Děcák -zapadnout do systému

Dnes když si zpětně vzpomínám jak jsem vyrůstala na ostrově. Dochází mi že jsem se vůbec nesetkávala s romskou komunitou.

Vlastně bylo jich tam sporadicky ani nebyly vidět ale rozhodně nebyli nepřizpůsobiví. Takže když jsem přešla do dětského domova setkala jsem se poprvé s romy. Přemýšlím proč to vlastně píšu ale je to kvůli tomu že jsem chtěla začít vyprávět o škole a dětském domově o dětech a oni tam prostě v tom figurují hlavně v části kdy mají silné záchvaty hněvu a neumí se chovat a byly pro mě dost stresující osobnosti. Bála jsem se jich.

 Ale v podstatě je to o té osobnosti protože můj velmi šikanovaný bratr D byl také cikán. V životě jsem potkala spoustu kamarádů romské národnosti a byly ke mně opravdu hodný ale taky jsem potkala přítele který mě neskutečně týral a to dvakrát za život a byl to rom takže tento příběh může být zkreslený mým traumatem ale i bydlištěm ve městě Ústí nad Labem kde se tyto lidé velmi nachází.

Abych byla upřímná moc s nimi nesympatizuji a to z důvodu jejich rodinné komunity, kdy musí mít své děti naprosto pro sebe nejlépe bydlí všichni v jednom baráku a tchýně by nejraději spala v posteli se svým synem všichni musí jíst stejné jídlo volají si 20x denně a nahlas i v autobuse pořád nadávají na gádžo .Moc pijou velmi dobře zpívají a také berou děti na večírky. Děti se chovají úplně stejně jako rodiče jako všichni ostatní děti ale ty z Ghetta to je prostě otřes .

Ale já ty děti mám ráda a sou cítím s nimi. Takže úplně ze všeho nejvíc mi na cikánech vadí tchýně a muži kteří neumí být věrný a to jejich oblíbené aby tě rakovina chytla.

 No dobře tak popojedu myslím že jsem si momentálně zadělala spoustu nepřátel ale budu jich mít ještě více protože mě toho vadí mnohem více proto taky nejsem společenská a nevyhledávám vztahy vím že jsem těžký případ který si chce žít po svém a chce mít kolem sebe tu správnou duši.

Když už jsem zapadla do systému naučila jsem se vstávat v určitou dobu kde jsem vykonávala i různé povinné potřeby systému třeba snídaně ,úklid ,stoupnout si do řady vzít si boty číslo 8 a jít do školy.

 Jediné co mě děsilo bylo to že pokaždé když jsem šla kolem potoka sama slyšela jsem hlasy. Bylo to každý den volal na mě ženský hlas samozřejmě vím že jsem si myslela že to byla moje zemřelá matka volala Gitunko,Gitusko,Gitko když jsem dělala že to neslyším tak to na mě bylo trošku zlé a volalo to na mě despotičtějším hlasem Gito bez zdrobnělin. Snažila jsem se tenhle neposlouchat ,ale místo mého jména jsem začala slyšet jména mých sourozenců zase zdrobnělich. Později o několik let jsem to říkala své sestře A ona mi říkala že měla ten samý problém pravděpodobně Je to z důvodu traumatu. To jsem pochopila poté co jsem zažila domácí násilí a můj bývalý přítel mě neustále budil ze spaní tím že stál ve dveřích nebo u mé postele budily mě hlasy jeho zloby ze spaní takže toto bylo vyvolané traumatem.

Do školy jsem se styděla jít nemohla jsem nosit žádné tepláky a trička vychovatelky mně připravili hrozný šaty s volánkama silonkama a lodičkama. Připadalo mi to jako šikana protože vůbec nevěděli že tohle oblečení nemám ráda nebo je to spíš nezajímalo a já jsem se v tom vůbec necítila je to jakoby kluk musel jít do školy v růžovém tričku s Mickey mousem pro posměch všem ostatním.

 Na chodbě do třídy jsem potkala svojí spolubydlící s dětského domova která později byla moje nejlepší kamarádka. Byla se mnou ve třídě. Odložila jsem si tašku v lavici a šla jsem na WC po cestě jsem opět potkala svoji spolubydlící a další spolužačku romské národnosti která něco řekla mé spolubydlící už nevím co. Ta na to odpověděla a na WC Billa docela drsná bitka takhle jsem se seznámila se třídou první den. Musela jsem chodit na obědy s celou školou .Nechtěla jsem se protože jsem vždycky obědvala doma  spíš neobědvala spíše co se doma našlo. Většinou to dopadlo tak že jsem s tím tácem sklouzla po nějaké šlupce od banánu nebo po rozletem mléce a všechno a letělo vzduchem. Když jsme se vraceli ze školy většinou jsme to využívali k tomu aby jsme si mohli zapálit cigaretu zrovna od toho kdo měl. Po škole jsme si museli povinně udělat úkoly nechat je zkontrolovat, svačina ,povinný úklid ,vycházka nebo hrabání listí na zahradě a osobní volno. Osobní volno si využívalo k různým účelům jako třeba k návštěvám na pokojích jiných spolubydlících, čtení časopisu Bravo nebo Dívka to bylo pro mě jako jít na diskotéku milovala jsem ty časáky. Ale musela jsem si vždycky půjčit a počkat si na ně od holky která si jej koupila za kapesny to Jsem většinou nedostala protože jsem byla problémové dítě a měla jsem neustále černé puntíky.

Největší problém jsem měla s učením děti dostávali větší kapesné když měli dobré známky já měla ty nejhorší a proto jsem si nikdy větší kapesné nezasloužila. Mohli jsme se koukat i na televizi nejraději jsem měla hudební kanály a nedělní eso. Moc dětí na tyto pořady nekoukalo většinou ty starší. Ze začátku jsem se na hudební kanály dívala s jedním skoro už dospělým klukem který měl odcházet z ústavu chtěla jsem slyšet všechny písničky z hitparády a jemu se některé nelíbily tak pořád přepínal kanál na jiný a vrátil to až když písnička skončila. Cítila jsem že už se mnou mává nervové vypětí ale nedovolila jsem si tomu klukovi nic říct protože mi bylo 10 let a nervózně jsem kopala nohou. Potom jsem mu tiše řekla proč to pořád přepíná. V tu chvíli se na mě podíval jako démon neskutečně se vytočil chytnul mě pod krkem. Vzal mě do vzduchu a praštil se mnou o zeď kde mě držel pod krkem stále a zacpal mi pusu zvonem na odpad, nevím kde ho vzal ale byl tam, vím zní to směšně ale směšné to nebylo.

 Už jsem se nechtěla koukat na písničky asi nikdy. Tak jsem zkusila jít ven. Většinou jsem byla venku s někým kdo s někým chodil ,takže jsem dělala křena. Potom jsem chodila sama na hřiště a házela jsem volejbalový míč na koš. To mi vydrželo dlouho byla jsem tam vždycky sama a v teplákách a tričku. Moje nejlepší kamarádka se rozhodla že je moc tlustá a že bude zrovna trpět bulimií. Takže její osobní volno venku probíhalo tak že si nabrala strašně moc jídla a potom ho chodila zvracet  ke každému stromu a ukazovala mi jestli už má hubenější břicho a jestli to nechci taky zkusit. Zkusila jsem to ale bolelo mě v krku přestalo mě to bavit. Měla jsem tam sourozence, ale ty se seznamovaly s ostatními neměli jsme na sebe moc čas řekla bych že jsme se spíše nesetkávali .

Spousta dětí chodilo na různé kroužky při osobním volnu takže tam také nebyli. Přišla večeře povinnosti a večerka a depka. Ráno když jsme se chystali do školy měli jsme ke snídani mléko, nesnáším mléko nikdy bych ho nevypila můj bratr D to věděl .To je ten bratr co jsem mu poškrábala záda ve vzteku a on mě vyhodil z okna. Řekla jsem vychovatelce že to mléko nechci a ona se rozčílila že je to moje povinnost. Můj bratr  chytnul extrémní záchvat vzteku ,že mě paní vychovatelka nutí pít mléko a dostal hysterický záchvat kde zlikvidoval celou jídelnu. Museli ho zpacifikovat .

Poté mě vychovatelka oznámila že do školy nejdu a že jde se mnou k lékaři. Teď jsem dostala záchvat já totální panika, extrémní výkyvy emocí a zlikvidovala jsem celou jídelnou. Děti se mě bály vychovatelky je odsunuly do jiné místnosti zpacifikovali mě také. Než jsme se přichystali k lékaři přijela za bratrem  návštěva byla to jeho romská babička .Co jsem z hovoru pochopila byl jí bratr dán do péče, protože si o něj zažádala poté co zjistila o smrti matky. Už si nepamatuji kdy vůbec odešel, ale vůbec tam nebyl dlouho myslím si, že jenom jeden týden a  odjel k rodině. V dětském domově bylo pár autistů s kterými se nikdo nebavil. Starší, mladší každý žil svůj život a já musela vymyslet ten svůj .

Dnes je to prozatím všechno o děcáku budu psát ještě pár kapitol protože to byl osmiletý proces ,který mne dodnes poznamal ,tím že nesnesu autority a jakoukoliv tchýni takže nemůžu mít vztah.