Nevadí

u psychiatra mi jednou řekli
vy si možná myslíte, že už z vás odvála ta svěží bríza
že ta vymyšlená paní
 se na vás už ani nepodívá
že její vlasy jsou půlměsícem kroků v šeru
a ze všech těch věcí navíc
bude vám nic ...

je pravda že z tý lásky jsem už vyrostla
stále však držím respekt
a vlasy s chutí bych jí zaoblila za uchem
modrý oči má  - a proč je má když jsou tak studený
a proč studna ze který jsem pila je najednou tak jasnozřivě
suchá
a já se nemůžu napít i kdybych pro to tisíc dětí potopila

-

 vytírá vlasatým mopem schody a já jí vždycky pošlapu podlahu
omlouvám se, ona se nečílí jen řekne : nevadí
to vy si tady v tom všem budete šlapat střevíce
a tak mi nezbude nic jiného než plaché přání z minula
sama se jí zaoblím za uchem a budu žebrat o plnou sklenku
kde se trpká chuť s přáním vtiskne do písní 
a trochu si i odpočine

-

ta jedna klavírní sonáta bude určitě o ní i kdyby nechtěla
ta píseň mě zauzlí dokud ji nezahraji a nezazpívám 
no co, bože, všechno za námi si hrabe kopec hlíny
mravenci nás polechtají a já se zasměji
- dokud tě něco bolí, neumřeš
znáš mě v časech kdy kokrhal kohout na návsi
nestihla jsem si dát ani make-up, nestihla jsem vyběhnout z chalupy
je úplně jedno, co se zrovna dneska nosí za city při malém zemětřesení
je úplně jedno, co oblékneš si z chudoby 
jednou se vrátíš z koliby a budeš sťatý

nevadí - usínám - knoflíky, blůzka, vítr, moře, vozík plný mořské řasy
-

usnu a moje sny budou bohatý