní cesty na nádvoří vjíždí jeden vojenský náklaďák za druhým. Jeden z nich jede přímo k nám. Vystupuje z něj skupina vojáků v maskáčích a ihned na nás začnou mířit masopaly. Poslední po schůdcích schází jejich velitel. Na rozdíl od ostatních nemá zelenošedou uniformu ale spíš takovou jakoby pouštní - okrověhnědou. Prohledají nás jestli nejsme ozbrojeni a poté zavedou do jedné velké místnosti k výslechu. Postupně z ní odchází všichni přítomní až zůstávám pouze já a ten velitel. Blíží se ke mně a strhává mne na podlahu pokrytou žíněnkami. Hladí mě po tělě a mně to vůbec není příjemné. Snažím se uniknout jenže je to velký svalnatý černoch. Nemám šanci. Pochopím že mě chce znásilnit ale moje prdel je ještě panna. Naštěstí nikdo neví že šperk který nosím na zápěstí pravé ruky je vlastně zbraň. Když už se na mne úchylák vrhá s tím aby mě definitivně dostal z mé ruky vystřelí dvě ocelové šipky do jeho krku. Překvapeně zachrčí a zran mu proudí krev. Umírá téměř vzápětí.

Jeho úmrtí se vyšetřuje. Přichází okupační šaman a říká mi: Jsi jeden z podezřelých. Dám ti tabletku pravdy. Potom ti dám otázku. Podává mi bílou tabletu a já si ji naoko dávám do úst a polykám. Ve skutečnosti ji pouštím někam za sebe na sedací soupravu. 
Chvilku vyčká a pak se ptá: Zabil jsi majora? A já řikám: Ne! Hmmm říká on. Tento muž je nevinen. Sérům pravdy nelže. Propustí mne a já odcházím.

Nicméně vím že i tak mi stále jde o krk. Musím zmizet. Hlavně nenápadně. Oblékám se na dlouhou horskou tůru. Pevné oblečení a batoh s nezbytnou výbavou. Na parkovišti před mým domem zastavuje autobus a z něj vystupuje skupina lidí oblečených přesně stejně jako já. Cítím šanci. Zamíchám se mezi ně a zvolna stoupáme do kopců. Jde se mi stále hůř a hůř. Nakonec už se sotva vleču a nohy od terénu odlepuju jakoby od rozlitého téru. Nakonec přeci jen vystoupám až na vrchol a za mnou někdo říká:

Tam dole je už Švýcarsko.