HATED - Nenávistí proti celému světu

 

Koncert se ještě ani pořádně nerozjel, ale nervní zpěvák GG Allin je už kompletně nahý a hledá mezi fanoušky náhodný obličej, do kterého by mohl poslat hrst kloubů. Během agresivní skladby „Bite it You Scum“ se zpěvák rázným krokem přiblíží k neznámé ženě, popadne ji za vlasy a začne vláčet po podlaze. Včasný zásah jednoho z fanoušků dokáže vyděšenou ženu vytrhnout ze spárů divoké bestie. GG Allin si z toho nic nedělá. Dřepne si na bobek a začne ze sebe tlačit řídkou stolici. Část svého čerstvého výtvoru si rozmazává po těle a zbytky háže po posledních fanoušcích, kteří se ještě nestačili zdekovat. Sílící smrad zamořuje útroby malého klubu, kapela bez přestání drtí své tři akordy a zpěvák do mikrofonu nadále vyřvává svá chorobná poselství. Skoro nikdo už ho ale neposlouchá, což stejně nevadí, neboť před klubem právě zastavila policie. Koncert skončil opět předčasně.

 

Ikona, nebo idiot?

Nechutné hovado, lidský odpad, morálně zkažený primitiv, ale rovněž idol, upřímný člověk a jediný opravdový punker, který kdy kráčel po povrchu Země. Takovými a celou řadou dalších kontrastních termínů byl častován muž, vedle něhož jistý Sid Vicious vypadal jako neškodné děcko z mateřské školky. Kdo vlastně byl Kevin Michael, známý spíše pod uměleckým jménem GG Allin? Nešťastný člověk používající nahromaděnou nenávist jako obranný prostředek, nebo vyšinutý pozér vyžívající se v nechutnostech a buranském vystupování? V nekonečných tunelech virtuálního bludiště lze nalézt hromady sáhodlouhých traktátů i kusých informací. Důsledný badatel může vypátrat textové střípky plné nejrůznějších domněnek, nepodložených fám i údajných svědectví jedinců, kteří měli možnost vidět tento nezvladatelný živel řádit na pódiu. Ačkoliv bývá psané slovo dobrým způsobem, jak si o nějaké osobnosti vytvořit konkrétní představu, v případě GG Allina a jeho punk rockové skupiny THE MURDER JUNKIES, je ideální sáhnout po hodinovém dokumentu Hated: GG Allin & the Murder Junkies (1993), za nímž stojí tehdy debutující režisér Todd Phillips.

 

Zrození Ježíše

Třeskuté dětství a dospívání předurčily GG Allinovy osud vyvrhele, který nikdy nenalezl pevné místo ve společnosti. Narodil se 29. srpna 1956 do rodiny, kde vládla pevná ruka alkoholika a náboženského fanatika Merla Colbyho Allina. Ten dal svému druhému synkovi jméno Jesus Christ Allin, protože ho prý navštívil Bůh a řekl mu, že z Allina bude jednou uznávaný mesiáš a hrdý šiřitel písma svatého. Jak čas ukázal, všemohoucí se nemohl více mýlit. O dva roky starší bratr Merle v dětství často komolil jméno svého sourozence. Oslovoval jej jako „Jeje“ z čehož časem vznikla ona ustálená přezdívka „GG“. Lancaster (stát New Hampshire) byl nudný zapadákov s několika obchody, školou a řadou barů. Chudá rodina bydlela na okraji města v menším dřevěném srubu bez tekoucí vody. Zde malý GG prožil první roky a společně se svou matkou a bratrem musel snášet teror starého Allina. Otec děti a ženu často bil, vyhrožoval jim fyzickou likvidací a nutil je citovat dlouhé pasáže z Bible. Ve sklepě dokonce vykopal tři hroby a vyhrožoval, že pokud nebude mít absolutní poslušnost, skončí jednotliví členové rodiny pod hlínou. Opravdová idyla.

Permanentní dohled paranoidního otce byl vysilující. Ostré přechody mezi přehnanou láskou a agresivním chováním nešlo nikdy odhadnout předem. Malý srub připomínal uzavřené vězení s přísným vnitřním řádem, z něhož se GG s Merlem snažili za každou cenu vymanit. Nebyli v tom naštěstí sami. Matka Arleta požádala někdy mezi lety 1961-1962 o rozvod a udělala za těžkou životní etapou tlustou čáru. Chvilku ještě trvalo, než rodina konečně zvedla kotvy, ale jakmile nechali psychicky labilního despotu v prachu cesty za sebou, přišla očekávaná úleva. Nový život přinesl nové změny. Jesus Christ Allin dostal jméno Kevin Michael Allin a Arleta si našla relativně normálního životního partnera. Svou kočovnou pouť po severovýchodě Spojených států zakončila rodina roku 1966. Město East St. Johnsbury ve Vermontu bylo sice daleko lepším místem, ale chudoby se Arleta ani s pomocí nového partnera zbavit nedokázala.

Oba bratři chodili do tamější školy v odrbaných věcech a snažili se nějak zapadnout do kolektivu vrstevníků. S tím měl problém především zakřiknutý GG, kterému nešlo učení, propadal a stával se terčem časté šikany. Jeho zvláštní chování bylo nepředvídatelné. Do školy dokonce několikrát přišel v dívčích šatech. Šest let teroru a psychického týrání se na citlivé dětské duši zkrátka nějak musí projevit. S postupujícím věkem začínal být GG čím dál více nepřátelský a hlavně nezvladatelný. Na střední škole přišly na řadu první prohřešky vůči zákonům. Drobné krádeže, prodej drog a velký odpor k autoritám. Především policie ležela GG Allinovi po celý život v žaludku. Svazující pravidla systému vnímal GG jako okovy, které se snažil setřást jakýmkoliv způsobem. Byl bojovníkem od narození, jelikož mu ani nic jiného nezbývalo. Bojoval proti všemu a všem. Hledal absolutní svobodu. Hřiště, kde by se mohl vyjádřit po svém. Naštěstí pro něj jedno takové hřiště našel - byl jím rokenrol.

 

Zvíře vypuštěné z klece

THE BEATLES, ALICE COOPER a KISS byly prvními hudebními tělesy, která mladý GG Allin začal vnímat. Od každého si vzal něco. Pochopil, že skrze texty lze do okolí předávat myšlenky a koncert samotný může kromě hudby přinést i pořádnou show. Avšak okázalé pyrotechnické efekty a blyštivé kostýmy nebyly zrovna tím, po čem GG toužil. Chtěl šokovat. Pódium vnímal jako arénu, kde je povoleno vše a kde si to může s každým rozdat. V průběhu osmdesátých let začal působit v různých punkových a hardcore kapelách, o kterých patrně dodnes nikdo neslyšel. Někdy se kapela rozpadla, jindy byl GG vyhozen pro své zvláštní chování a nečekané výbuchy agrese. I přes to, že u něj vzrůstala závislost na drogách a alkoholu, psal neustále nové texty a úspěšně skládal úderné punkové songy. Čím dál intenzivněji projevoval zájem o obskurní témata a zvrácené existence. Například ho fascinoval John Wayne Gacy. Homosexuální sériový vrah a nekrofil čekající tou dobou v cele smrti. Nejen, že si s ním GG vyměnil několik dopisů, ale dokonce ho osobně navštívil ve vězení.

Punkeři THE JABBERS, divocí SCUMFUCS nebo texaské nacisticky orientované uskupení CEDAR ST. SLUTS. GG Allin zkusil štěstí v každém výškrabku z hlubin undergroundové scény. Jeho agresivita a slabost pro sebepoškozování nabíraly nebezpečných výšin. Během koncertů fyzicky napadal fanoušky, řezal do svého těla kusem střepu a při jednom vystoupení si mikrofonem vymlátil přední zuby. Kradl, ničil veřejný majetek a sexuálně obtěžoval ženy. Jedno obzvláště divoké vystoupení v Manchesteru mu vyneslo nálepku „Magor z Manchesteru“. Asi nebude žádným překvapením, že GG trávil spoustu času ve vězení. Občas to bylo pár dní, jindy i několik měsíců. Je minimálně zarážející, že se v tomto turbulentním období stačil i oženit, rozvést a roku 1986 zplodit dceru. Těžko říct, jak se Nico Ann Deneault staví k odkazu svého otce, ale je jisté, že z ní vyrostla normální, vysokoškolsky vzdělaná žena.

Kapely s názvem THE MURDER JUNKIES vznikly hned dvě, ale ta „slavná“, která Allina doprovázela na poslední cestě, se zformovala roku 1990. Kromě často obměňovaného postu kytaristy tvořil její pevné jádro baskytarista a Allinův bratr Merle Allin, jehož vizáž připomínala mix zanedbaného hipstera a Adolfa Hitlera. Bicí obsluhoval exhibicionista Donald (‚Dino Sex‘) Sachs. Ten za bicí artilerii usedal zásadně nahý a v minulosti byl nesčetněkrát popotahován za obnažování na veřejnosti. Zkrátka, kapela snů. GG Allin si za mikrofon stoupl hned, jak si odpykal jeden ze svých trestů. Kapela hrála převzatý repertoár, staré pecky GG Allina i zcela nový materiál. Lokální zkazky o divoké kapele se brzy donesly až k uším Todda Philipse, tou dobou studenta Newyorské univerzity (NYU). Nápad přišel takřka okamžitě. Mladý student se rozhodl učinit z postavy GG Allina svůj školní projekt.

 

Spolupráce s ďáblem

Todd Phillips už GG Allina jednou na pódiu viděl. Po nedokončené show tehdy zůstal GG ležet v bezvědomí pod pódiem. Krátce poté byl rebelský zpěvák uvězněn za napadení náhodného muže na ulici. Když se tedy na počátku devadesátých let zformovala kapela THE MURDER JUNKIES a dosadila za mikrofon čerstvě propuštěného Allina, byl to pro Phillipse jasný signál. Obzvláště, když kapela své tour odstartovala v New Yorku. Začínající režisér dal dohromady malý tvůrčí tým složený ze spolužáků a následně kontaktoval baskytaristu Merla. Protože jeho bratr GG proti přítomnosti kamer nic nenamítal, mohl se projekt naplno rozjet. Jak Phillips později vzpomínal, GG byl v soukromí kupodivu velmi plachý. Občas se zdráhal odpovídat na kladené otázky a tvářil se, jakoby ani netušil, oč kráčí. Byl zvláštním způsobem zmatený a vztahovačný. Naproti tomu Merle je prý dodnes chlapíkem do nepohody, s nímž se dá otevřeně hovořit prakticky o všem. Zajišťoval kapele místa pro konání koncertů, staral se o promo a celkově se choval jako uvědomělý manažer.

Jakmile si GG dopřál alkohol nebo drogy, stával se z něj nevyzpytatelný šílenec, který přecházel od nekontrolovatelných záchvatů smíchu k bouřlivým erupcím agrese, což pro Phillipse jakožto filmaře bylo daleko zajímavější. Právě variabilní výkyvy v chování přinášely do vývoje dokumentu zdroj neustálého napětí. Mladému režisérovi celkem brzy došlo, že GG je opravdu šílený a trpí pravděpodobně nějakým druhém schizofrenie, případně bipolární poruchou. Zpěvák občas ani nepoznával tváře lidí, kteří se okolo něj pohybovali každý den. Ostatní členové štábu proto od Phillipse dostali oranžové samolepky, které si dali na viditelné místo. Šlo o pojistku před nechtěnou nakládačkou. GG díky tomu věděl, že každý, kdo je takto označen, patří do tvůrčího týmu a nesmí se ho dotýkat.

Do pořádného průšvihu se Philips dostal jen jednou, ale je férové zmínit, že si za něj mohl sám. V první řadě, záběry z hotelu St. Marks, kde GG sedí na posteli a odpovídá na dotazy, nejsou pořízené v hotelu, jelikož vedení podniku nabylo podezření, že chce režisér natáčet nějaký druh pornografie. Ve skutečnosti jde o naaranžovaný Phillipsův pokoj na koleji, jen kousek od univerzitního kampusu. GG samozřejmě neměl žádné přihlašovací ID, takže natáčení probíhalo takříkajíc na „tajňačku“. Zpěváka i s vlastními zásobami alkoholu musel Philips na kolej propašovat, čímž velmi riskoval. Horší bylo, že Philips pro Allina domluvil i přednášku přímo na půdě univerzity. Dle plánu měl GG studentům předčítat pasáže ze svých oblíbených knih. Rozvěšené plakáty zajistily plný sál zvědavých očí, ale výsledek se jaksi minul s účinkem. Alkoholem posilněný GG se svlékl donaha, strčil si do zadku banán, který následně zase vytlačil a házel jeho části po studentech. U toho vykřikoval, aby všichni odložili oblečení a naskládali ho na jednu hromadu. Incident musela následně řešit ostraha a Phillips měl co dělat, aby před děkanem vše vysvětlil. Celá událost je zaznamená v dokumentu.

Merle v průběhu natáčení svému bratrovi nikdy nic nevyčítal. Bral ho takového, jaký je. Dokonce mu nerozmlouval ani opakované výhrůžky o sebevraždě na pódiu, ke které nakonec nikdy nedošlo, nebo lépe řečeno, GG se stačil ufetovat dříve, než svůj avizovaný slib naplnil. Za zmínku jistě stojí i zajímavé financování dokumentu, který stál nakonec necelých dvanáct tisíc dolarů. Philips studium filmu na NYU nedokončil, jelikož si nemohl dovolit platit školné a financovat dokument současně. I přes zásadní rozhodnutí mu však pár tisícovek nadále chybělo. Do dění tak vstoupil vskutku nevšední nápad. Neoficiálním producentem dokumentu se totiž stal zmiňovaný vrah John Wayne Gacy. Začínající režisér na to šel chytře. Využil zvláštního přátelství mezi oběma muži a také skutečnost, že byl Gacy vášnivým amatérským malířem. Poslal mu do vězení fotku GG Allina, padesát dolarů a psanou žádost o zhotovení obrazu. Tak se také stalo. Podepsaný obraz byl vydražen a použit pro výrobu oficiálního doprovodného plakátu, jehož podobu si ostatně můžete prohlédnout v záhlaví článku. Co k tomu říct? Jeden ďábel před kamerou, druhý ďábel v producentském křesle.

 

Portrét koncentrované nenávisti

Dokument GG Allin & the Murder Junkies je poslepovanou koláží domácích videí, koncertních záznamů, rozhovorů s fanoušky a událostí mapujících začátek tour kapely i jeho předčasného ukončení. Výsledné dílko se nikterak nesnaží zakrýt částečný amatérismus, který jej přivedl na svět. Zrnitý look, místy zvláštní střih a nebo mikrofony vstupující do rámu obrazu. Technické nedostatky na druhou stranu trefně korespondují s obsahovou podstatou dokumentu. Jeho pravá síla totiž spočívá ve výpovědní hodnotě, jakou divákovi nabízí. Nebýt Todda Phillipse, znalo by dnes kapelu THE MURDER JUNKIES opravdu jen pár desítek nadšenců. A to je můj odhad ještě celkem velkorysý.

Hlavním antihrdinou dokumentu, okolo nějž se vše točí, je však agresivní principál punkové scény a jeho šílenosti. GG Allin si strká banán do zadku, GG Allin kadí a mlátí své fanoušky, GG Allin si od prostitutky nechá močit do úst, aby se následně začal dávit a vyzvracel na sebe zbytky natrávené klobásy a hamburgeru. Když zrovna někomu neskáče po hlavě, tak sedí na gauči v lokální televizní talk show nebo na posteli v „hotelu“ a vypouští do éteru svá moudra. Od běžných punkových klišé, jež plivou na systém a oslavují svobodného ducha, až po vzletné fráze, ve kterých GG přirovnává své tělo k rokenrolovému chrámu, přičemž jeho výkaly mají být ekvivalentem posvátných hostií. Todd Phillips s nepokrytým nadšením vše natáčí, ale zároveň se snaží dát osobnosti GG Allina nějakou hloubku. Máme tu tedy i několik rozhovorů s jeho starými spolužáky, učiteli ze školy, ale také s bývalým kytaristou kapely Chicken Johnem. Ten funguje jako potřebný protipól k fanouškům, kteří na svůj nenáviděný idol nedají dopustit. Poněkud nakrknutý Chicken John jedovatým verbálním projeven podrývá naprosto vše, co GG dělá a musím říct, že je to zábavné. Zábavné proto, jak je Chicken John ve skutečnosti trapný.

Jednou mi někdo řekl, že pro spoustu lidí znamená být „punk“ dokonalou omluvou pro to, aby se mohli chovat jako totální blbci. Na to, zdali do této kategorie spadal i GG Allin, není tak snadné odpovědět. Jeho úsměvný a občas trochu děsivý nihilismus byl těkavý stejně jako on sám. Není pochyb o tom, že GG razantním způsobem zbořil bezpečnostní hranici mezi pódiem a davem před ním. Agresivní revolta a snaha vrátit do rokenrolu potřebný prvek nebezpečí se však výhradně vztahovaly k jeho stejně smýšlejícím fanouškům. Není snadné odvodit, nakolik GG věřil svým myšlenkám. Četná bitevní klání pod pódiem mohla docela klidně sloužit jen pro účelnou akceleraci jeho psychopatické osobnosti. Pravděpodobně půjde o kombinaci obojího. Tedy mix ultimátních životních postojů a narušené mysli.

Za polemiku jistě stojí i samotní fanoušci. Co to bylo vlastně za lidi? Kdo se dokáže dobrovolně vydat na akci, kde reálně hrozí, že vám hlavu rozrazí stojan od mikrofonu nebo vaši tvář zasáhne sprška letících sraček? Tito zvláštní jedinci byli, a možná dodnes jsou okrajovou částí společnosti, před kterou Amerika přivírá oči. Poněkud skličující pohled na armádu obdobně pomýlených duší, pro než byla osobnost GG Allina magnetická, je dalším výmluvným argumentem pro zhlédnutí dokumentu. Pohled je to stejným způsobem fascinující jako zlověstný.

I přes tvrďácké řeči o potřebě zůstat krok před zákonem, adorování svérázných životních postojů a velebení neustálého balancování na hraně však v hlase GG Allina můžeme zaslechnout nejistotu, možná dokonce i skrytý strach. Během sledování jsem si brzy uvědomil, jak fádní, patetický a neradostný ve skutečnosti život GG Allina byl. Všemi nenáviděná osoba, která sama pohrdá vším živým. V dokumentu je i část „přednášky“ z konce osmdesátých let. GG má ještě dlouhé vlasy a divoký plnovous. Předčítá článek z novinového plátku, v němž je mu ironicky předhazována avizovaná sebevražda. S každou vypuštěnou větou se GG dostává do varu. Jeho samonasírací styl jej nakonec přinutí napadnout ženu v hledišti, za což okamžitě dostane nakládačku od ostatních posluchačů. Ne. GG opravdu nebyl normální. Jeho sebevědomá tvrzení o tom, jak se ho společnost bojí, jsou ovšem do značné míry lichá, jelikož pravou hrozbu představoval pouze pro své fanoušky. Ve skutečnosti byl GG na své válečné stezce nesmírně opuštěný, stažený do sebe a především nenáviděný.

Je zajímavé, že jakákoliv diskuse na téma GG Allin končí u jeho osoby, ale téměř vždy se zapomíná na hudbu samotnou. Ono se vlastně ani není čemu divit. Už názvy písní jako „Kill Thy Father, Rape Thy Mother“ nebo „Anal Cunt“ hovoří samy za sebe. Obsahová náplň jednotlivých pecek je vskutku barvitá. Zde překládám náhodný úryvek ze skladby „Die When You Die“: Ku-klux-klan zvítězil, černoši konečně chcípli. Když negra zapálím, tak doufám, že chcípne. Jestli máš rakovinu, tak chcípni taky, děvko. Pokud máš AIDS, ošukej zdravé životy. Zemři, tak zemři! Inu, básnické střevo v sobě GG nezapřel. Zvuk nahrávek THE MURDER JUNKIES z počátku devadesátých let je opravdu nuzný. Takovým kanálovým soundem by nepohrdla ani leckterá obskurní blackmetalová kapela. Na druhou stranu musím uznat, že i když punk prakticky neposlouchám, mají některé skladby velmi solidní odpich a rytmické duo Merle/Dino Sex mi dokonce přijde vyloženě dobré. Případným odvážlivcům přeji dobrou chuť.

Někdo může GG Allina vnímat jen v rovině zaostalého narcise uvězněného ve svých bludech. Pro jiné jde o důležitého performera, který produkoval jedinečný a originální druh umění. Je skvělé, že se dokument i přes svůj umaštěný vzhled snaží na podobné otázky nalézt adekvátní odpovědi. Námět je možná nechutný a obsahuje celou řadu obscénností, ale sled jednotlivých scén je inteligentně poskládaný. Stopáž je akorát tak dlouhá, aby udržela diváckou pozornost a poskytla nám dostatek materiálu pro zhodnocení viděného. Faktem však zůstává, že finální ortel nad GG Allinem musí každý učinit sám za sebe.

 

Premiéra pod stínem smrti

Natáčení dokumentu musel Todd Phillips ukončit předčasně, jelikož během show v Texasu zasypala nahého Allina asi desítka fanoušků, kteří do něj kopali a zlomili mu ruku. Krátce po incidentu režisér ztratil kontakt s kapelou. Získal však dostatek času pro nutné postprodukční úpravy. Opilý GG Allin se zjevil až na premiéře dokumentu v malém newyorském kině, datované na únor roku 1993. Asi v polovině projekce však GG popadl pivní láhev a hodil jí proti plátnu. Letící láhev bohužel zasáhla ženu v hledišti. Další průšvih byl na světě a zpěvák musel opustit sál. I tak došlo v zákulisí k vzájemnému objetí mezi zpěvákem a režisérem. GG byl prý s podobou dokumentu spokojen. Todd Phillips ale ještě neskončil a plánoval kapelu nadále sledovat.

Další materiál chtěl použít k případnému rozšíření dokumentu. Do dění však vstoupila smrt. Stalo se tak v červnu téhož roku. Chaotické vystoupení v prostorech rozpadlé budovy nabralo nečekaný obrat. Kapela odehrála tři songy, po kterých se viditelně zdrogovaný Allin vydal do ulic New Yorku. Zfanatizovaní fanoušci začali páchat výtržnosti a špinavý GG se snažil urychleně ztratit z dohledu policejních majáků. Nakonec zmizel v jednom bytě, kde si namíchal smrtelnou dávku heroinu. Philips do bytu vstoupil o něco později a ještě stačil zahlédnout, kterak GG upadl do bezvědomí. Klasika, tohle se dělo prakticky pořád. Philips kontaktoval Merla, aby bráchovi připomenul nadcházející rozhovor pro společnost, která měla zajistit propagaci dokumentu v zahraničí. Tou dobou už byl ale GG po smrti. Krátký záznam z jeho spektakulárního pohřbu režisér později zakomponoval do dokumentu. GG měl v rakvi dostatek drog i alkoholu a fanoušci se s jeho nateklou tělesnou schránku nadšeně fotografovali. Vskutku punková rozlučka.

 

Odkaz?

Asi nejvíce fascinujícím aspektem na celém dokumentu je pro mne samotný režisér Todd Phillips, který se přes solidně zpracované teenagerské komedie propracoval k hodnotné kinematografii. Ostatně, kdo viděl psychologický thriller Joker (2019), dá mi jistě za pravdu. Na tomto příkladu je krásně vidět, jak se dá skrze obskurní projekt s minimálním rozpočtem dostat na pozici režijního esa. Nad spoustou zajímavých osobností poletuje neproniknutelný mrak plný mýtů a polopravd. Todd Phillips nám však formou zaznamenaných obrazových materiálů umožnil jeden takový mrak rozehnat a nahlédnout pod pokličku nesmírně zajímavé existence. Z mého pohledu mu za tento dokument patří velký dík.

A samotný GG Allin? Patrně věřil tomu, co dělá. Nevidím v tom vyloženou pózu, žádné divadýlko pro média. Brutální výstupy na zaplivaných pódiích byly jednak způsobem, jak se vymezit vůči většinové společnosti, a zároveň mu posloužily v rovině pomyslného ventilu, skrze nějž mohl vypouštět své temné démony na svobodu. Koncerty GG Allina byly oknem do specifické části komunity žijící na samém okraji společnosti. Jak ostatně v dokumentu sám GG říká: „Kdybych nemohl dělat to, co dělám, asi by se ze mě stal sériový vrah.“

GG Allin byl zhmotněním všeho špatného, co hluboko v lidech tiše doutná. Ať už vědomě nebo ne, nastavoval společnosti zrcadlo a vůbec se za to nestyděl. Nešlo o žádného mesiáše tvrdé rockové scény, byť si to o sobě myslel. Allin byl násilník, alkoholik, feťák, exhibicionista a psychopatický ďábel s pokřivenou myslí. Jeho svérázná filozofie postavená na radikálních názorech a destruktivní koncerty však žádný převrat nezpůsobily. Jsem přesvědčen o tom, že devadesát pět procent Američanů jeho jméno nikdy neslyšelo. Kdyby opravdu spáchal slibovanou sebevraždu na pódiu a vzal sebou i pár fanatických fanoušků, stal by se pravděpodobně legendou na globální úrovni. Dnes se u jeho hrobu jednou za čas zjeví shluk podivínů, kteří pomočí náhrobek a ztrestají u této kratochvíle lahev levné whisky. Článek proto s dovolením zakončím jedním upřímným punkovým konstatováním: GG Allin byl mužem, který měl celý svět u prdele. Na druhou stranu, svět má dodnes u prdele celého GG Allina.

 

PS: Pro čtenáře, které zajímá původní podoba článku i s obrazovým materiálem, přikládám odkaz:

http://metalopolis.net/Articles/9946/HATED-Nenavisti-proti-celemu-svetu/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---