Moje láska se zatřpytí než umřu

někdy se zasmušíš pro vzletnou chvilku 

a stydíš se za to, že ji máš

už dávno jsi vyrostla z růžových šatů 

v deníku píšeš první - poslední o svém tajném princi

 jak malá holka proti němu stojíš

 

ale někdy má svět chleba dávno na stole

a princové dávno vyrostli ze stránek příběhu

nic se neděje

 - svět tě připravil na život při stěnách

 i na dušnost při běhu

kdybys ho poznala o čtvrtinu života dřív

nic tak vzácného by 

ti přilnavost nepřinesla

žádné holubí pírko nepodala

 

-

 

jsi na dosah tomu aby ti lidé byli ukradení 

abys mohla jednou vyjít do ulic 

a sama psát svou cestu

přes nemocniční vůni dezinfekce

papuče pánů, obout si vlastní střevíce a nebát se omdlít na stole

aby noc místo prášků hodila do čaje 

osamělé duši třešni a můru smrtihlava

 

chceš ochladit polámané prsty, dívat se do očí cizincům v brýlích 

nadýchat se kouře z táboráku a zůstat chvíli sama

až na jaře začne nebem proudit vůně objetí

půjdeš městem jako dáma a toulavé kočky pohladíš

- bude tu princ alespoň z dálky v nejtěžších chvílích 

 

-

proč bys pro pár vrásek v dlaních brečela

jednou se učešeš 

očím dodáš máznutím saze hloubku 

oblékneš si své vlastní počasí - dle chuti 

a z každé bolístky si vzdychneš malý závan pochyb - co by kdyby

strast co zároveň tě uživí 

kdybys ho poznala dřív 

svlékla by ses do naha a pila

drtila myšlenky pod koleny na cestách 

láska by ti vzala vodu z těla 

vše nadoblačné bys proměnila v chybu a sama sebe umlčela

 

ale dneska už umíš pročesat celé město z výšky 

a říct si - co nebude jak chci 

bude jinak 

možná za jinou galaxií, za nitkou draka na obzoru 

uvidím sebe v jiném těle 

kdykoli se zasním 

vlastní silou dokážu pohnout planetou 

něco mi uvízlo pod jazykem, pod žebry, na ramenou

ani moře nebude nikdy stejné - vezmeš-li mu tu nejmenší rybu 

a každá vůně se vydýchá i jednou nosní dírkou 

 

-

 

někdy se podivíš nad vlastní slabou chvilkou 

a stydíš se za všechno, co nepřiznáš

že nedokážeš najít mír 

už dávno jsi vyrostla ze závislosti na doteku 

hřeješ si vlastní peřinu

někdy má i svět bez lásky cukr na rtech

a princ nikdy není jenom jeden

nic se neděje 

 

sama otáčíš svou řeku 

komíny černou tuší mozaiku vrhnou do mlhy

takhle nějak voní tvé dorostenecké mladí 

kdykoli jdeš bludištěm mezi paneláky 

nebo chceš zahanbit svým vlastním krákoráním vlky

 

lidé tě vidí s koloběžkou brázdit koleje

šeptají si 

jak dokážeš mlčet o svých láskách 

a přitom letět napůl pěšky přes vesmír

---