Trpaslíkův azyl

Chalupa na Šumavě je prý nejlepší místo na práci i odpočinek. Venku pršelo jako by měla přijít na lidstvo zasloužená potopa, vítr zpíval svou žalostnou píseň a zdáli se ozývalo hřmění. Cosi přicházelo.
Měl jsem dokončit korektury, ale místo toho jsem si četl detektivku od dnes již trochu zapomenuté Phyllis Dorothy Jamesové. Zítra odjíždíme domů, většinu mám hotovou, ten zbytek se nezblázní.
Inspektor Dalgliesh dal právě na otázku svého asistenta „jestli už ví, kdo to udělal“, kladnou odpověď, když tu někdo zaklepal na venkovní dveře. Chalupa na Šumavě, noc, blížící se konec světa, a kdosi klepe na dveře. A jediná stránka zbývá, abych věděl to, co ví Dalgliesh. Nepříliš dobré. Proč se pokoušet o malér na poslední chvíli. Moje společnice, fenka německého boxera jménem Adélka, přidala ve svém roztomilém chrápání na síle. Není nad to, když má člověk u sebe služební plemeno. I když ve stavu štěněčím a spícím.
Ale co, šel jsem otevřít.
Otevřu dveře a tam…nikdo.
Najednou slyším: „Dobrý večer pane, mohu se u vás ohřát, případně trochu spočnout?“
Hlas se ozývá jakoby ze země. Pohlédnu dolů, a tam stojí malý mužíček, trpaslík, přesně takový, jakého známe ze Sněhurky, tedy z té původní Sněhurky z normální doby.
„Kde se tady berete?“ položil jsem nepříliš duchaplnou otázku a gestem naznačil, že mužíček má vstoupit.
„Jmenuji se Alfred,“ pravil můj host důstojně. „nebylo by trochu rumu?“
Nalil jsem Alfredovi malou štamprdli, což vzhledem k jeho výšce odpovídalo dvěma deckám pro mě. V zájmu spravedlnosti jsem skóre vyrovnal. Chvíli jsme popíjeli a pak Alfred začal vyprávět o těžkých dobách, ve kterých už pro fantazii a pohádky není místo.
„Svět se změnil, řekl vážně. „moji druzi odešli na samý konec duhy…“
Při slově „duha“ jsem se trochu ošil, už ani ta není co bývala, otrávili nám ji dokonale.
Ale Alfred pokračoval: „Krásná Sněhurka to má spočítané, řekněte mi pane, komu překážela, tak jak ji znali celé generace lidí i trpaslíků? A komu jsme překáželi my?“
„Milý Alfrede, to by bylo na dlouhé vyprávění. Co teď budeš dělat?“
„Nevím, nemám kam jít“ Pak na mě pohlédl. Takovým tím prosebným pohledem, který současně obsahoval výzvu plnou naděje. „Tuším, že jste tady na dovolené, nemohl bych jet s vámi? Jestli máte zahradu, tak vám ji budu hlídat. Nejsem náročný. Trochu dobrot a trocha rumu bude stačit.“
No, v Brně zahradu máme, což o to. Hlídač by se taky hodil.
Nebylo víc o čem přemýšlet. Plácli jsme si.
Alfred se ještě zeptal: „A v tom městě, kam pojedeme…nežijí tam nějací trpaslíci?“
„Pár trpaslíků od nás každopádně pochází, ale to ti, Alfrede, vysvětlím někdy jindy.“

Ráno jsem naložil tu trochu věcí, které jsem s sebou měl, Alfreda umístil na přední sedadlo. Na zadní sedadla naskočila Adélka. Nejprve se uvedla do pozice ležícího střelce, po vteřině si pro změnu sedla, krátce zaštěkala a řekla:
„Poslyš, není na tom předním sedadle trpaslík?“
„To není trpaslík, ale Alfréd.
„Jo, tím se to vysvětluje“, dodala Adélka, zívla a ulehla do své oblíbené pozice.
Vyrazili jsme směrem k domovu.